O zdravotních sestrách se píše, když chtějí přidat na výplatě nebo když jejich stavy padají strmě dolů. Moji nezdravotničtí známí si sestru přestavují podle svých zkušeností jako bílého anděla s laskavým úsměvem, nebo ranařku, která odradí pacienta už ve vstupních dveřích.

Tohle koronavirus změnil. Najednou byla vidět realita z covid jednotek a zabarikádovaných domovů pro seniory. Škoda, že tyhle zprávy zastínily časosběrný dokument Sestřičky, který začala Česká televize vysílat 9. března, právě na samém počátku epidemie. Zasloužil by si vyšší sledovanost.

Ze stínu komparzu vyšly přímo pod světla ramp. Jako kdyby to Světová zdravotnická organizace tušila, když loni slavnostně vyhlásila rok 2020 Mezinárodním rokem sestry a porodní asistentky.

Zdravotních sester byly minulé tři měsíce plné noviny. Snad každé větší médium mělo nějaký „seriál“ nebo reportáž z covidové jednotky. Snad poprvé nebyli hrdiny zpravodajství jen lékaři, ale i sestry, a dokonce párkrát i laboranti, což už je úplně nevídané.

Restaurace vařily pro sestry obědy, rozvážely se svačinky, sestry dostávaly roušky, čokolády a nápoje. Pomáhat zdravotníkům bylo najednou šíleně „in“. Ve prospěch sester byla vyhlášena veřejná sbírka. Z ní mám sice dodnes tak trochu pachuť v ústech, ale jak se říká, proti gustu žádný dišputát. Sestrám se zpívalo, sestrám se tleskalo!

Na druhé straně na tiskových konferencích padaly hotové perly — „Nakažená sestra navštívila příbuzné“, „Sestra zavlekla nákazu na oddělení“, „Sestra se nakazila sama nedodržením hygienických předpisů“… Takové „zprávy“ byly pro média tučným soustem.

Sice pak padaly i omluvy, ale škoda již byla napáchána. Smrt sestry z Thomayerovy nemocnice budiž nejsmutnějším mementem. Na tomhle místě se neubráním rýpnutí. Budou padat i hlavy?

Pozitivních zpráv bylo ale nepoměrně více a jeden by řekl: Konečně! Konečně se o sestry někdo zajímá. Kolik hodin odpracují? Stihnou se najíst? Mají adekvátní odpočinek? Mají dostatek ochranných pomůcek? Odpovědi jsou snadné: Hodně, ne vždycky, nemají a minimálně na počátku epidemie neměly.

Nicméně i tak sestry pracovaly. A ze dne na den se stalo ve špitálech moderní svádět porušování pracovního práva na koronavirus. „Protože koronavirus“, tak tě můžeme dát na jiné oddělení. „Protože koronavirus“, nemusíme proplácet přesčasy. „Protože koronavirus“, můžeme každý den přepisovat směny. „Protože koronavirus“, můžeme cokoli. Dokonce můžeme z pozice hejtmanky podat i navýsost trapné trestní oznámení na záchranářku, která upozornila na nedostatek ochranných pomůcek.

Je červen a největší „záhul“ už máme snad za sebou. A začíná zúčtování. Není překvapení, že s koncem nouzového stavu se stávají sestry postupně znovu neviditelnými.

Sestry samy podle rychlého dotazníku na sociálních sítích nevnímají svoji práci po koronaviru jako prestižnější. Bude jistě zajímavé sledovat, jestli stoupne zájem o studium na zdravotnických školách. Ministerstvo zdravotnictví objíždělo ještě v únoru české země se svou roadshow „Studuj zdravku“, ovšem nevěřím, že kampaň přinese měřitelné výsledky.

Spíš se zase budeme dohadovat, jestli jsou vyšší počty studentů zdravotních škol produktem úspěšného náboru nebo výsledkem přímé úměrnosti ― prostého vyššího počtu dětí hlásících se letos na střední školy. Letošní jednokolové přijímací zkoušky nadělaly možná více škody než užitku.

A následuje další mrzení. Odměny, neboť o peníze jde až v první řadě. Zatímco Ministerstvo práce a sociálních věcí jasně deklarovalo, jaké odměny mají dostat všichni zaměstnanci sociálních služeb, ve zdravotnictví jsou peníze navíc přislíbeny jen pracovníkům v tzv. první linii. O zbytku má rozhodovat přímo vedení zdravotnických zařízení, takže jako obvykle budou odměny spíš bídné až žádné.

Suma sumárum, sečteme-li plusy a minusy, vypadá to, že se pro sestry nic nezměnilo. Zmínit ale musím jednu výhodu, kterou si možná ne každý úplně uvědomuje. Covidová smršť připravila mnoho lidí o práci. Naopak zdravotníci nebo zaměstnanci v sociálních službách si ji bez problémů udrželi. Aspoň to je velké plus.