Jsou utrpení, která máme v moci zmírnit, ba i zažehnat. Tisíce lidí zůstávají uvězněni v bídných podmínkách mezi tureckou a řeckou hranicí a nyní navíc čelí velké hrozbě: nový koronavirus si nevybírá oběti podle barvy kůže či náboženství, ale podle věku a slabé obranyschopnosti. 

Karanténa, sociální odstup a mytí rukou jsou zásadní pro prevenci šíření nákazy, nicméně v uprchlickém táboře Moria není možné ani jedno z toho. Představte si dvacet tisíc lidí stísněných na malém prostoru, s oslabenou imunitou kvůli nedostatku živin a dalšími nemocemi. 

Bude-li vir zavlečen do takového prostředí, nevyhneme se katastrofě. Proto si situace žádá okamžitou evakuaci podobných detenčních zařízení i řecko-turecké hranice, a to kamkoli do hygienicky a morálně přijatelných ubikací.

Když Erdoğan otevřel hranice

Od otevření tureckých hranic se do Řecka jen po souši pokusilo přejít čtyřicet tisíc lidí, ovšem Evropa se k nim nezachovala jako příkladný hostitel. Řecké bezpečnostní složky se snižují k násilí a psychickému týrání pošlapávajícímu důstojnost lidí. Podle agentury AFP zastřelila řecká policie už druhého běžence během dvou týdnů. Je na denním pořádku, že další jsou surově zbiti, obráni o peníze, vysvlečeni téměř donaha a odvlečeni zpět mezi hraniční linie. Kdo utíká zpět do Turecka, je zastaven a nucen zůstat v zemi nikoho.

Evropské a národní autority namísto toho, aby takové nehumánní zacházení odsoudily, vysílají obrannou agresi podpořit vlastními bezpečnostními složkami. Humanitární aspekt problému se ignoruje. 

Díky propagandě tureckého prezidenta Erdoğana v televizi (která vysílá mapy tras) a jeho přímé podpoře migrace (posíláním autobusů) nejsou egejské vody vytížené tolik jako pevnina. Z pohledu lidských životů to je jedna z mála pozitivních věcí, které lze Turecku přiřknout. 

Nicméně přeplavby v gumových člunech přesto oproti průměru v tomto období vzhledem k minulému roku i oproti předchozím měsícům narostly. Jen po 1. březnu připlulo na řecké ostrovy více než dva tisíce lidí. Ti už nebyli přesunuti ani do uprchlického tábora Moria, ale namísto toho jsou drženi v provizorních detenčních centrech, jakými jsou sklady či vojenské lodě. Podmínky v takových místech jsou ještě horší, v některých případech tam lidé nemají ani sprchy, toalety a přístup k tekoucí vodě. Na kritiku lidskoprávní organizace Human Rights Watch doposud nikdo nezareagoval.

Podle odhadu UNHCR se jen od začátku roku 2020 utopilo ve Středozemním moři 154 uprchlíků. Pro představu od roku 2014 bylo takto ztraceno už více než dvacet tisíc životů — velkou částí z obětí tvořily děti. 

Sám jsem pět týdnů působil v Emergency Response Teamu na severním pobřeží Lesbu pod neziskovou organizací Lighthouse Relief. Drželi jsme hlídky s teleskopy a nočním viděním, abychom mohli lokalizovat čluny během dne i noci. Starali jsme se o bezpečné vylodění lidí, kteří utíkají z nehostinných míst, a distribuovali základní pomoc. 

Před časem jsem se kupříkladu setkal s příběhem rodiny, která sbalila celý svůj dosavadní život do pár batohů, aby je záhy musela hodit přes palubu přetíženého člunu. Žena cestovala s pětiměsíčním kojencem: „Schovávali jsme se čtyři dny v lese před tím, než se naskytla příležitost k plavbě. Nemám co jíst, a tak nemůžu kojit, a suché mléko jsem měla v batohu.“ 

Ani ty, kteří se bezpečně vylodí se na řeckých ostrovech, nestíhá příznivý osud. Viděl jsem spoustu vystrašených dětských tváří, často připluly bez rodiny, bez doprovodu. Policisté na ně křičí v jazyce, kterému nemůžou rozumět, seřazují je a surově postrkují do autobusu. To vše se ještě vyostřilo s útoky fašistických skupinek.

Fašisté řádí a pomoc odchází

Počínání turecké vlády bylo stimulem k vyhrocení nesouhlasu místních pravicových extrémistů i běžných obyvatel vyčerpaných hoštěním tisíců lidí na egejských ostrovech. Do jisté míry je frustrace místních pochopitelná, byli ponecháni na holičkách a vina je na naší straně, na Evropě.