Buch, buch, buch. Okamžitě otvírám oči a volám do tmy: „Ano?“ Natahuju kalhoty, házím na sebe košili, rozsvítím telefon — půl čtvrtý ráno, brrrr.

Za dveřmi je nasupená sestřička. „Paní doktorko, do telefonu na nás teď řvala nějaká příbuzná pana P., že jí pán volal, že má hyperglykemii a umírá tam a my si ho nevšímáme. Jenže nám neřekl, že se cítí nějak špatně, nezazvonil na nás, rovnou volal jí.“

Pán leží na pokoji schoulený. Je drobný, vyhublý, kůži má pokrytou boláky. Je u nás teprve pár hodin. Z rozhovoru s lékařkou, která ho má v péči dlouhodobě, o něm vím, že je velmi svérázný a léčbu své těžké cukrovky a selhání ledvin si řeší po svém.

Výsledek tomu odpovídá, vysoké hladiny cukru má podle všeho často. Není to akutně ohrožující stav — spíš to huntuje tělo dlouhodobě. Domlouváme se na postupu, vypadá s ním spokojeně.

Později ráno s ním jdu podepsat souhlas s hospitalizací. Nechce, má pocit, že s ním nic neděláme. Říkám mu, že v nemocnici ležet nemusí, že má právo odejít. Jenže má covidový zápal plic, do kterého se přidala ještě bakteriální infekce. Antibiotika, která bral doma, nezafungovala. „Potřebujete je dostat do žíly, a to prostě jinak než v nemocnici neuděláme,“ vysvětluju mu. Souhlas nakonec podepisuje, nerad.

Dvaatřicet hodin

Předávám informace kolegům a jdu si po 24 hodinách v nemocnici lehnout domů. Cestou domů myslím na to, že jsem ráda, že můžu. Myslím na jednu mladou lékařku, o které mi kamarád říkal, že má každý měsíc deset služeb, přičemž po většině z nich domů nechodí.

To znamená, že je v práci 32 hodin v kuse:

• od sedmi do půl osmé to je v pracovní den,
• od půl čtvrté do sedmi je to služba,
• od sedmi do půl čtvrté pracovní den,
• další den následuje „jen“ pracovní den,
• a pak už zase dvaatřicítka.

Jinak to prý nejde, protože jich je na oddělení málo.

Takový životní rytmus nechci. Zvlášť, když vidím, co to s námi — lékaři a lékařkami — dělá. Jak nás to zbavuje citlivosti, obaluje nás to ochrannou vrstvou cynismu, letargie, neúcty… která je nakonec odrazem neúcty k sobě samému. Nepěstujeme v sobě schopnost si odpočinout, opečovat se, říct dost. Nenechat na sebe naházet víc, než kolik dokážu dlouhodobě unést. Bránit se nespravedlnosti.

Doma padám do postele s rýmou a kašlem. Volá mi máma a když mě slyší, řekne mi, že si ještě nechá děti, ať odpočívám. Jsem za to vděčná.

Pan P. zemřel

O týden později pana P. v seznamu pacientů nevidím. Dívám se do záznamů — zemřel hned další den. Upadl do bezvědomí, a už se neprobral. Stejně jako jiný pán, který přišel tu samou noc, jen o hodinu později.

Najednou je mi trochu líto, že jsem nebyla o kus milejší, když jsem s ním šla podepsat ten souhlas. Vždyť měl před sebou už jen malej kousek života.

V pátek večer mi máma píše do služby, že babička má covid. Aha, tak jedna z mých nočních můr je tady. Babička je zatím naštěstí bez příznaků. Připomínám si všechny lidi v jejím věku, kteří covid překonali dobře a s lehkostí. A že jich nebylo málo!

Píšu příjem pana F. z domu s pečovatelskou službou. Je pátek, půl osmé večer, jeho praktická lékařka v reakci na mou smsku s žádostí o upřesnění medikace okamžitě volá zpět. Mluví o pánovi s velkou laskavostí.

Jdu se podívat na pacienty. Několik z nich hlídám zvlášť bedlivě, za jiných okolností by nejspíš leželi na monitorovaných lůžkách na JIPu. Ta jsou ovšem nedostatkové zboží, a tak to prostě musíme zvládnout na standardu, dokud to jde.

„Jak se cítíte?“ ptám se postupně všech zhruba třiceti lidí, a když chtějí a mohou, chvíli si povídáme. O nekonečné a vyčerpávající slabosti, o očkování, o nechuti k jídlu.

Paní B. a její dcera

Paní B. se svěřuje, že má starost o dceru. Sanita je přivezla společně, dcera je také v nemocnici a prý na tom není moc dobře. Přála by si, aby spolu mohly ležet na pokoji. Slibuju jí, že se po její dceři podívám. Dostanu se k tomu pozdě večer.

Hledám její jméno. Leží na ARO. Rozklikávám poslední dekurz a trochu se mi sevře srdce. Dcera paní B. je zaintubovaná a ve vážném stavu. Koukám na hodiny. Je deset večer. Chvíli přemýšlím, jestli jí to říkat teď, a pak se rozhoduju, že už je pozdě, většina lidí touhle dobou spí. Mají chodit poslové špatných zpráv navečer? Rozhoduju se, že ne, a zároveň si připadám trochu zbaběle.

Kdykoli jsem pak v práci, sleduju na dálku její dekurzy. Jsou psané jako všechny lékařské zprávy. Stručně, výstižně, skoro bez emocí. Několika slovy shrnou dilema anesteziologa, který se jistě snažil intubaci se vyhnout a vše zvládnout na vysokoprůtokové nosní ventilaci, která je z hlediska prognózy nemocného příznivější.

Desítky minut, kdy sledujete, jak žena ve vaší péči přes veškerou vaši snahu a um dýchá se stále větší námahou. Jak je vyčerpaná, jak její plíce selhávají ve svém základním úkolu. Nekončící dilema medicíny: kdy konat a kdy nekonat? O dva pokoje vedle paní B. leží pan J., jehož dcera na ARO zemřela před dvěma týdny.

Ráno přicházím na sesternu. „Vezmi si trojku, sedmičku a osmičku, jo?“ říká mi kolegyně čísla pokojů, které mám na starosti. Procházím si tlaky, pulzy a saturace. U paní K. to nevypadá vůbec dobře. „Paní doktorko, vy máte sedmičku? Paní K. právě umřela,“ říkají vzápětí sestry. Polohlasem, půlka pokojů má dveře otevřené, je čas snídaní a ranní hygieny.

Žádný pokoj není volný, paní K. byla na pokoji se dvěma dalšími pacientkami. Postel s jejím mrtvým tělem musíme dát do chodbičky jedenáctky, kde je jediná pacientka v bezvědomí. Jinde prostě není místo.

Šlágr TV

„Já ani nevím, kolikátý den jsem tady. Teď už je to konečně lepší, zvládnu se i umýt bez kyslíku. Ale ty první dny jsem se nemohla ani posadit, musela volat o mísu, abych mohla na velkou. To je taková neuvěřitelná degradace lidství, to byste nevěřila,“ říká mi jedna pacientka. Známe se, normálně je to neuvěřitelně energická a výkonná žena.

Věřím jí. Ty nejintimnější potřeby se řeší v těsné blízkosti dalších lidí, pacienti jsou na pokojích po třech. A spolubydlící si nevybíráte. „Znáte Šlágr TV, paní doktorko? To je strašný — dechovka prokládaná reklamami na ty nejblbější věci. No a ta paní na vedlejší posteli na to chtěla koukat pořád.“

Druhý den jí přinesu knížku Rudý Zeman — toužila po Šlachtovi, ale toho v knihovně nemáme. Za pár hodin je ve třetině a rázně se rozčiluje nad politickou situací.

Jaroslav Kmenta tu zjevně posloužil hojivě. Za pár dnů je bez kyslíku a může domů.

Těžko se na ně zlobit

„Už tu byly rentgeny?“ Je pondělí, po víkendu potřebujeme u několika pacientů zkontrolovat vývoj nálezu na plicích. „Nebyly, z rentgenu volali, že si máme chodit my, že nestíhají.“

Shodujeme se, že to nejde. Nemůžeme s tolika pozitivními pacienty, kteří jsou navíc na kyslíku, chodit přes celou nemocnici.

Nakonec se situaci daří urovnat, rentgen přijíždí k nám. Napadá mě, že rentgenoví laboranti to teď fakt nemají jednoduché, když je covidárií tolik.

„Dneska mi z urgentu volali asi osmkrát, jestli máme mužské místo,“ říká odpoledne kolegyně, když se převlékáme. V nemocnici je pět standardních covid oddělení, otvírá se šesté. Míst se stále nedostává.

Na urgentním příjmu nestíhají, i lékaři, kteří normálně vyšetřují pacienty velmi pečlivě a vše zapisují, vyšetřují a píšou jen to nejnutnější. Těžko se na ně zlobit, i když občas někde emoce vytečou.

Morfin

Sestry jsou unavené. Někteří pacienti jsou v noci neklidní a zmatení. Jeden pán si neustále strhává masku a snaží se vylézt z postele, i když se neudrží na nohou.

Měříme saturaci kyslíku — pětašedesát procent. V takové chvíli mozek kvůli nedostatku kyslíku nefunguje. „Nebojte se, pane H., táák, v klidu, tou maskou vám teče kyslík, aby se vám lépe dýchalo, táák.“

Saturace pomalu leze nahoru, pán se uklidňuje. Dostává morfin — při dušnosti pomáhá skoro zázračně. Snižuje vnímavost dechového centra vůči nedostatku kyslíku, což paradoxně vede ke klidnějšímu a tím i efektivnějšímu dýchání.

Znovu v duchu děkuju Společnosti paliativní medicíny za jejich skvělou příručku o paliativní péči u pacientů s Covid-19.

Praštit lopatou

Léčba, jejímž cílem je zmírnit utrpení, je na covid standardech denní chleba. U řady lidí se v týmu shodneme na tom, že intenzivní postupy nejsou na místě, protože by prodlužovaly utrpení a nepřinesly by kýžený efekt — tedy šanci na vyléčení.

Když se covid do člověka zakousne, je těžké se z toho dostat i pro mladé a zdravé. Jak si svoje oběti virus vybírá, je pro nás pořád záhada.

Musím to ale napsat znovu: lidi, kteří na covid umírají na JIPech i na standardních lůžkách, velmi často žili kvalitní, dobrý, naplněný život — každý po svém. Nerada soudím jiné, ale když čtu komentáře o tom, že hlavní je život ve svobodě a že na délce tak úplně nezáleží, přemýšlím, jestli dotyčný fakt ví, o čem mluví.

Jednou mi někdo vyprávěl o své umírající mamince, která měla rakovinu. „Když jí ještě bylo hej, tak říkala, že až to na ni přijde, máme ji praštit lopatou. Ale nakonec, i když to s ní bylo poslední měsíce špatný, tak na životě hodně lpěla.“