Buch, buch, buch. Okamžitě otvírám oči a volám do tmy: „Ano?“ Natahuju kalhoty, házím na sebe košili, rozsvítím telefon — půl čtvrtý ráno, brrrr.

Za dveřmi je nasupená sestřička. „Paní doktorko, do telefonu na nás teď řvala nějaká příbuzná pana P., že jí pán volal, že má hyperglykemii a umírá tam a my si ho nevšímáme. Jenže nám neřekl, že se cítí nějak špatně, nezazvonil na nás, rovnou volal jí.“

Pán leží na pokoji schoulený. Je drobný, vyhublý, kůži má pokrytou boláky. Je u nás teprve pár hodin. Z rozhovoru s lékařkou, která ho má v péči dlouhodobě, o něm vím, že je velmi svérázný a léčbu své těžké cukrovky a selhání ledvin si řeší po svém.

Výsledek tomu odpovídá, vysoké hladiny cukru má podle všeho často. Není to akutně ohrožující stav — spíš to huntuje tělo dlouhodobě. Domlouváme se na postupu, vypadá s ním spokojeně.

Později ráno s ním jdu podepsat souhlas s hospitalizací. Nechce, má pocit, že s ním nic neděláme. Říkám mu, že v nemocnici ležet nemusí, že má právo odejít. Jenže má covidový zápal plic, do kterého se přidala ještě bakteriální infekce. Antibiotika, která bral doma, nezafungovala. „Potřebujete je dostat do žíly, a to prostě jinak než v nemocnici neuděláme,“ vysvětluju mu. Souhlas nakonec podepisuje, nerad.

Dvaatřicet hodin

Předávám informace kolegům a jdu si po 24 hodinách v nemocnici lehnout domů. Cestou domů myslím na to, že jsem ráda, že můžu. Myslím na jednu mladou lékařku, o které mi kamarád říkal, že má každý měsíc deset služeb, přičemž po většině z nich domů nechodí.

To znamená, že je v práci 32 hodin v kuse:

• od sedmi do půl osmé to je v pracovní den,
• od půl čtvrté do sedmi je to služba,
• od sedmi do půl čtvrté pracovní den,
• další den následuje „jen“ pracovní den,
• a pak už zase dvaatřicítka.

Jinak to prý nejde, protože jich je na oddělení málo.

Takový životní rytmus nechci. Zvlášť, když vidím, co to s námi — lékaři a lékařkami — dělá. Jak nás to zbavuje citlivosti, obaluje nás to ochrannou vrstvou cynismu, letargie, neúcty… která je nakonec odrazem neúcty k sobě samému. Nepěstujeme v sobě schopnost si odpočinout, opečovat se, říct dost. Nenechat na sebe naházet víc, než kolik dokážu dlouhodobě unést. Bránit se nespravedlnosti.

Doma padám do postele s rýmou a kašlem. Volá mi máma a když mě slyší, řekne mi, že si ještě nechá děti, ať odpočívám. Jsem za to vděčná.

Pan P. zemřel

O týden později pana P. v seznamu pacientů nevidím. Dívám se do záznamů — zemřel hned další den. Upadl do bezvědomí, a už se neprobral. Stejně jako jiný pán, který přišel tu samou noc, jen o hodinu později.