Když naše manipulativní racionalita někdy selže nebo se ukáže vůči rizikům slabá, utíkáme ke křížku. Očekáváme pomoc od Boha mezer, jehož jsme vytlačili z oblastí, které zvládáme. Někdo by místo toho doporučil důstojnou rezignaci. Když nejsme při zdolávání pandemie příliš úspěšní, máme udělat, co je v naší moci a pak uznat, že na víc nemáme a vzít vážně, že lidský pobyt je „bytí-ke-smrti“. I tento nesnadný, avšak respektu hodný postoj je na místě. 

Bylo tedy chybou, když papež František v pátek 27. března nechal dopravit k průčelí svatopetrské baziliky kříž z kostela sv. Marcela známý tím, že v 16. století mělo jeho uctívání zastavit epidemii moru? A když nechal z baziliky Panny Marie Sněžné přinést ikonu Marie ochránkyně římského lidu?

Tváří v tvář intenzivní práci laboratoří a klinik, které intenzivně pracují na nalezení a otestování vakcíny a léku, jistě takové počínání vypadá pošetile. Jako uznání, že prostě přes všechno žádoucí vědecké úsilí a přes všechnu technickou a organizační dovednost nemáme svůj život pevně v rukou, je to pravdivé gesto.

S doporučeními přicházejí různé křesťanské církve a různá náboženství. Papež vyzval všechny, kteří se mohou podle svého přesvědčení připojit, aby se již ve středu 25. března v pravé poledne pomodlili modlitbu Páně, Otče náš. Zdá se, že se připojili i křesťané, kteří nebývají obvykle počítáni za katolické.

Modlitba oslovující nebeského Otce, hlásící se k jeho království, přijímající jeho vůli, oceňující, že denní chléb není jen plodem našeho úsilí, ale i darem, a uznávající naše provinění může dávat dobrý smysl třeba nekřesťanovi. I když nepočítá s osobním Bohem, všemohoucím stvořitelem, zákonodárcem a soudcem, může se najít v těchto slovech třeba buddhista. Ukazuje to vietnamský mistr buddhistické meditace Thich Nhat Hanh, který prožil několik desetiletí v exilu ve Francii v knize „The Energy of Prayer“.