S Charitou ČR o pandemii: Rozvojové země jsou zvyklé utkávat se s životem
Fatima RahimiPandemie nového koronaviru drtí bohaté a rozvinuté státy. Jak dopadá na ty rozvojové s chatrným zdravotnictví a sociálním systémem, popisuje vedoucí zahraničního oddělení Charity Česká republika Jiří Škvor.
Charita Česká republika má aktuálně své registrované pobočky v sedmi zemích, patří mezi ně Zambie, Irák, Gruzie, Mongolsko a Kambodža. V dalších zemích v menším měřítku pomáhají některé české arcidiecézní a diecézní Charity. Krédem organizace je pomáhat lidem, aby si pomohli sami. „Chceme být komunitám v rozvíjejících se zemích partnery a průvodci. Přinášíme a zprostředkováváme jim například zkušenosti z transformace, která proběhla v naší zemi,“ říká Škvor.
Organizace tak v praxi přispívá například k zakládání drobných živností či jejich propojení s dalšími subjekty na trhu. Věnuje se ale také systémovým změnám ve zdravotnictví nebo sociální péči, pomáhá také uchopit recyklaci odpadů. V neposlední řadě poskytuje i humanitární pomoc, například na Blízkém východě, zejména v Iráku.
Zatímco relativně bohaté země severní polokoule bojují s nemocí Covid-19, varovné informace přicházejí z jižní Asie, Afriky a z Blízkého východu. Mnoho států v těchto regionech má dlouhodobé ekonomické problémy a často je tíží válečné konflikty. Každý, kdo viděl hustě zalidněné slumy v Bombaji nebo uprchlické tábory v Jordánsku, ví, že karanténa a izolace je pro mnoho tamních obyvatel nemožná. Jak tyto země reagují na současnou pandemickou krizi?
Stejně jako to nyní vidíme v Evropě, každá země volí své strategie, jak se postavit šířícímu se viru. Jednoznačným trendem v zemích, kde působíme, je směřovat ke striktní karanténě, zákazům veřejných akcí, zavření škol, omezení pohybu obyvatel. Na planetě jsou stále nicméně země, kde polovina populace nemá přístup k pitné vodě, mezi jinými například Demokratická republika Kongo nebo Jemen. Stejně tak zhruba čtyřicet procent obyvatel planety nemá přístup k mýdlu, nemohou dodržovat základní hygienu. Obyvatelé rozvíjejících se zemí jsou v tomto případě velmi zranitelní.
Dobře, že zmiňujete specificky uprchlické tábory — je zřejmé, že dodržování jakýchkoli karanténních opatření je v těchto podmínkách zcela nereálné. Sám si neumím představit scénáře, až se virus do těchto zařízení dostane, bohužel je to ale asi jen otázka času. Ve slumech je situace ještě horší, tam jsou obecně hygienické podmínky katastrofální.
Charita České republiky pomáhá také v oblasti zdravotnictví. Jak jsou na tom tyto státy? Jak tamní zdravotnictví funguje?
Pomáháme v zemích s různou úrovní vyspělosti. Samozřejmě nemůžeme dát do jedné kategorie třeba úroveň zdravotnictví v Gruzii a Zambii. Když vezmu Gruzii, tam pracujeme s ministerstvem zdravotnictví na systémových změnách a přenášíme zkušenosti z transformace zdravotnictví v České republice.
Gruzie zareagovala na šíření viru mimořádně rychle, zavedla přísná opatření ještě v době, kdy je i naši zaměstnanci v zemi považovali za předčasná a přehnaná. Ukázala se být ale naprosto na místě a jenom díky tomu je počet nakažených v zemi nesrovnatelně nižší než v sousedních státech a země má epidemii pod kontrolou. Náš vedoucí mise dokonce říká, že se v Gruzii cítí bezpečněji, než by se cítil doma.
Ostatní země jsou na tom o poznání hůře. Když vezmeme jako příklad z opačného pólu Zambii, kde máme svoji největší misi, zdravotnictví je tam na velmi nízké úrovni. Zatímco ve Spojených státech připadá na sto tisíc obyvatel třiatřicet lůžek na jednotkách intenzívní péče, v Zambii je to 0,6! Počet nakažených je tam naštěstí zatím relativně malý, ale vzhledem k úrovni zdravotnictví lze očekávat vyšší počet obětí.
Jsou naštěstí rovněž nějaká pozitiva. Počet lidí zasažených některou z civilizačních chorob, jako jsou kardiovaskulární onemocnění nebo obezita, je v rozvíjejících se zemích mnohem nižší než v zemích bohatých. Z toho důvodu by se teoreticky dal očekávat lehčí průběh nemoci. V neprospěch ale naopak hovoří celá plejáda jiných onemocnění, která jsou v těchto zemích běžná, například malárie nebo průjmová onemocnění. Při spojení s nákazou koronavirem mohou být fatální.
Předpokládám, že ve zmíněních oblastech bude také problém s nedostatkem lékařského personálu a nemocnic. Jaké je to s dostupností léků, přístrojů jako jsou plicní ventilátory či CT a ochranných pomůcek?
Rozvíjející se země bojují i s dobře známými nemocemi, dodnes spousta lidí umírá například na průjmová onemocnění. Tyto země jsou na Covid-19 zcela nepřipravené. V nemocnicích často nemají i úplně základní věci jako je obvazový materiál, o plicních ventilátorech a jejich dostatku nemůže být ani řeč. Na klinikách chybí jednorázové gumové rukavice i pro jednodušší chirurgické zákroky. Roušky nebo dokonce respirátory distribuované po celé zemi do všech zdravotnických zařízení, to je čirá utopie. Navíc, jak vidíme, toto dnes nefunguje v dostatečné míře ani v Evropě. Chybějí rovněž testovací sady na přítomnost viru. A opět: i v Evropě se ukazuje, že počet nakažených je přímo úměrný počtu provedených testů. To je také důvod, proč mnohé rozvíjející se země nevykazují velký nárůst počtu nakažených. Jednoduše proto, že je nemají jak otestovat.
Jak už jste zmínil, kvůli epidemii platí přísná vládní opatření. Jsou zavřené obchody, školy, ale také hranice. Mnoho zemí takzvaného globálního jihu je ve větší míře závislých na turismus. Globální ekonomika zažívá krizi. Jak pandemie ovlivňuje životy tamních obyčejných lidí?
I když ponechám stranou otázku ořezávání občanských svobod, nemožnost překračovat hranice zemí se ukazuje být jako ekonomicky neakceptovatelná i pro vyspělé země. Toto opatření má zásadní vliv na veškerou ekonomicky aktivní populaci. Vyspělé státy mají nicméně snahu hledat řešení, jak pomoci tuto dobu překlenout, nabízejí úlevy, bezúročné půjčky, vlády rychle vydávají nařízení, která mají za cíl snížit dopady. Pokud lidé ztratí zaměstnání, stát se postará.
V rozvíjejících se zemích je velká většina obyvatel závislá na každodenním příjmu. Představme si třeba drobného prodejce žvýkaček nebo kreditu do mobilu v ulicích Lusaky, hlavního města Zambie. Takový člověk někde zboží nakoupí, pak jej celý den nabízí, a když má štěstí, večer spočte pár mincí, které vydělal. Jde a koupí na trhu potraviny, aby si rodina mohla připravit večeři. Takových lidí jsou tisíce.
Pokud země zakáže volný pohyb, tento prodejce musí zůstat doma a nevydělá nic. Úspory nemá, protože nikdy nevydělal tolik, aby si mohl dát něco stranou. Podpora v nezaměstnanosti v zemi neexistuje. I za lékařskou péči a léky se platí. Co s tím?
Totéž platí pro řadu oblastí ekonomiky, i turismus, který v rozvíjejících se zemích živí spousty lidí.
Ano. Zkusme si jen v kostce představit, co všechno do turismu patří: hotely, pronajímatelé aut, řidiči, průvodci, výrobci a prodejci suvenýrů, poskytovatelé všemožných dalších služeb, jejich rodiny. Obrovské množství lidí. Tihle všichni lidé jsou nyní zcela bez příjmu. V tuto chvíli nevíme, jak rychle se karanténní opatření v jednotlivých zemích budou uvolňovat. To je jeden rozměr. A druhý, možná ještě důležitější, je ten, že důvěra lidí v to, že mohou bezpečně cestovat, se bude vracet spíš léta než měsíce. A na cestování také bude mnohem méně peněz…
Stejně tak vezměme v potaz důsledky zavřených hranic. Kdysi jsem byl svědkem každodenních přesunů tisíců lidí na rwandsko-konžské hranici. I drobní prodejci přecházeli do sousední země třeba prodat svou zeleninu na trhu. Zavřená hranice znamená definitivní konec takové živnosti.
K uvědomění si, co znamená třeba „jen“ několikaměsíční výpadek turismu, nemusíme cestovat tak daleko. Platí to všude. S rodinou například jezdíme rádi na jeden řecký ostrov. V městečku, kde býváme, je jen malý počet trvalých obyvatel. Na letní sezónu se tam ale sjede za prací spousta lidí ze všech koutů Řecka — musejí vydělat tolik, aby jim to vystačilo na všechny zbylé měsíce po turistické sezóně. Jinou práci nemají, v Řecku ji nenajdou.
Totéž platí pro zemědělce třeba v Iráku. Pokud z důvodu karanténních opatření propásnou příležitost zasít nebo sklidit, přijdou o šanci na svůj roční příjem. A stát se o ně nepostará. Takové mechanismy nemá vytvořené, ani nejsou vůle a prostředky cokoli takového zavádět.
Co s takovou situací dělat?
Lidé v rozvíjejících se zemích jsou stateční a zvyklí utkávat se s tím, co život přináší. Covid-19 je další takovou výzvou, patrně jednou z největších za poslední dekády. A nikdo z nás zatím není schopen zatím odhadnout, jaké důsledky bude pandemie na tyto země mít. To se začne rýsovat v následujících měsících.
Jak bychom jim mohli pomoci my?
Charita České republiky se už v některých zemích zapojila do řešení důsledků pandemie. V řadě zemí do svých běžících programů zařazujeme operativně aktivity, které mají pomoct se zamezením šíření viru. Práce v terénu je mnohde velmi omezená, obtížná, někde takřka nemožná. Věříme ale, že striktní karanténní opatření budou v zemích, kde operujeme, brzy odvolána, a pak můžeme využít všech svých kapacit a umu, abychom se aktivně zapojili do řešení důsledků koronavirové pandemie.
Řada institucionálních donorů už připravuje výzvy a sami dají k dispozici nějaké finance. Těch ale samozřejmě bude potřeba hodně. Budeme velmi rádi, když nám s touhle prací pomůže každý, kdo si to může dovolit.
FATIMA RAHIMI
Podpořit aktivity Charity České republiky lze prostřednictvím humanitárního fondu pro mimořádné události. Číslo účtu je 55660022/0800, variabilní symbol 400.
