↗

Naši lidé, kteří onemocněli covidem, často vypadají docela dobře. Jsou většinou staří, mají svoje nemoci, ale žili doma. Sami nebo s někým jiným. Přijdou špatní, ale v nemocnici se jejich stav zlepší. Začneme přemýšlet, jestli budou moci domů nebo jestli bude lepší jít cestou oddělení následné péče. Máme radost z jejich pokroků. Jenže pak přijde zhoršení podruhé. Zánětlivé parametry začnou stoupat, někdy se přidá teplota, pak i dušnost. Ještě chvíli můžeme všichni doufat, ale pak přijde konec. Foto Felipe Torres, Flickr

Stojím u postele s mrtvou paní L. Při prohlídce mě něco zarazí. Uvědomím si, že je to podvědomé očekávání nádechu. Nahoru a dolů, kolébavý pohyb hrudníku nás provází celý život. Máme ho vtištěný hluboko do sebe. Když se dívám na svoje spící děti a poslouchám jejich dech, uklidňuje mě to a dojímá. Smrt je ve své nehybnosti zneklidňující.

S kolegou si paní L. ráno ještě povídala o tenisu. Staniční sestře smutně řekla, že ví, že je dobojováno. Že chtěla umřít doma, ale že už to nedá. Že se snažila. Odpoledne už nebyla při vědomí.

Oči mám teď večer unavené a zarudlé jako angorák. Přemýšlím, jestli volat synům paní D., která se dneska zhoršila. Postavit je před bezesnou noc? Nebo doufat, že to paní do rána zvládne (nejspíš ano), a dát jim vědět až zítra ráno? Po morfinu vypadá o dost lépe.

Několik hodin jsem se odhodlávala jí ho dát. Vypadala ráno tak dobře. S jejím synem jsem mluvila o překladu na jiné oddělení… a domů, jakmile přestane potřebovat kyslík. „My se postaráme,“ říkal. „Zařídíme si terénní službu, když to bude potřeba.”

Dneska před polednem mi sestry řekly, že se zhoršila paní M. Ležela s paní D. na pokoji. „Tak paní D. přesuneme, ať z toho není ve stresu,“ domluvily jsme se. Šla jsem se podívat na paní M. Dýchala ztěžka, ze všech sil, ale jedla polívku a řekla, že ji nic nebolí. „Už jsem myslela, že skončíme, ale paní chce jíst dál,“ smála se ošetřovatelka.

Jdu se podívat na pana T., ten ráno taky hodně ztěžka dýchal. Teď kolem oběda vypadá lépe, ale zlobí ho, že je jídlo studené. Je, fakt. Snažím se to vyřešit, ale nedaří se. S panem T. aspoň pobudu. Stojím u něj, držím ho za ruku. V rukavici.

Vylezu na chodbu. „Paní M. umřela,“ říkají sestry. Cože? Vždyť deset minut nazpět ještě jedla polívku.