Jádrem Velikonoc je myšlenka vítězství života nad smrtí. Pro křesťany je ztělesněná v příběhu Ježíše Nazaretského, který byl zabit, pohřben a vstal z mrtvých.

Jedná se o příběh, který byl obtížně pochopitelný a přijatelný už pro své současníky; a nejinak je tomu i pro lidi dnešní doby. Smyslem příběhu o vzkříšení je stále znovu připomínaná naděje, že síly života nejsou slabší než smrt, nemoc a rozklad, ale že jsou naopak silnější.

„Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt,“ říká apoštol Pavel, a křesťanská teologie vytvořila z vítězství nad smrtí jednu z hlavních částí své věrouky. Přitom se ale tak trochu nešťastně smísily různé významy smrti.

Hlavní, skutečnou smrtí byla vždy „druhá smrt“, smrt duchovní, která by se dala také popsat jako odpadnutí od zdroje smyslu nebo jako ztráta spojení se zdrojem pravého života. Právě tato smrt je skutečným důsledkem lidského hříchu.

Smrt fyzická, smrt jako konec lidského života ale také zcela neunikla roli posledního nepřítele. Poučné je podívat se na to, jak si křesťanští teologové prvních staletí představovali první lidi stvořené Bohem. Krátce řečeno, převážil pohled, že první lidé byli stvořeni jako nepodléhající tělesné smrti, a až jejich hřích způsobil propadnutí těla smrti se všemi dalšími důsledky smrtelnosti, jako jsou nemoci a slabost provázející stárnutí.

Proti tomuto pojetí, které zastával třeba nejvlivnější — v tom dobrém i zlém — myslitel křesťanského Západu Aurelius Augustinus neboli svatý Augustin, zaznívaly i oponentní hlasy, jako třeba Augustinova zarputilého kritika, biskupa z jihoitalského Eclana jménem Julián. Podle Juliána patří fyzická smrt ke stvořené přirozenosti člověka a jako taková je dobrá, jako všechno, co Bůh stvořil. Takovéto hlasy ovšem byly důsledně umlčeny formou prohlášení za heretické.

Něco v člověku se vzpírá a vždy vzpíralo tomu dívat se na smrt jednoduše jako na součást života, jako na jednu, závěrečnou etapu „cesty všeho živého“. Touha po nesmrtelnosti je v lidských dějinách přítomná od pradávna a není divu, že si našla cestu i do ústředního křesťanského příběhu a jeho teologického uchopení.

Naděje na to, že smrtí a rozkladem těla všechno nekončí, vždy byla a je zdrojem mocné inspirace, bohatší, než by kdy mohlo dát prosté smíření s konečností. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že by křesťanskému chápání Velikonoc jako vítězství života nad smrtí v Kristu prospělo trochu větší smíření s „naší sestrou smrtí těla“, slovy svatého Františka z Assisi.

O to víc to pak platí o sekularizované postkřesťanské společnosti, pro kterou je vytěsňování smrti — spolu se stigmatizací stáří — jedním z důležitých rysů. A sen o tom, že věda jednou nalezne způsob, jak buňkám těla prodloužit život donekonečna, zase jedním z nejhlubších mýtů.

Je něco fascinujícího a současně znepokojivého na tom, jak dnes denním zprávám vévodí stále se měnící čísla nakažených a obětí koronaviru. Kromě toho, že převedení do řeči čísel, statistik a klesajících či stoupajících křivek bere všem zemřelým či nemocným jejich jedinečnost a z lidí činí pouhé anonymní účetní položky, je tu podprahově přítomná i představa, že je v lidské moci počet úmrtí snížit na minimum, stlačit na nulu — zvítězit nad smrtí.

Možná stojí za to si připomenout, že člověk, v křesťanství tradičně považovaný za korunu a vrchol všeho tvorstva, za jedinečnou a nadřazenou bytost, je stále součástí přírody. Základní princip přírodního světa se možná dá shrnout jako věčná remíza, nebo dokonce blíženecký vztah mezi životem a smrtí. V přírodě je smrt, ústup, rozklad jednoho organismu vždy i příležitostí, zdrojem nového života pro organismy jiné.

Proč by to nemělo platit i o člověku, který dosáhl takového úspěchu a natolik si podmanil většinu přírodního prostředí a přetvořil je ke své potřebě, že to začíná ohrožovat i jej samého? A jakou cenu jako lidé již nyní platíme za to, že vždy vítězíme, odstraňujeme z cesty všechny překážky, přemáháme síly přírody, jsme stále technologicky vyspělejší, bohatší, zdravější? Nepotřebujeme náhodou smrt, slabost a porážku k tomu, abychom zůstali skutečně lidští?

Velikonoční příběh mě oslovuje jako zpráva o radosti, naději a smyslu, o síle blízkosti a důvěry, nikoli jako mýtus o vítězství života nad smrtí. Pokud jde o sféru přírody a těla, je myslím zcela křesťanské přiznat smrti v zápase se životem remízu, nebo, ještě lépe, ji obejmout jako dlouho odstrkovanou vlastní sestru.