Příchod uprchlíků z Ukrajiny zvládáme dobře. Máme se však v čem zlepšovat

Martin Rozumek

V poměru k počtu obyvatel přijala Česká republika nejvíce ukrajinských uprchlíků z celé EU. Ač celý proces proběhl až překvapivě hladce, některé zásadní problémy přetrvaly. Naše budoucí migrační politika by si z nich měla vzít ponaučení.

Vděk Ukrajinců k České republice je zřejmý. Přesto tři čtvrtiny uprchlíků považuje dnes svou finanční situaci za velmi neuspokojivou až kritickou. To by měl stát při plánování dalších opatření mít rozhodně na paměti. Foto FB Embassy of Ukraine in Prague / Velvyslanectví Ukrajiny v Praze

Ministerstvo práce a sociálních věcí 13. července představilo velmi pozoruhodné a ojedinělé šetření mezi ukrajinskými uprchlíky v České republice. Výzkum zapojil 50236 respondentů a přinesl celou řadu zajímavých závěrů.

Jedinečný je už v tom, že o migraci a integraci uprchlíků konečně poskytuje data, což není v českém prostředí vůbec obvyklé. Práce s daty, analýzy integrace, hodnocení efektivity integračních opatření, analýzy nákladů, výsledků a délky správních řízení v oblasti migrace a azylu, výzkumy v otázce bydlení cizinců, data o vykořisťování cizinců či například data o zneužívání některých pobytových titulů u nás dosud naprosto absentovala.

Každá další novela cizinecké legislativy, bohužel i ta aktuální, zhruba šedesátá právě projednávaná, tak často vychází spíše z dojmů a pocitů zákonodárce, než že by měla analytický základ a směřovala k definovaným cílům. Počin MPSV nám odborníkům velmi pomáhá a bylo by skvělé, kdyby i další rezorty věnovaly datům a analýzám odpovídající pozornost.

Data MPSV v podstatě potvrzují obrázek, který prezentují i vládní politici. Přijetí a integrace ukrajinských uprchlíků v České republice je příběhem úspěchu. Čtyři sta tisíc ukrajinských uprchlíků u nás získalo dočasnou ochranu, což je nejvíce v přepočtu na počet obyvatel ze všech zemí EU.

Odhadem 300 tisíc ukrajinských uprchlíků nyní na území ČR žije. Nikdo z nich není na ulici, více než polovina uprchlíků v ekonomicky aktivním věku je zaměstnaná, což je fantastický úspěch, třebaže v našich kancelářích Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) vidíme mnoho klientů pracujících načerno a mnoho ukrajinských uprchlíků s vysokou kvalifikací pracujících na stavbách a ve službách.

Na druhou stranu, ukrajinští uprchlíci se nejdříve musí naučit jazyk a není neobvyklé, že začínají na méně kvalifikovaných pozicích. Pozoruhodné je, že ze zaměstnaných ukrajinských uprchlíků jich celých 19 % pracuje na dálku pro zaměstnavatele na Ukrajině. Právě otázka digitalizace, která na Ukrajině vykazuje velmi vysokou úroveň, je jak na trhu práce, tak v oblasti vzdělávání velkou výzvou v další integraci uprchlíků.

Pozoruhodná jsou také data o demografické skladbě a vzdělání ukrajinských uprchlíků — 79 % uprchlíků tvoří matky s dětmi, 43 % ukrajinských domácností v ČR má dítě ve věku do pěti let a nebývale vysoký je podíl vysokoškoláků, který činí 35 %, což je prakticky dvojnásobek podílu vysokoškoláků v české společnosti. Potenciál úspěchu na pracovním trhu a v integraci vůbec je tak u Ukrajinců obrovský.

Tristní bydlení

Varovná je naopak oblast bydlení. Ukrajinští uprchlíci totiž do velmi vysoké míry závisí na ochotě českých a ukrajinských domácností poskytovat tzv. solidární bydlení (ve 47 % případů zdarma). Více než polovina ukrajinských uprchlíků přitom uvedla, že jejich bydlení je zcela nevyhovující či nestabilní a dalších 39 % buď neodpovědělo vůbec, anebo jen doufají, že se přestěhují jinam. Znepokojivé je také to, že tři čtvrtiny ukrajinských uprchlíků považuje svou finanční situaci za velmi neuspokojivou až kritickou. To by měl stát při plánování dalších opatření mít rozhodně na paměti.

Znepokojující je pro odborníky také restriktivní tápání české státní správy, ač je do značné míry pochopitelné, protože se nacházíme v bezprecedentní situaci pro nás pro všechny. Přesto však není dobré vylučovat stále více ukrajinských uprchlíků z nároku na dočasnou ochranu a není dobré podmiňovat výplatu humanitárního příspěvku zajištěným ubytováním, protože rodiny s dětmi snadno přicházejí o ubytování a mohou nyní stejně snadno přijít o finanční podporu.

Není také šťastné riskovat, že ukrajinští uprchlíci kvůli nově zavedené povinnosti hradit si zdravotní pojištění spadnou do dluhů. Naopak vítáme rozbíhající se diskusi o návazném pobytovém statusu, neboť začíná být jasné, že tu s námi uprchlíci z Ukrajiny budou dlouho, mnoho z nich dokonce natrvalo, a před zřejmě krušnou zimou lze čekat příchod dalších uprchlíků z válkou sužované země.

Ukazuje se také, že česká migrační a integrační politika nevyhnutelně vyžaduje nový přístup. Stará represe a absolutní kontrola života každého zahraničního lékaře či dělníka je nejen velmi drahá a z podstaty zbytečná, ale v těchto početních dimenzích nerealizovatelná. Integrace se musí přesunout níže — na obce, města, spolky, komory, firmy či školy. Už nestačí centralizované řízení bez spolupráce dalších aktérů.

Musíme myslet tzv. out of box, demografický vývoj je kritický, lidé chybějí všude, represe je drahá a nic nepřináší. Buďme vděční za každého vystudovaného či u nás pracujícího a daně platícího nejen Ukrajince, imigrační soutěž o příchod kvalifikovaných a mladých lidí běží na Západě po desetiletí a my jsme těžce pozadu.

Nerozumím tomu, když v kanceláři OPU vidím, kolik energie a stran papíru věnuje náš stát správnímu rozhodnutí o tom, že vzdělaná těhotná Ukrajinka s partnerem v ČR a vlastním otcem žijícím v ČR, nemůže v žádném případě v zemi získat dočasnou ochranu, protože si těsně před válkou vyřídila povolení k pobytu v Polsku.

Nové myšlení

Se smutkem také čtu aktuální novelu zákona, z níž odpadá azyl z humanitárních důvodů a v níž se komplikuje už tak složitý život osob bez státního občanství nebo se pro rodiny s dětmi ruší možnost získat trvalý pobyt po čtyřech letech často nekonečného a tristního azylového řízení. Koho jiného než rodiny s dětmi dávno integrovanými ve školách bychom chtěli v ČR přijímat? Filipínce či Mongoly do pásové výroby v dalším pilotním programu, protože ta či ona fabrika platí tak málo, že v ní nikdo z našinců nechce pracovat?

Přirozeným tvůrcem nové integrační politiky by mělo být právě MPSV. Už jen proto, že v normálních „neválečných“ dobách přichází většina migrantů za prací. Práce spolu se zvládnutým jazykem, a tedy nikoli povinné a cizinci placené adaptační kurzy, jsou přitom hlavními faktory úspěšné integrace. Mnohem lépe by se k nové politice dala využít vládní strategie zvládání migrační vlny z Ukrajiny.

Ta je totiž na papíře velmi dobrá, ovšem hlavním koordinátorem zůstal vstřícný ale velmi zaneprázdněný ministr vnitra. A pracovní skupiny, do nichž jsme nebyli přizváni, si řídí povětšinou samo vnitro, a tak jsem z těchto skupin zatím nezaznamenal ani jeden výstup. Pokud by byl strategickým koordinátorem externí odborník s vlastním týmem a dobrým přístupem k premiérovi a ministrům, byl by výsledek určitě lepší.

Potřebujeme zkrátka nastartovat seriózní diskusi o tom, jak v migraci a integraci dále. Nová situace a hrozivý demografický vývoj totiž vyžadují především nové myšlení, nové řízení a spolupráci.

Článek vznikl v rámci projektu Představení migrace a integrace cizinců mladým a seniorům, který podpořila EU v rámci Azylového, migračního a integračního fondu (AMIF).

advertisment