Zlepšuje se počasí, uprchlíci se dávají do pohybu. Je čas pohnout se také

Martin Rozumek

Do Evropské unie opět směřují nezanedbatelné počty uprchlíků a migrantů, kteří nás v drtivé většině případů zcela oprávněně žádají o pomoc. Náraz na náš nenávistný narativ a na pohrdání mezinárodním právem bude pro mnohé z nich opět osudný.

Jen letos už do Itálie dorazilo celkem 12839 migrantů a uprchlíků, tedy třikrát více než za stejné období v loňském roce. V poslední více než dvoutisícové skupině přitom převažovali uprchlíci z Eritrey, Súdánu nebo Somálska — zemí, kde dochází k masovému pronásledování a porušování práv jejich občanů. Jedná se tedy z velké části o uprchlíky s nárokem na přijetí a ochranu podle Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků. Foto FB Fotoxee, autorem sousoší The Raft of Lampedusa je Jason deCaires Taylor

Přichází lepší počasí a s ním větší nápor běženců na jižní hranici EU. Za pouhých 24 hodin o minulém víkendu připlulo na italskou Lampedusu více než 2100 migrantů a uprchlíků. Italové a Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) žádají země EU o pomoc s převzetím uprchlíků z Itálie na svá území a můžeme se vsadit, kdo stoprocentně nehne pro Itálii a uprchlíky ani prstem — vláda Andreje Babiše. Politika, který nedávno kvůli Vrběticím sám vzýval evropskou solidaritu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jen letos (k 11. květnu) už podle UNHCR do Itálie dorazilo celkem 12839 migrantů a uprchlíků, tedy třikrát více než za stejné období v loňském roce. V poslední více než dvoutisícové skupině přitom převažovali uprchlíci z Eritrey, Súdánu nebo Somálska — zemí, kde dochází k masovému pronásledování a porušování práv jejich občanů. Jedná se tedy z velké části o uprchlíky s nárokem na přijetí a ochranu podle Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků.

Španělé čelí podobnému problému. V roce 2021 proběhl transfer již 4385 migrantů z Kanárských ostrovů na pevninu, protože ani Kanárské ostrovy nejsou nafukovací. A podobně jako Itálie či Malta ani Španělé se o žádný systém pomoci či sdílení břemene péče o uprchlíky opřít nemohou. Nás a dalších asi 20 zemí EU jejich problémy jednoduše nezajímají.

Neúnosné podmínky

V Řecku se už stalo folklórem, že lidé na útěku žijí v příšerných podmínkách na ulicích či v přeplněných táborech. Jen předminulý týden našli řecké úřady v jednom takovém táboře hrůzy na ostrově Chios dva mrtvé uprchlíky, jednoho z Íránu, druhého ze Somálska. Žena ze Somálska porodila v příkopu, a tak by se dalo pokračovat donekonečna.

Řekové se tento měsíc „proslavili“ další zavrženíhodnou praktikou — v údajném boji proti převaděčství doslova stačí, když se chudák uprchlík na moři chopí vesla nebo kormidla lodi a může počítat s drakonickým trestem za převaděčství, což je v kontextu dramat přecpaných a potápějících se loděk obzvláště ubohý postup. 13. května tohoto roku byl na ostrově Lesbos odsouzen k 146 letům odnětí svobody otec čtyř dětí ze Somálska, který se takto kormidla lodi s uprchlíky chopil a který podle svědectví obětavě pomáhal ostatním pasažérům v záchraně jejich životů.

Týden před ním byl k 52 letům odnětí svobody a pokutě 242000 EUR odsouzen uprchlík a otec třech dětí ze Sýrie, jenž byl sám obětí mučení a nelidského zacházení. V praxi to vypadá tak, že rodiny s dětmi a starší lidé trčí a trpí v Řecku, silnější a zdravější jednotlivci se za různé částky dostanou nelegálně kamiony nebo auty kamkoli na vysněný Západ. Legální cesty pro uprchlíky totiž neexistují. To proto, aby k nám náhodou proboha nepřišli.

Pikantní je v této souvislosti zapojení evropské pohraniční agentury Frontex právě do nezákonných deportací uprchlíků, kteří po moři směřují do Itálie či Řecka. Frontex dokonce participuje na nucených návratech lidí do Libye — země, která se neblaze proslavila mučením a vydíráním migrantů, jejich prodejem do otroctví a sexuálním vykořisťováním.

Právo a solidarita

Jak z této situace ven? Naprostým základem je návrat k dodržování práva — práva mezinárodního, evropského a národního na ochranu uprchlíků a migrantů. Ideovým východiskem dalšího postupu pak musí být hodnoty solidarity, ochrany lidských práv a humanismu.

Na evropské úrovni by měl naší ambicí být skutečně jednotný evropský azylový systém — společná azylová procedura, vzájemná uznávání azylových rozhodnutí, společné návraty neúspěšných žadatelů o azyl, společně definovaná integrační opatření. Současná mezistátní soutěž v zastrašování uprchlíků a sbírání laciných politických bodů u domácího publika musí skončit.

Pohled na českou politickou scénu a její přístup k příchodu uprchlíků a migrantů do Evropy je přitom tristní. Politici napříč spektrem a v čele s naprosto nesolidární sociální demokracií mají na vše jasnou odpověď — pomůžeme tam. Kde? V Sýrii, Afghánistánu nebo Somálsku? A jak? Politicky, humanitárně, vojensky? No, vlastně v těchto zdrojových zemích migrace nepomůžeme nijak, i když třeba program ministerstva vnitra Pomoc na místě paradoxně ukazuje schopnost realizovat smysluplné projekty i v bezpečnostně rizikovějších oblastech.

Za pomoc a solidaritu obvykle ostudně považujeme posílání pohraničníků se psy na makedonskou hranici, kde mají za úkol nikoli lidem pomáhat, ale naopak je zastrašovat. Doufejme, že je alespoň neokrádají a fyzicky nenapadají, což je jinak běžná praxe border guards na tzv. Balkánské trase. I pro Českou republiku a naše politiky by měla být závazná ambice nejen dosáhnout funkčního společného evropského řešení, ale také prostě a jednoduše dodržovat platné evropské a české právo na ochranu uprchlíků.

Změna narativu

Velkým českým úkolem je také změna narativu o migraci a uprchlících v České republice. Je potřeba s lidmi mluvit, vysvětlovat jim, že integrace migrantů a uprchlíků v Česku funguje dobře, práce je (zatím) dost pro všechny. Potřebujeme odvážné politiky, kteří se nebojí říct, že migrace je přirozená, máme z ní prospěch, bude jí vlivem klimatických změn a konfliktů nejspíše přibývat, že my jsme ve své historii uprchlíky ve velkém produkovali a je čas tento dluh začít splácet a je také čas naučit se v migraci spolupracovat a dobře ji řídit. A že vůči uprchlíkům máme právní závazky a oni mají nárok na přijetí podle platného mezinárodního i národního práva.

Místo toho ale z našich nejvyšších míst zní xenofobní výkřiky, že nepřijmeme ani jednoho migranta, a přitom jich tu za pět let přibylo více než 200 tisíc. A nešťastní uprchlíci se již nyní v květnu zase stávají horkou kartou hranou v předvolební kampani nejen SPD, ale také koaličními stranami ANO a ČSSD. Této tendenci je třeba se postavit a s lidmi o migraci prostě mluvit bez předsudků a bez strašení.