Koronavirová krize se zvolna z Evropy šíří všemi směry, mimo jiné na jih. Mělo by nám to připomenout, že ačkoliv se mohou Evropané snažit ve svých hranicích opevnit, jejich bezpečnost — a nyní už nejen ekonomická či vojenská, ale nově také zdravotní — je úzce provázána s okolním světem. Mimo jiné i s velmi blízkým regionem Magrebu — tvořeným zeměmi severní Afriky od Maroka po Egypt.

Severoafrické země začaly poprvé oficiálně potvrzovat nákazu koronavirem počátkem března. Například v případě Alžírska to bylo vzhledem k jeho blízkým kontaktům s Čínou relativně pozdě. Lze se oprávněně domnívat, že zpoždění bylo dáno spíše nedostatečnou testovací kapacitou a ignorováním problému nežli absencí nemoci.

Oba faktory — nízký počet testů a ignorování problému — se v nějaké podobě promítají i do situace v dalších severoafrických zemích. To bezesporu bude mít značný dopad na reálný boj s nemocí zde.

V případě testování je klíčem k úspěchu funkční infrastruktura, jež má se ovšem ve všech zemích zde potýká s řadou omezení. Nejde jen o kvalitu sítě zdravotnických zařízení, ale také o jejich dostupnost zejména pro venkovské obyvatelstvo, které žije v periferních oblastech mimo hlavní centra.

Například Maroko je sice ekonomicky a politicky stabilní a schopné epidemii zvládnout, současně však v horských oblastech a při hranicích se Západní Saharou jen obtížně kontroluje pohyb obyvatel. Ti jsou nadto zvyklí se volně pohybovat směrem k Mauretánii bez ohledu na státní hranice, což může přispět k nekontrolovanému šíření nemoci. Současně je zcela iluzorní si myslet, že zde bude během nejbližší doby zaveden efektivní systém hraničních kontrol a že bude pohyb obyvatel možné bezezbytku kontrolovat.

Pokud jde o faktor „ignorování“ Covid-19, zde je asi nejzářnějším příkladem Libye, která první případ potvrdila teprve 25. března, čemuž se ani při nejlepší vůli nechce věřit. I když je země fakticky uzavřena před vnějším světem a pohyb osob v jejím rámci je značně limitován nestabilní bezpečnostní situací i faktem, že jih obrovského státu je fakticky neobydlen, je přinejmenším zvláštní, že první potvrzený případ přichází až po třech týdnech od chvíle, kdy nákazu potvrdilo Maroko.

V Libyi současně pobývá velké množství tak zvaně vnitřně vysídlených osob, které si obtížně zajišťují byť jen své základní potřeby. Jen těžko se k nim dostanou informace o hrozbě nákazy koronavirem a jak se před ní chránit.

To konečně vede k širší úvaze o tom, do jaké je míry informovanost o koronaviru dostupná lidem žijícím zcela odlišným způsobem života, zda vůbec jsou si pandemie vědomi a zda panika, která v Evropě vypukla, vlastně jen neodráží naši — evropskou — nezkušenost s podobnými nemocemi. Vždyť kdo si přesně vzpomene, že v roce 2014 svět zachvátila pandemie eboly a jak bylo neobyčejně nákladné její šíření zkrotit? Kdo tuší o pandemii spalniček ve východním Kongu, která tam stála životy mnoha desítek tisíc lidí?

Afričané byli uvedenými nemocemi postiženi mnohem více, než jsou dosud Evropané stiženi epidemií Covid-19, který nás tolik děsí. Mimo jiné jistě právě i z důvodu absence předchozí přímé zkušenosti s podobnou epidemií.

Kolaps turistického průmyslu a další komplikace

Zásadní dopad má koronavirová pandemie na turistický průmysl, jenž se výrazným způsobem podílí na příjmech Maroka, Tuniska a Egypta. Konkrétně egyptské úřady odhadují, že měsíčně země přijde v důsledku nemoci o přibližně miliardu dolarů. To bude nutně mít fatální dopady na místní ekonomiku, potažmo na životy běžných lidí, kteří se dostanou do tíživé situace.

V kombinaci s chybějící sociální sítí a s vysokou hustotou obyvatel v oblasti Káhiry a podél Nilu je zřejmé, že nemoc tu bude mít nejen „vhodné“ podmínky pro šíření, ale také bude dlouhodobě ovlivňovat život v zemi. Jako obtížně proveditelná se v severoafrickém kontextu jeví možnost vyhlášení karantény, které má v Evropě povahu sice krajního, přesto však respektovaného opatření.

Obyvatelé severoafrických zemí, typicky například Alžírska, však tento akt ze strany vlád vnímají značně kontroverzně s tím, že se ve skutečnosti jedná o nástroj politické represe. Lidem trpícím ekonomickou nouzí a vystaveným politickému tlaku těžko vysvětlovat, že omezení pohybu je prostředkem k jejich ochraně, což nakonec známe i z vlastní historické zkušenosti.

Již dnes je tedy zřejmé, že následky pandemie budou obrovské a ekonomicky zásadně ovlivní život všech severoafrických zemí. Je bohužel obtížně představitelné, že se tu může podařit pandemii včas podchytit a rozvinout opatření podobná evropským.

Je dokonce k zamyšlení, zda poté, co pandemická vlna opustí Evropu, budou mít země severní Afriky dostatečnou motivaci k tomu výskyt nemoci pečlivě evidovat. Dost možná se k tomu uvolí právě jen pod tlakem Evropy, která bude vyžadovat zdravotní bezpečnost turistických destinací.

Snad bychom se tedy my Evropané mohli nakonec zamyslet i nad tím, zda ve světě neexistují i nějaké další nemoci, o kterých běžně nevíme, protože máme prostředky buď se vůči nim preventivně bránit, anebo máme nástroje, jak se z nich vyléčit. Oboje totiž souvisí s naší ekonomickou úrovní, která je nyní ohrožena. A která zůstává vůči většině světa privilegiem.