„Od roku 1991, kdy jsem poprvé přešel přes žhavé uhlíky, nepolykám žádné léky,“ vysvětloval před časem herec a guru volné interpretace východní moudrosti, Jaroslav Dušek, podle něhož je „hlad naučený stav mysli“. Není divu, že zrovna pro něho musela pandemie koronaviru představovat výzvu, řekněme, duchovních rozměrů.

Ezoterika je v české společnosti dlouho populární. A každá další krize, která odhaluje složitost globalizovaného světa, provázanost jeho společenských vztahů a roli každého individuálního života v nich, její popularitu zvyšují. V ateistických společnostech plní „import“ domnělé východní moudrosti roli chybějícího posvátna.

Proud vyprávění lidí, jako je Jaroslav Dušek, je takové mazlení mysli. Jako když si místo fotbalového zápasu člověk sám kope s míčem na místě. Jako když místo vaření jenom mícháte vodu v hrnci. Jako když vedete kolo, místo psaní máváte perem ve vzduchu. Nebo jako když místo spaní ležíte ve tmě s otevřenými očima.

Někdo najde v poslechu tohoto mazlení mysli zálibu, někdo očekává od slov něco víc — ten druhý však nemá s tím prvním jak polemizovat. Ezoterika totiž neumožňuje vlastní falzifikaci. Nikoli proto, že nerespektuje fakta, ale proto, že se vydává za vítězství nad samotným slovem.

Proto bylo tak bolestivé sledovat střet Jaroslava Duška s Emmou Smetanou v DVTV. Jaroslav Dušek se snažil nastolit absolutní nadvládu svého učení nad situací. Když se mu to hodilo, slova používal ve svůj prospěch a ke své obhajobě. Ovšem jakmile se ho moderátorka pokoušela konfrontovat, Dušek, aniž by ji nechal dokončit větu, na ni uplatnil „ezosplaining“ — tedy metodu, která nechává každého oponenta zmizet, vyjeví ho jako naivního snaživce, který nenašel klid, nepochopil smysl lidství a pachtí se za konstrukty symbolické reality, kterou si člověk sám stvořil kdesi nad říší skutečného světa.

DVTV podruhé v krátkém čase věnovala prostor člověku, který šíří dezinformace uprostřed krize. Oproti pasivnímu rozhovoru s Lou Fanánkem Hagenem měla tentokrát moderátorka bezpochyby snahu tyto dezinformace v přímém střetu vyvrátit a přispět tak k racionalizaci debaty.

Rozhovor, který měl být o tom, za jakých okolností bylo staženo Duškovo březnové video z internetu, ale dopadl další katastrofou, kdy se mu podařilo Duškovy ezoterické smyšlenky rozšířit mezi statisíce lidí, a ještě jim gurua předložit jako mučedníka. „Proč na něj byla paní Smetana tak hnusná a nenechala ho víc mluvit?“

Proti bohulibé snaze DVTV navíc opět, a už poněkolikáté, hovoří i clickbaitový titulek, ve kterém Dušek naznačuje, že ministerstvo vnitra stáhlo jeho video proto, že mělo strach, aby se po jeho radách náhodou někdo neuzdravil.

Přesně před touto zhoubnou rolí seriózních médií v šíření dezinformací ostatně varuje i studie pěti světových univerzit: „Výzkum ukazuje, že dosah falešných zpravodajských webů se omezuje na malé části populace. Na druhou stranu data ukazují, že velká část veřejnosti o falešných zprávách ví a věří jim. Tato zjištění naznačují možnost, že většina lidí slyší o fake news nikoli z dezinformačních webů, ale prostřednictvím jejich pokrytí v běžných zpravodajských sítích.“

„Každý může mít svou pravdu,“ říká Jaroslav Dušek. Ale můžu ji tedy mít i já, tvrdím-li opak? Pokud ano, pak Jaroslav Dušek pravdu nemá. Pokud ne, pak Jaroslav Dušek opět nemá pravdu.

Jediným konzistentním výsledkem je, že pravdu má za všech okolností pouze Jaroslav Dušek, neboť ostatní bytosti k ní dosud nedospěly. „Každý může mít svou pravdu“ až ve chvíli, kdy se jeho pravda bude shodovat s pravdou Jaroslava Duška. Do té doby nikoho jiného nemá smysl poslouchat, natož ho nechat domluvit.

Jedinou možností je sedět v sále na místě a poslouchat, co všechno je jen „naučený stav mysli“. No, vlastně všechno. Snad s výjimkou 500 korun, které člověk zaplatí za Duškovo vystoupení. Ty mají bolestně objektivní základ.