Odpoledne velikonoční neděle s ukázkově modrou oblohou, louky na okraji mnohatisícového městského sídliště. I za normálních dob promenáda pro ty, kdo nemohou nebo nechtějí vyrazit na víkend z města. Rodiny s dětmi, pejskaři, skupinky teenagerů, kteří se uprostřed sídliště cítili příliš pod dohledem. V časech novodobé morové rány je tu najednou rušno jako někde v obchodním centru. Nutno uznat, že většina dodržuje nařízená opatření proti šíření nákazy.

Je ale otázka, co je jim to platné, když je i dost těch, co to mají na háku. Uprostřed louky cosi jako improvizovaná hospoda. V rukou karty, na dosah lahve piva a asi i něčeho ostřejšího, soudě podle průhledného skla další lahvice. Procházející se snaží skupinku nevidět, za ruku vedené menší děti se za nezvyklým výjevem zvědavě otáčejí, rodiče je netrpělivě popohánějí: „Poď, prosim tě!“

Další, tentokrát větší parta, se stáhla k ohýnku do hluboké, zarostlé strže pod místní školou. Opět s alkoholem a s nahlas puštěnou hudbou. Je fakt, že ti ZATÍM nakazí jen sami sebe, jestli alespoň jednomu z nich už virus kolotá v krvi.

Na zvolna trouchnivějících břízách, skácených při opravě blízké železniční trati, posedává několik piknikujích skupinek bezroušků. Nedělám si iluze, že u jiných sídlišť či v jiných městech a obcích by tomu bylo jinak.