Svědectví z řeckých břehů: uprchlíci jsou na tom hůř než kdy dřív

Damián Hruban

Autor, který působil jako dobrovolník pro neziskovou organizaci na ostrově Lesbos, popisuje tamější situaci poté, co turecký prezident Erdoğan otevřel hranice do Řecka.

Jsou utrpení, která máme v moci zmírnit, ba i zažehnat. Tisíce lidí zůstávají uvězněni v bídných podmínkách mezi tureckou a řeckou hranicí a nyní navíc čelí velké hrozbě: nový koronavirus si nevybírá oběti podle barvy kůže či náboženství, ale podle věku a slabé obranyschopnosti. 

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Karanténa, sociální odstup a mytí rukou jsou zásadní pro prevenci šíření nákazy, nicméně v uprchlickém táboře Moria není možné ani jedno z toho. Představte si dvacet tisíc lidí stísněných na malém prostoru, s oslabenou imunitou kvůli nedostatku živin a dalšími nemocemi. 

Bude-li vir zavlečen do takového prostředí, nevyhneme se katastrofě. Proto si situace žádá okamžitou evakuaci podobných detenčních zařízení i řecko-turecké hranice, a to kamkoli do hygienicky a morálně přijatelných ubikací.

Když Erdoğan otevřel hranice

Od otevření tureckých hranic se do Řecka jen po souši pokusilo přejít čtyřicet tisíc lidí, ovšem Evropa se k nim nezachovala jako příkladný hostitel. Řecké bezpečnostní složky se snižují k násilí a psychickému týrání pošlapávajícímu důstojnost lidí. Podle agentury AFP zastřelila řecká policie už druhého běžence během dvou týdnů. Je na denním pořádku, že další jsou surově zbiti, obráni o peníze, vysvlečeni téměř donaha a odvlečeni zpět mezi hraniční linie. Kdo utíká zpět do Turecka, je zastaven a nucen zůstat v zemi nikoho.

Evropské a národní autority namísto toho, aby takové nehumánní zacházení odsoudily, vysílají obrannou agresi podpořit vlastními bezpečnostními složkami. Humanitární aspekt problému se ignoruje. 

Na řecké ostrovy připlulo za poslední měsíc více než dva tisíce uprchlíků. Foto Lighthouse Relief

Díky propagandě tureckého prezidenta Erdoğana v televizi (která vysílá mapy tras) a jeho přímé podpoře migrace (posíláním autobusů) nejsou egejské vody vytížené tolik jako pevnina. Z pohledu lidských životů to je jedna z mála pozitivních věcí, které lze Turecku přiřknout. 

Nicméně přeplavby v gumových člunech přesto oproti průměru v tomto období vzhledem k minulému roku i oproti předchozím měsícům narostly. Jen po 1. březnu připlulo na řecké ostrovy více než dva tisíce lidí. Ti už nebyli přesunuti ani do uprchlického tábora Moria, ale namísto toho jsou drženi v provizorních detenčních centrech, jakými jsou sklady či vojenské lodě. Podmínky v takových místech jsou ještě horší, v některých případech tam lidé nemají ani sprchy, toalety a přístup k tekoucí vodě. Na kritiku lidskoprávní organizace Human Rights Watch doposud nikdo nezareagoval.

Podle odhadu UNHCR se jen od začátku roku 2020 utopilo ve Středozemním moři 154 uprchlíků. Pro představu od roku 2014 bylo takto ztraceno už více než dvacet tisíc životů — velkou částí z obětí tvořily děti. 

Sám jsem pět týdnů působil v Emergency Response Teamu na severním pobřeží Lesbu pod neziskovou organizací Lighthouse Relief. Drželi jsme hlídky s teleskopy a nočním viděním, abychom mohli lokalizovat čluny během dne i noci. Starali jsme se o bezpečné vylodění lidí, kteří utíkají z nehostinných míst, a distribuovali základní pomoc. 

Před časem jsem se kupříkladu setkal s příběhem rodiny, která sbalila celý svůj dosavadní život do pár batohů, aby je záhy musela hodit přes palubu přetíženého člunu. Žena cestovala s pětiměsíčním kojencem: „Schovávali jsme se čtyři dny v lese před tím, než se naskytla příležitost k plavbě. Nemám co jíst, a tak nemůžu kojit, a suché mléko jsem měla v batohu.“ 

Vylodění je teprve začátek, ani poté uprchlíky nečeká bezpečí. Foto Lighthouse Relief

Ani ty, kteří se bezpečně vylodí se na řeckých ostrovech, nestíhá příznivý osud. Viděl jsem spoustu vystrašených dětských tváří, často připluly bez rodiny, bez doprovodu. Policisté na ně křičí v jazyce, kterému nemůžou rozumět, seřazují je a surově postrkují do autobusu. To vše se ještě vyostřilo s útoky fašistických skupinek.

Fašisté řádí a pomoc odchází

Počínání turecké vlády bylo stimulem k vyhrocení nesouhlasu místních pravicových extrémistů i běžných obyvatel vyčerpaných hoštěním tisíců lidí na egejských ostrovech. Do jisté míry je frustrace místních pochopitelná, byli ponecháni na holičkách a vina je na naší straně, na Evropě.

Pro řádění některých z nich ovšem není omluvy. Události jako ta následující totiž nejsou výjimkou: Křehký nafukovací raft se 49 lidmi (z nichž bylo 18 dětí) doplul na hranici řeckých a tureckých vod. Řečtí fašisté v maskách připluli na motorovém člunu a začali na lidi útočit. Zničili jim motor a posádka pak musela několik kilometrů pádlovat holýma rukama. Turecká i řecká pobřežní stráž mohly zasáhnout, ale neučinily tak. Po deseti vyčerpávajících hodinách na moři dorazil raft do přístavu, kde jim houf útočníků zabránil ve vylodění. Nakonec je řecké autority odtáhly do jiné lokace. Další příkoří na ně teprve čekala.

Novinářům snažícím se zachytit hrůzu situace útočníci rozbili kamery. Hrstka jejich sympatizantů z řad místních zase napadla dobrovolníky, kteří se snažili do člunů hodit alespoň lahve s vodou. Násilí tedy nemíří jen na uprchlíky, ale paradoxně i na neziskové organizace, které se Řekům snaží ulevit v náporu migrace. Nenávistná vlna na Lesbu zasáhla i naši organizaci.

Neznámí útočníci vypálili tranzitní tábor, který jsme provozovali. Sloužil k distribuci oblečení, dek, jídla, hygienických pomůcek, čaje. Lidé ze člunů tam mohli strávit poslední noci ve vyhřívaném stanu na dlouhou dobu. Přímo v Morii vypálili komunitní školu organizace One Happy Family. 

Řecká policie mezitím dobrovolníky pod záminkami odvážela na kontrolu pasů do dvě hodiny vzdáleného města Mytiléna v podstatě jen proto, aby je zdržela v jejich činnosti. Řecká armáda zase začala rozmísťovat dělostřelectvo podél severního a východního pobřeží Lesbu s hrozbou, že budou „cvičně“ střílet ostrými do moře. 

Dobrovolnické organizace jsou nuceny se z oblasti stahovat. Foto Lighthouse Relief

Situace se natolik vyostřila, že už nešlo předpovídat, co přijde dál. Proto byla naše organizace, stejně jako většina dalších neziskovek včetně Lékařů bez hranic, evakuována do Athén. Uprchlíkům tak hrozí, že se po vylodění octnou bez pomoci.

Před naším příchodem to byli místní, kdo pomáhal. Nyní v tom budou opět sami. Například obyvatelé rybářské vesničky Skala Sikamineas si dobře pamatují nápor na jejich domovinu v prvních měsících roku 2015 před tím, než stačily dobrovolnické organizace reagovat. Lidé ze Skaly poskytovali desetitisícům vylodivších střechu nad hlavou, oblečení a stravu z vlastních zásob. 

Rybáři Stratis Valamios a Aimilia Kamvisi byli dokonce za svoji obětavost nominováni na Nobelovu cenu za mír. Místní hospody sloužily jako nemocnice, na jejich stolech byli oživováni lidé. Stratis vzpomíná, jak mu přímo v náručí umírali kojenci na podchlazení. Počátek působení organizací jako je ta naše dopřál těmto lidem kýženého odpočinku. To je ovšem pryč.

Je třeba si uvědomit, že otázky typu, kdo je pro a kdo proti uprchlíkům, už nedávají smysl. Otázkou by mělo být, kdo se cítí jako člověk a kdo ne, a každý z nás by se měl podle svého svědomí náležitě zachovat. Desítky tisíc lidí stále hladoví, mrznou a čekají, až se Evropa vzpamatuje. Tváří v tvář pandemii je nejvyšší čas. Asi nám nikdo nevysvětlil, jak správně nosit roušky a respirátory — měli bychom si je sundat z očí a nasadit na ústa.

    Diskuse