Krize jako je ta právě probíhající virová inspirují některé náboženské myslitele k tomu, aby hledali moralistní vysvětlení. Podle konzervativních rabínů a biskupů například za koronovirus může homosexualita. Polští kněží ještě viní obvyklé podezřelé — nesezdaně žijící a potraty. Tentokrát jsou podezřelí ještě Číňané a netopýři.

Náboženství si už od dob Jobových klade palčivou otázku po zlu ve světě, po původu nemocí, válek, sociálních nerovností, přírodních katastrof. Odpověď ale nenachází. Rozhodně tou odpovědí nemůže být jakýkoli důvěryhodný nebo spolehlivý Bůh nebo Bohyně. Kdykoli si člověk tuto otázku náboženství položí, dostává se nakonec za něj samé. Překračuje svoje představy o logickém uspořádání světa, o jednoduché spravedlnosti.

Nachází pak spíš než všemocný přesah, partnera v dialogu, druhého, na nějž se může obrátit. Ve velikonočním příběhu je nakonec Bůh v roli toho, kdo prochází lidským neštěstím, zavržením a násilím. Ukazuje spíše jeho absurditu a zbytečnost než nějaký vyšší smysl.

Církev i v nynějších dnech následuje Krista a působí také v nejrizikovějších prostředích. V Itálii zemřelo na Covid-19 už na padesát kněží. Někteří také kvůli tomu, že v nemocnicích navštěvovali nemocné. Církev v Brazílii očekává největší vlnu nemoci v dubnu. Nabízí už teď kostely jako budoucí polní nemocnice nebo pečovatelská místa pro lidi bez přístřeší.

V Německu se ke společnému dopisu spojili zástupci evangelických, katolických a pravoslavných církví. Píší v něm například, že v čase, kdy jsme museli vztyčit nové zdi mezi lidmi, nesmíme zvyšovat zdi v našich srdcích. S tím rozšiřují návod, jak uspořádat bohoslužby přes síť.

Pokusy o to, jak propojit svět skrz internet, streamy kostelů, mší a bohoslužeb, jsou jistě jednou z možných cest. Doba karantén ale také láká k obnovení tradic domácích bohoslužeb, společného čtení Bible nebo jiných náboženských textů. Menší společenství mají tu výhodu, že se v nich může vyjádřit každý k probíranému tématu.

Ve Velikonočním období mohou křesťanky a křesťané trávit sváteční chvíle také společnými vzpomínkami na Velikonoce předchozích let. Ačkoliv k Večeři Páně nebo svatému přijímání je třeba vysvěcený kněz nebo farářka, chleba a víno můžeme pít i v menších společenstvích laiků a laiček. Večeře Páně pak může mít rysy běžnějšího jídla, můžeme se při něm najíst a napít, jako jsme zvyklí běžně.

Setkáme se na každém rohu s poznámkami o tom, že karanténa je vhodná pro čas usebrání a niterného, „duchovního“ života. Pro křesťanskou tradici bylo vždy zásadní tuhle niternou duchovnost také sdílet ve společenství a projevovat aktivním zapojením se do zmírňování utrpení druhých.

V této době obojí děláme trochu jinak. Společenstvím se pro nás stali naši opravdu nejbližší, pro někoho lidé na telefonu. A objevují se nové skupiny potřebných.

N.T. Wright přichází s rolí žalmisty, modlitebníka, který má kam adresovat svoje nejistoty a obavy. Nehledá důvod, proč si „zasloužíme“ koronavirus, ale spíše oživuje tradici, která se obrací k Bohu z úzkostné a ztrápené situace. 

Každé Velikonoce slavíme probuzení k novému životu, který vypadá jinak, než jsme čekali. Tyto svátky to opravdu nebude jiné. Víc než kdy jindy potřebujeme kreativitu v nacházení nových cest, možností sdílení a nacházení pouta se sebou i s druhými. V žádném případě ale náboženstvím nemáme máchat jako nějakým ukazovátkem, které nám odhalí, kdo za krizi může.