Obdivných slov a děkovných gest se zdravotníkům a dalším klíčovým pracovníkům dostalo během pandemie požehnaně. U symboliky bohužel také zůstalo.

V neděli uplynulo dvaasedmdesát let od založení britského veřejného zdravotnictví v jeho současné podobě (National Health Service, zkráceně NHS). U této příležitosti jsme naposledy v ulicích tleskali všem, kteří nám pomohli nečekanou krizi přečkat. Nezdá se ale, že by se Británie chystala kromě potlesku poděkovat zdravotníkům a dalším klíčovým pracovníkům i jinak (v duchu anglického rčení „put your money where your mouth is“).

Když se zemí začala šířit virová hrozba, kdo mohl, zůstal doma. Buď jeho práce nebyla pro přežití společnosti v akutní krizi zapotřebí (můj případ), nebo si mohl dovolit zařídit home office — pro řadu lidí ovšem nedostupný luxus, jak potvrdila datová analýza New York Times. 

Do nemocnic, podniků a provozů tak každý den vyrážely miliony lidí. V Británii si vysloužili označení „key workers“, tedy klíčoví pracovníci. Že jsou důležití, se najednou dozvěděli dělníci na silnicích, řidiči, uklízečky, opraváři, pokladní, pošťačky, kurýři, ošetřovatelky, vychovatelé, doktoři a další lékařský personál. Ocenění však v sobě skrývalo také příkaz: protože jste důležití, půjdete do práce.

Pracovat musela i moje kamarádka Chanelle, zdravotní sestra v největší nemocnici v Cambridge. Zrušila dokonce cestu za rodinou přes půl světa — pochází totiž z Jihoafrické republiky. Ale nikdy by ji nenapadlo si stěžovat. Roky pracuje na jednotkách intenzivní péče a svou prací žije.

Key workers matter

Na jednotce intenzivní péče se v jednu chvíli kvůli své nedbalosti ocitl i premiér Johnson. Po uzdravení si dal záležet, aby jmenovitě poděkoval sestrám, které o něj pečovaly. Od té doby uplynuly tři měsíce. Premiér už neleží v nemocnici, ale opět úřaduje v Downing Street, sídle moci uprostřed Londýna. 

Při příležitosti nedělního potlesku všem zdravotním sestrám a dalším, bez nichž bychom se neobešli, dodal, že poděkování má směřovat také k těm, kdo „vytvářejí bohatství, kapitalistům a finančníků“. Protože košile je bližší než kabát, musel odvést pozornost od těch, kterým patří díky v první řadě, a ukázat, že i na elitách záleží.

Přehlížení klíčových členů týmu? Sportovní fanoušci dobře ví, o čem je řeč. Vítězným cyklistům umožňují excelovat nosiči vody, fotbalový tým stojí a padá s výkony defenzivního záložníka, přestože nedává ani nechytá góly. Trochu lépe jsou na tom hráči v obdobné roli v basketbalu — pivoti. „Pivot“ přitom mimo sportovní terminologii označuje centrální bod určitého mechanismu.

Stejně tak klíčoví pracovníci jsou sice zásadní, ale většinu času neviditelnou součástí systému. Pozná se to snadno, podle hlavního měřítka společenského významu. Tím jsou dnes v první řadě peníze. Aby nedošlo k omylu: netvrdím, že je na tom něco přirozeného. Různé lidské kultury v minulosti oceňovaly jiné schopnosti než vydělávání peněz, od válečnického umění po bohabojnost. Ovšem dnes být přehlížený znamená být nezaplacený. 

Pokud lidé, na nichž společnost během krize stojí, berou v lepším případě průměrné výdělky, v horším případě lavírují nad hranicí minimální mzdy... pak zřejmě podléháme masové halucinaci, v níž ignorujeme naše defenzivní záložníky. 

Ještě před pár měsíci jsme všichni věřili, že „klíčový“ znamená „obtížně zastupitelný“. A že nezastupitelný je ten, kdo má rozsáhlé profesní vzdělání a vzácnou kvalifikaci. Tak pracují s termínem „klíčový pracovník“ imigrační zákony: do země mají mít otevřené dveře jen ti, bez nichž se neobejdeme, přičemž tyto jedince poznáme podle toho, že mají hodně diplomů a jistotu dobře placené práce.