Obdivných slov a děkovných gest se zdravotníkům a dalším klíčovým pracovníkům dostalo během pandemie požehnaně. U symboliky bohužel také zůstalo.

V neděli uplynulo dvaasedmdesát let od založení britského veřejného zdravotnictví v jeho současné podobě (National Health Service, zkráceně NHS). U této příležitosti jsme naposledy v ulicích tleskali všem, kteří nám pomohli nečekanou krizi přečkat. Nezdá se ale, že by se Británie chystala kromě potlesku poděkovat zdravotníkům a dalším klíčovým pracovníkům i jinak (v duchu anglického rčení „put your money where your mouth is“).

Když se zemí začala šířit virová hrozba, kdo mohl, zůstal doma. Buď jeho práce nebyla pro přežití společnosti v akutní krizi zapotřebí (můj případ), nebo si mohl dovolit zařídit home office — pro řadu lidí ovšem nedostupný luxus, jak potvrdila datová analýza New York Times. 

Do nemocnic, podniků a provozů tak každý den vyrážely miliony lidí. V Británii si vysloužili označení „key workers“, tedy klíčoví pracovníci. Že jsou důležití, se najednou dozvěděli dělníci na silnicích, řidiči, uklízečky, opraváři, pokladní, pošťačky, kurýři, ošetřovatelky, vychovatelé, doktoři a další lékařský personál. Ocenění však v sobě skrývalo také příkaz: protože jste důležití, půjdete do práce.

Pracovat musela i moje kamarádka Chanelle, zdravotní sestra v největší nemocnici v Cambridge. Zrušila dokonce cestu za rodinou přes půl světa — pochází totiž z Jihoafrické republiky. Ale nikdy by ji nenapadlo si stěžovat. Roky pracuje na jednotkách intenzivní péče a svou prací žije.

Key workers matter

Na jednotce intenzivní péče se v jednu chvíli kvůli své nedbalosti ocitl i premiér Johnson. Po uzdravení si dal záležet, aby jmenovitě poděkoval sestrám, které o něj pečovaly. Od té doby uplynuly tři měsíce. Premiér už neleží v nemocnici, ale opět úřaduje v Downing Street, sídle moci uprostřed Londýna. 

Při příležitosti nedělního potlesku všem zdravotním sestrám a dalším, bez nichž bychom se neobešli, dodal, že poděkování má směřovat také k těm, kdo „vytvářejí bohatství, kapitalistům a finančníků“. Protože košile je bližší než kabát, musel odvést pozornost od těch, kterým patří díky v první řadě, a ukázat, že i na elitách záleží.

Přehlížení klíčových členů týmu? Sportovní fanoušci dobře ví, o čem je řeč. Vítězným cyklistům umožňují excelovat nosiči vody, fotbalový tým stojí a padá s výkony defenzivního záložníka, přestože nedává ani nechytá góly. Trochu lépe jsou na tom hráči v obdobné roli v basketbalu — pivoti. „Pivot“ přitom mimo sportovní terminologii označuje centrální bod určitého mechanismu.

Stejně tak klíčoví pracovníci jsou sice zásadní, ale většinu času neviditelnou součástí systému. Pozná se to snadno, podle hlavního měřítka společenského významu. Tím jsou dnes v první řadě peníze. Aby nedošlo k omylu: netvrdím, že je na tom něco přirozeného. Různé lidské kultury v minulosti oceňovaly jiné schopnosti než vydělávání peněz, od válečnického umění po bohabojnost. Ovšem dnes být přehlížený znamená být nezaplacený. 

Pokud lidé, na nichž společnost během krize stojí, berou v lepším případě průměrné výdělky, v horším případě lavírují nad hranicí minimální mzdy... pak zřejmě podléháme masové halucinaci, v níž ignorujeme naše defenzivní záložníky. 

Ještě před pár měsíci jsme všichni věřili, že „klíčový“ znamená „obtížně zastupitelný“. A že nezastupitelný je ten, kdo má rozsáhlé profesní vzdělání a vzácnou kvalifikaci. Tak pracují s termínem „klíčový pracovník“ imigrační zákony: do země mají mít otevřené dveře jen ti, bez nichž se neobejdeme, přičemž tyto jedince poznáme podle toho, že mají hodně diplomů a jistotu dobře placené práce.

Potom ovšem přišel koronavirus. A naši společnou halucinaci narušil.

NHS aneb Národní hrdost strádá

Najednou jsme každý čtvrtek v osm večer vycházeli ven tleskat lidem, kteří pozornost obvykle nepřitahují. Děti lepily na okna děkovné vzkazy a obrázky duhy, která se stala symbolem hlavního zdroje naděje: zdravotního systému NHS. Když anglická NHS v počátku koronakrize vyzvala k registraci dobrovolníky, přihlásilo se neuvěřitelných 750 tisíc lidí! 

Britům dostupná lékařská péče leží na srdci a podfinancování zdravotního systému je dlouhodobé politické téma. Jeden ze sloganů kampaně za Brexit zněl „Dejme naší NHS 350 milionů liber týdně, které si dnes bere EU“. Neubráním se krátké odbočce: minulý týden přinesl Bloomberg zprávu, že náklady na Brexit dosáhnou do konce roku 200 miliard liber, což odpovídá částce, kterou Británie v souhrnu přispěla do rozpočtu EU od svého vstupu.

V neděli se tedy zatleskalo naposledy. A dál? Dál nic. 

Žádné významné změny v odměňování našich klíčových pracovníků se v Británii nechystají. Naopak, na veřejnost uniklo vládní memo, které uvažuje o zmrazení platů ve státní sféře v dalších dvou letech, což by se dotklo i zaměstnanců v NHS. Zdá se, že silnější než strach z koronaviru, je nakonec obava z tak radikálních řešení, jako je snížení platu ředitelů největších firem o neslýchaná tři procenta.

Kamarádce Chanelle nezvýší plat, pouze jako cizinka nebude muset platit roční poplatek za možnost práce v Británii. Tento poplatek se měl původně letos navýšit na více než šest set liber. Odboráři se snažili, ale ani v nynější ojedinělé situaci se na nic jiného než na zrušení poplatku nezmohli.

Přitom v nemocnicích v Británii je nedostatek personálu dlouhodobým problémem, nehledě na koronavirus. Na všechny běžné prohlídky se objednává do přísně vymezených, desetiminutových oken — zřejmě je otázkou času, kdy se této odpovědi na nouzi dočká také Česká republika. Prohlášení ministra zdravotnictví Hancocka o tom, že Británie v dalších pěti letech nabere padesát tisíc zdravotních sester je babišovská fikce.

A protože personálu je málo a nová vlna Covid může kdykoliv přijít, dostala Chanelle nařízenou několikatýdenní dovolenou. Přestože ji nyní nechce, nemůže totiž odcestovat za rodinou žijící v Johannesburgu. Ani lepší plat, ani volný čas, z díků nezbylo víc než prázdná slova.