Svět žije koronavirem a česká panika a strach, ze všech sil podporované všeho/ne/schopnými „manažery“ v čele našeho státu, je opět o řády vyšší, než by bylo záhodno a než je běžné na Západě. Trochu to připomíná v České republice uměle živenou obavu z uprchlíků.  

Neslyšíme uklidňující slova z nejvyšších míst, argumenty podpořené statistikami či vědeckými poznatky, žádné rozumné výhledy. Naopak chybí roušky, respirátory, počet testů na koronavirus byl dosud velmi malý, takže rozsah epidemie může být násobně větší, než se udává. A obvykle nudné, vždy sebestředně na české dění zaměřené zprávy, se dokonce prodloužily a nevěnují se už vlastně vůbec jinému tématu než koronaviru. 

Ve Francii z testů vyšlo, že významnými přenašeči COVID 19 jsou studenti, ve Švýcarsku pak zjistili, že nejčastějšími přenašeči viru jsou děti vlastně bez příznaků nemoci. Obě země se tak snaží zejména ochránit seniory a vážně nemocné osoby právě před kontaktem s mladými. 

Dobré zprávy naopak přicházejí z Asie, v Číně je virus na ústupu. Japonsko dnes hlásí, že na koronavirus účinkuje tamní lék na chřipku favipiravir. 

Smutným „vítězem“ koronavirové paniky jsou paradoxně uprchlíci, na které se poněkud zapomnělo a strach lidí, politiky mohutně živený, se konečně neventiluje jejich směrem. Přicházejí vesměs ze zemí, kde virus příliš rozšířen není. Vlastně jen Orbán mezi nakaženými našel dva Íránce a neustále s nimi straší své maďarské spoluobčany. 

V Česku všichni nově příchozí uprchlíci již dlouhá desetiletí tráví povinně počátek azylové procedury v karanténě přijímacích zařízení v Zastávce u Brna a na Ruzyni, kde procházejí rozsáhlými lékařskými vyšetřeními, takže jsou zdravotně vlastně mnohem lépe prověřeni než běžný Čech, neřkuli český alpský lyžař.

Přesto bychom si měli všímat velmi rychlých zásadních zásahů do základních práv uprchlíků, ke kterým se sahá zejména v Řecku, ale i v dalších zemích „vyspělé“ Evropy. Zejména pak lehkosti, s jakou politici zasahují do základních práv lidí. 

Již před pandemií Řecko uzavřelo uprchlíkům hranice a v rozporu s mezinárodním a evropským právem přestalo přijímat azylové žádosti uprchlíků. Tím de facto ignoruje Ženevskou úmluvu o právním postavení uprchlíků a základní právní předpisy EU. 

Pak Řecko přišlo s nápadem všechny nově příchozí uprchlíky po 1. březnu 2020 zavřít do detence a vracet do země původu. Obojí je ve flagrantním rozporu s mezinárodním právem a prakticky neproveditelné.  

Návraty pronásledovaných lidí do nebezpečných zemí zrovna typu Íránu nebo Afghánistánu se mohou rovnat rozsudku smrti a budou se jim bránit jak uprchlíci sami, tak nemálo právníků a soudců. Nově, v souvislosti s koronavirem, se omezuje pomoc občanských organizací a lidí zvenčí pro uprchlíky v řeckých táborech.  

Přitom většinu humanitární pomoci, jídlo, lékařskou pomoc i hygienické prostředky zajišťují uprchlíkům už roky právě nezávislé organizace, lze tak očekávat značné zhoršení situace na Lesbu nebo na Chiosu a Samosu. Uprchlická centra zejména na řeckých ostrovech jsou přitom i nadále přeplněná, často bez jakékoli lékařské pomoci, tedy ideální podhoubí pro rychlé šíření viru.  

Jen letos přitom přišlo do Řecka podle UNHCR již 9369 uprchlíků a migrantů, loni jich Řecko přijalo téměř 75 tisíc a lze očekávat, že situace všude v Řecku se bude zhoršovat právě v důsledku zavřených hranic a striktních kontrol. Je tedy rozhodně namístě zvýšit pomoc uprchlíkům nejen v Řecku, ale i v Turecku a v Idlíbu.

Země EU zareagovaly dvojím způsobem. Jednak byla uzavřena vnější hranice EU pro všechny občany třetích zemí, což se ovšem nesmí týkat uprchlíků, protože ti mají na vstup na území a do azylového řízení právní nárok. A pokračují také přípravy na relokaci tisíce až šestnácti set dětských uprchlíků, kteří se nacházejí v Řecku na ostrovech bez rodičů či jiných příbuzných.  

Česká republika se k pomoci dětem, kterou nabízí například Německo, Francie, Finsko, Portugalsko či Lucembursko, samozřejmě připojit nehodlá. Přemístění dětí přitom bude koordinovat Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) a evropská pohraniční agentura Frontex, takže naděje na úspěšnou a bezpečnou realizaci programu je velmi vysoká. 

Zajímavé by bylo zjištění, co si o naší koronavirové panice myslí sami uprchlíci v Řecku či jinde. Zřejmě je z tohoto důvodu strach nesvírá, jejich situace v Řecku už může být těžko horší, v jejich zemích původu (aktuálně téměř padesát procent nově příchozích do Řecka jsou Afghánci a z dvaceti procent Syřané) je život a bezpečnost katastrofální již dlouho. Koronavirus je smrtelnou hrozbou hlavně pro starší a chronicky nemocné osoby, kterých je mezi běženci velmi málo. 

Českou vládu osud uprchlíků nezajímá vůbec, neustále se dožaduje solidarity ostatních, včetně nás všech, ale sama ji lidem na útěku neposkytne téměř nikdy. Nezbývá tedy než jako obvykle spoléhat na vstřícnost a solidaritu obyčejných lidí, často působících v různých spolcích a organizacích, kteří už dlouhé roky zachraňují naši čest a tvář doma i ve světě.