Kolem nemoci Covid-19 a opatření proti ní se vedou nekonečné diskuse. Vyslovují se certifikovaní odborníci, konkrétně medici a biologové a zdá se, že navrhují někdy protikladná řešení. Někteří mohou své pojetí prosadit mocensky a zdá se, že u nás zatím úspěšně.

K nové chřipce se vyslovují i lidé mimo vědu. I ti mají co říct. Věda, nakolik je mi známo, připouští, že skleslost, únava, nezvládnutý strach, konfliktní situace nebo deprese snižují odolnost. Proto je na místě psychologicky nebo spirituálně doporučovat různé postoje. Je na nás, na každém, co z návrhů přijmeme a co necháme projít kolem svých uší a očí.

Herec Jaroslav Dušek se měl vyslovit, že viry napadají jen mrtvá těla. Tady by navazoval na Rudolfa Steinera. Nedávno toto pojetí s jistou opatrností ve vyjádření veřejně připomněli lékaři z medicínské sekce Goetheana (Svobodné školy pro duchovní vědu). Dušek se prý také vyslovil, že už dlouhá léta se obešel bez lékařů.

V polemice se pak zdůrazňuje, že viry nemohou mít nějakou strategii. Spíše to asi nejsou živé bytosti, možná, laicky řečeno, cosi jako (v tomto případě škodlivé) genetické informace v buňce. Zjevně se přenesou prostřednictvím tělních tekutin na další lidi a působí u nich různě, i podle toho, jak jsou příjemci naladěni.

Dušek se bohužel někdy vyslovuje, sám jsem to párkrát slyšel nebo četl, polemicky k medicíně. Sám jsem klasické moderní západní medicíně vděčný za pomoc ve dvou nebezpečných zdravotních situacích. Proto se ji i tady zastávám.

Připouštím působení alternativních metod. Sám si myslím, že jsem aspoň jednou zažil účinnost homeopatického léčebného prostředku. Velmi ostře bych však protestoval, kdyby někdo chtěl „alternativou“ nahradit medicínu. Nemělo by se mluvit o alternativním (tj. „buď — anebo“), nýbrž spíš komplementárním (doplňujícím) léčebném umění.

Jaroslav Dušek není vědec, a nesděloval, jak v debatě na sociální síti napsala spisovatelka, scénáristka a režisérka Monika Le Fay, svůj medicínský názor na viry. Připomněla, že je umělec, který metaforicky popisoval, jak se vypořádat s nynější situací.

Řekl-li, že nemá v plánu onemocnět, může to znít troufale. Všichni jsme smrtelní a každý zemřeme na nějakou nemoc. Ale proč nemoc dopředu předpokládat a proč se ji předem podřizovat? Zdravá mysl sice nestačí, ale může být posilou.

Co chce sdělit imaginativní výpověď, že virus napadá mrtvý materiál? Duševní propad přece je v rozporu s mocí života. Otevírá prostor pro entropickou tendenci hmoty. Je to v jistém smyslu vpád smrti do prostoru života. Ano, smrt je přítomna v každém aktu života, vše je pomíjivé, bez nějaké pevné podstaty za měnícím se světem jevů. V každém útoku sil smrti, ať je to deprese, fyzická nemoc, úraz, ztráta, opuštění, rozpad vztahu, je však vždy i život. A je tam k nalezení, jsme-li vnímaví.

I velikonoční příběh a rituální symbolika těchto svátečních dnů nás noří do kruté smrti na kříži, ale taky nás vyvádí z našich hrobů. Máme právo být už teď vzkříšeni. Můžeme prozřít k plnosti života.

Monika La Fay píše, že Dušek je vizionář, nespoutaný živel, nespadá do nějakých šablonek. Neubližuje, je laskavý, má smysl pro humor. Pomáhá ostatním dodat optimismus a naději. Tato doba prý však trošku víc přeje nekrofilním charakterům.

O to cennější jsou lidé, kteří se nenechají zmást a vyzařují stále stejnou radost ze života, jako jindy. V tom se s ní shoduji a jsem schopen si takové sdělení vzít z toho, co snad Dušek řekl nebo napsal.

I když jsou Duškovy náhledy, i v jiných případech, trochu zjednodušené a možná i povrchní, není kampaň strážců závazného vědeckého světového názoru proti němu na místě. Korektura a doplnění standardního medicínského přístupu k věci jsou určitě vhodné. Ať vědci říkají své, ať polemizují třeba mezi sebou, ať předkládají testovatelné hypotézy a ty ať zůstanou možným platným řešením, dokud nejsou vyvráceny.

Ať mluví k tématu duchovní rádcové a průvodci, jako třeba dalajlama, který proti viru navrhuje mantru adresovanou Táře, Vysvoboditelce, bódhisattvě soucítění. Ať antroposofové eurytmicky, což je specifická pohybová meditativní praxe, znázorňují slovo Hallelujah. Ať zase někdo proti strachu a nejistotě doporučuje „mindfulness“, tedy bdělou pozornost, vnímavost, rozšířené a prohloubené vědomí. A ať nám klidně Dušek doporučuje ve jménu života vzdorovat nemoci a smrti.

Jeden diskutující, nebudu ho jmenovat, protože jsme dospěli v další debatě k přiblížení stanovisek, obhajoval Duškovo právo mluvit, avšak i právo kritiků ho ostře napadnout. Bylo mi to divné. Znám ho jiného. Šlo mu o to, že se Dušek mýlí v odborném posouzení, nebo že navrhuje něco špatného? 

V řeči umělce bude asi silněji zastoupena expresivní funkce jazyka. Každý popis vnějšího světa, a umělecký spíš než vědecký, je doprovázen vyjádřením nitra. Každá objektivita je vždy filtrována nějakou subjektivitou. Jen v tomto smyslu svět řeči je řečí světa. Neumím a nechci řadit Duškovy a číkoli výroky do schématu pravda — nepravda. Koneckonců neumím srovnat poznatek o skutečnosti se skutečností. Kdo z nás ano?

Hledám-li tam postoj nebo osobní poselství, je to pro mě soucítění s nemocnými a jako doporučení, jak nemoci duševně čelit. Nemám v záloze soudy, posudky a rozsudky. I tak jich je dost, i tak se někdy přistihnou při souzení, třeba politiků nebo náboženských fundamentalistů. Chci se držet překvapivého rádce, Ignáce z Loyoly a hledat v každém sdělení napřed to pozitivní, a až když to jinak nejde, předpokládat a odhadovat vadné nebo dokonce zlé motivy.

O Duškovo právo a právo kohokoli v této debatě nešlo. Svoboda projevu nemá co dělat s tím, jestli říkáme nebo neříkáme hlouposti. Máme právo se mýlit, máme dokonce právo lhát. Omyl či lež je třeba vyvrátit, nikoli zakazovat. Označit snahu člověka pomoct nemocným za „prasárnu“ mě vyvedla z míry.

Ukázalo se však, že jsme četli stejné odkazy na možné Duškovy návrhy, ale, že jsme do nich včetli opačné záměry. Jeden povýšenost a aroganci zdravých a tvrzení, že nemocní si můžou sami za to, že jsou nemocní. A druhý v debatě, konkrétně já, snahu pomoct postiženým.

Deprese a úzkost jsou vstupem smrti do života dřív, než přijde se vším všudy. I lékaři říkají, že toto postižení duše snižuje imunitu. Proto jsem přesvědčen, že Dušek, kterého znám jako člověka laskavého, se pokouší povzbudit ty duševně umrtvené k intenzivnějšímu žití a tím i k větší odolnosti.

Jistěže mají právo se vyslovovat i ti, pro které koronavirus je trestem hříšnému lidstvu. Bývá řeč o různých skutečných nebo domnělých proviněních. Že si člověk minulými postoji a činy připravil podmínky pro přítomnost a že současným vyrovnáváním s těmito okolnostmi otevírá nové možnosti do budoucna, to platí, dokud se nějak z řetězce příčin a následků nevymaníme a nezakusíme vysvobození. Jenže z toho nelze dělat dogma. Bylo by to mimo jiné kruté vůči, kteří se nasazují ve službě a riskují život.

Jak kombinovat věrnost poznané pravdě, závaznost poctivého zjištění se svobodou interpretací? To je a zůstane otevřená otázka. Věda, náboženství, populární esoterika a zcela soukromá mínění do toho budou vstupovat a až skutečnost sama ukáže, jak dále.