Britové si ještě nedávno na sociálních sítích posílali klip vystřižený ze starého sitcomu Jistě, pane ministře. Dva vysocí státní úředníci vysvětlují běžný postup britské vlády v době krize:

• Fáze 1: Řekneme, že se nic nestane.
• Fáze 2: Řekneme, že se možná něco stane, ale neměly bychom s tím nic dělat.
• Fáze 3: Řekneme, že možná bychom s tím něco měli dělat, ale bohužel s tím nic dělat nemůžeme.
• Fáze 4: Řekneme, že možná jsme s tím bývali mohli něco dělat... ale teď už je pozdě.

V uplynulých týdnech nebylo úplně jasné, ve které fázi se my, kteří žijeme v Británii, nacházíme. Ale zdálo se, že jedna z těch fází to být musí, protože všechny mají jedno společné: vláda nedělá nic.

Tento pocit jsem měl já, moji čeští kamarádi i kolegové z Evropy. Jako zaměstnanec českého Ministerstva obrany nyní v Británii poblíž Cambridge pracuji v jednom z analytických orgánů NATO. V době, kdy italští a španělští kolegové chodili do práce čím dál zachmuřenější a já začal nasazovat roušku, na režimu celého pracoviště se nic neměnilo.

Podle „Borise“ zatím nic takového není třeba, tvrdila mi kolegyně Angličanka Rosemary, která má v premiéra Johnsona velkou důvěru. Jelikož však značnou část minulého roku trávila na nemocenské i kvůli zápalu plic, a je jí přes padesát let, nabádal jsem náš „Covid-19 krizový tým“, ať ji co nejdříve nařídí nepřerušenou práci z domova.

Home office a rušení větších srocení lidu nakonec začaly iniciovat až samotné podniky a zájmové spolky. Moje žena Nikola nastoupila minulý týden v pondělí do nové práce v British Antarctic Survey, jen aby se od čtvrtka ocitla doma s pracovním notebookem. Organizátoři fotbalových zápasů, městských půlmaratonů, koncertů a divadelních představení postupně odvolávali své akce, přestože jim to nikdo svrchu nenařizoval.

Postupná změna

Změny přicházely pozvolna, lidé příliš nervózní nebyli. Když reportér BBC stojící před sídlem premiéra v Downing Street před pár dny na kameru oznamoval opakované doporučení vlády, aby se lidé méně stýkali, v záběru byla vidět plná hospoda na rohu ulice. Někteří rodiče alespoň přestali posílat své děti do školy, což není mimochodem jednoduché, velmi přísně se tu hlídá docházka. A začali se vykupovat potraviny. Nakonec stát minulý týden rozhodl, že školy zůstanou otevřené jen pro děti zdravotníků a dalších klíčových profesí. Hospody už také musely zavřít.

Minulou sobotu jsme autem vyrazili se ženou a psem do lesa Thetford, ten byl však plný lidí včetně větších skupin (pravda, Angličané nemají moc na výběr, nezbylo jim moc lesů a krajina je téměř kompletně rozkouskovaná na soukromé, oplocené louky a pole). Informační centrum u parkoviště bylo zavřelo, ale velkou ceduli zvoucí na červnový koncert nikdo neschoval. Možná záměrně, vystoupit zde měli Madness („Šílenství“).

O víkendu jsme také hodili sousedům do schránky vzkaz, že bude-li třeba, tak jim s čímkoli pomůžeme a budeme si dávat pozor, abychom je případně nenakazili. Trevorovi a Dorothy bude osmdesát a týden jsme je venku neviděli.

U britských penzistů střední třídy je neaktivita často hned patrná, protože důchodci mívají spoustu kroužků, koníčků a výletů. Nicméně v neděli nás překvapilo, když sousedy slyšíme v družném rozhovoru s návštěvou na zahradě. Téma bylo: „Kdy a jak budeme moci hrát golf?“

V neděli 22. března za námi zašel také soused od naproti. Jay pracuje jako doktor v největší nemocnici v Cambridge. Zval nás na pivo. Odmítl jsem ho s tím, že teď už to není dobrý nápad a že on zcela jistě musí zůstat zdravý.

Nakonec se vláda rozhodla ze scénáře sitcomu vystoupit a od úterý 24. března nařídila přísné sociální restrikce.

Současná situace

V dlouho trvající váhavosti vlády viděli někteří zrcadlení pověstného klidu britských občanů, jiní demokratickou tradici, která se vzpírá diktátům panstva, další ekonomické zájmy velkého byznysu soustřeďujícího se Londýně a ještě jiní neschopnost premiéra Johnsona osobně, anebo přílišné spoléhání na matematické modely.

Predikce Imperial College, kterou kabinet dlouho argumentoval, totiž ukázala, že karantény problém šíření viru z dlouhodobějšího hlediska neřeší, což je pravda — dokážou ale zabránit bezprostřednímu kolapsu zdravotnického systému. Pravděpodobně je v každém z uvedených hodnocení kousek pravdy.

Teprve od aktuálního, tedy posledního březnového týdne začíná Británie akceptovat vážnost hrozby. Premiér označil virus za „neviditelného zabijáka” a vyhlásil přísnou izolaci domácností: do práce jen pokud je to absolutně nezbytné, žádné návštěvy přátel ani příbuzných, nakupovat pouze nezbytné potraviny a léky, ven si zacvičit maximálně jednou denně, zákaz shromáždění více než dvou lidí.

Veřejná doprava funguje v omezené kapacitě, naším městem ale projíždějí jen prázdné dvoupatrové autobusy. Roušky nařízené ani doporučené nejsou, možná proto, že lidé je nemají a v pozdně kapitalistické společnosti už si je ani neumějí ušít. Hodně lidí přesto nosí roušky kupované.

Selhání možná jen na počátku

Zdá se evidentní, že vláda premiéra Johnsona zbytečně zaspala. Ještě se ale může ukázat, že — ve srovnání se situací v České republice — to byly pouze prohrané prvotní bitvy, přičemž dlouhodobé tažení proti viru zvládne Británie lépe. Zatímco mikromanažer Babiš dva týdny neřeší nic jiného než roušky — respektive tak se nám to odsud alespoň jeví —, Johnson na radu odborníků stanovil jako klíčový cíl rychlé navýšení testovacích kapacit na 25 tisíc testů na infekci za den. Ekvivalent pro ČR by byl necelé čtyři tisíce testů. 

Britská vláda také aktivně pracuje s místními výrobci na spuštění výroby ventilátorů a dalšího lékařského materiálu ve velkém rozsahu. Nasmlouvány byly všechny dostupné soukromé kliniky k navýšení kapacit veřejného zdravotnického systému. Připravuje se využití hotelů a konferenčních sálů. 

Vzepětí ostrovního instinktu v podobě brexitu jednoznačně Británii ublížilo a proměnilo se v roky trvající agónii. Nyní — během výjimečné krize, která uzavírá hranice — však může Britům jejich sebestřednost a sebedůvěra přijít vhod. Tyto vlastnosti rozhodně vypadají jako výhoda v kontrastu s provinčním uvažováním českého premiéra a prezidenta, kteří ignorují schopnosti a činorodost české společnosti a klaníce se upírají své zraky k Číně.