↗

Papež František prošel pěšky pustými ulicemi Říma, aby se pomodlil za nemocné, pozůstalé, zdravotníky a všechny, kteří bojují proti šíření pandemie. Je to další z řady jeho gest, jež ukazují přívětivější tvář církve. Foto Vatican Media

Papež František ušel v neděli kus cesty po jedné římské ulici. Z jedné z bran v mohutné hradbě obklopující v Římě stát Vatikán a oddělující území necelé poloviny čtverečního kilometru od Itálie, která ho obklopuje, se jako obvykle nenechal vyvézt.

Média celého světa však zaznamenala právě tu chůzi. Nemělo by být divné, že člověk ve slušném zdravotním stavu — a ten se zdá u třiaosmdesátiletého pontifika překvapivě dobrý — používá nohy k přesunu z místa na místo.

Klikatý historický vývoj plný všemožných revolucí a restaurací vedl k tomu, že i v naší jinak rovnostářské kultuře setrvávají poměry, ve kterých je chůze po ulici u nositelů některých funkcí významným gestem. Sotva si umíme představit, že by se třeba britská královna prošla po ulicích Londýna, zašla do obchodu či restaurace, i když některé její kolegyně — v Dánsku, v Nizozemsku — to činily.

O královnách je známo, u nás v aktualizované verzi díky Vladimíru Neffovi, že nemají nohy. Kdysi se to týkalo španělské, dnes asi nějak té sídlící v Londýně, ale třeba i panovníků na dálném Východě.

Římský velekněz, náměstek Ježíše Krista, suverén Vatikánu, hlava gigantické náboženské organizace pojal pěší cestu jako pokorné a kající gesto. Rád také při jiných příležitostech dává najevo, že i biskup Říma je smrtelníkem, člověkem mezi lidmi a že solidarita může být reálná.

Příkladem byla před pár lety návštěva shromaždiště nejchudších na periferii, kde si s nimi, řekl bych k úděsu ochranky, podává ruku a mluví s nimi. Rozumí jejich obavám a potřebám.

Když byl ještě jako José Maria Bergolio arcibiskupem v Buenos Aires, vyskytoval se spíš ve slumech než v kancelářích svého úřadu. Tehdy se mohl nejohroženějším bezprostředně věnovat. Teď spíš přišumí a zmizí, ale i to je při možnostech, jež mu jeho pozice dává, hezké. Konkrétní pomoc musí delegovat na spolupracovníky. 

Aktuální kající gesto souvisí s nečekanou situací světa, s pandemií, již někteří vidí jako novou morovou ránu. Reaguje na nouzový stav, na dosavadní dopady, silné právě v Itálii, již má papež nejblíž kolem sebe a na obavy ohledně dalšího vývoje. Papež se šel modlit. Ba vlastně sama chůze už byla modlitbou.

Modlitba nemusí být jen povídáním adresovaným předpokládanému božskému protějšku. Proč by ostatně vševědoucí Bůh potřeboval být od nás informován o našich potížích? A proč by nekonečně dobrotivý Bůh potřeboval od nás dostat návrh na lepší řešení, než které by snad zvolil sám o sobě?

Je snadné, a řekl bych, levné namítnout, že užitečnější je hygienické a terapeutické úsilí jednotlivců a institucí. To se jistě děje. Uvidíme, jaký výsledek budou mít razantní vládní opatření a obětavé úsilí lékařů a ostatních zdravotníků.

Dnešní technické prostředky a současná mohutná organizační aktivita umožněná zasíťovaným světem, ač je i velmi snadno zneužitelná, by měly nyní zabránit průběhu pandemie podobnému španělské chřipce. Ta během pár let kolem konce 1. světové války zahubila desítky milionů lidí.

Modlitba technologii neruší. Můžeme ji pojmout jako vstup mysli do soubytí, které je lidské a přírodní, ale může být vyloženo i jako božské. Vstup touhy a přání, vyjádřený slovy či gesty, třeba i pěší cestou na způsob pouti, do sdíleného prostoru myšlenek a obrazů má svou váhu. Nemusí to snad být jen flatus vocis, pouhý závan hlasu.

Spoluutváří se tím svět vůle a imaginace, který podporuje a nese dílo fyzické, pozemsky faktické. Modlitba a hmatatelná práce se nevylučují a mohou se doplňovat.

Nechme papeže vstoupit do jedné ze čtyř římských velkých bazilik téměř nadohled od ruin antického centra, do chrámu Panny Marie. Bazilika pochází už z 5. století (s pozdějšími úpravami a dostavbami) a označuje se přídomkem Větší, protože to byl první mariánský kostel v Římě.

U nás je oblíbené její označení, které se odvolává na legendu kolem prvního rozhodnutí o její stavbě, jako Panna Maria Sněžná. Právě tam papež napřed spočinul u obrazu Marie, záchrany římského lidu.

Trasa podle oficiální zprávy není moc jasná, ale jsme zpraveni, že pak po via del Corso papež po vlastních přešel, doprovázen s odstupem jen několika strážci, které musí, ať chce nebo nechce, kolem sebe připustit, do kostela sv. Marcela, kde je umístěn kříž pokládaný za zázračný. V roce 1522 byl nesen v procesí městem jako symbol prosby, aby v Římě skončil „velký mor“.

Papež, který se obrací tradičně na město a svět, jako biskup Říma a z toho titulu pastýř této církve jako celku, pochopitelně mínil konec pandemie, která nějak postihuje obyvatelstvo bez ohledu na hranice států, světadílů a kultur, a za uzdravení nemocných. Pamatoval, jak jsme se dočetli v oficiální zprávě, také na oběti a na to, aby jejich rodiny a přátelé našli útěchu v těžkých dnech. Modlil se i za zdravotníky, lékaře, zdravotní sestry a všechny, kteří svou prací zajišťují fungování společnosti.    

Nesnadné dny vedly k tomu, že se vyrojily vedle předpokládaných odborných postupů mantry (například jedna doporučená dalajlamou), eurytmické pohyby, společná soustředění v určených hodinách a další podobné aktivity. Mohli bychom se pousmát a pokrčit rameny.

Všechno to však může posílit duši a ta v zápasu s nemocí a s omezeními není bezvýznamná. Papežovo gesto mezi tím vším může ukázat jinou možnou tvář církve (a náboženství vůbec), než na jakou jsme bohužel zvyklí.