Nejvyšší orgán justice Evropské unie, Soudní dvůr, začátkem dubna rozhodl, že Česká republika, Maďarsko a Polsko nesplnily své povinnosti plynoucí z práva Evropské unie tím, že se odmítli účastnit povinného přerozdělovacího mechanismu žadatelů o azyl z Řecka a Itálie v roce 2015. Mechanismus byl přitom schválen podle platných pravidel Evropské unie, což také dříve soud potvrdil.

Ve zkratce se jednalo o systém, ve kterém mělo být během jednoho roku přerozděleno nejprve čtyřicet tisíc a poté dalších 120 tisíc žadatelů o azyl z Řecka a Itálie podle domluvených výpočtů. Ano, jedná se o slavné evropské kvóty. Česká republika a Maďarsko — a později i Polsko — se od počátku k návrhu stavělo silně odmítavě, přitom nikdy nedokázalo přijít s rozumnou alternativou, o které by se dalo vyjednávat.

Připomeňme si tehdejší situaci. Od léta 2015 začaly do Řecka přicházet statisíce migrantů ze Sýrie, Iráku a některých dalších zemí; Syřané mezi nimi však drtivě převládali. Řecko a balkánské země vymysleli jednoduché řešení. Otevřeli své hranice a velice aktivně pomáhali migrantům dostat se do Maďarska, později do Chorvatska, Slovinska a následně Rakouska. Německo vidělo na začátku září hrozící katastrofu v Maďarsku, a tak dovolilo migrantům projít až právě do Německa.

Nebyl to však dlouhodobě udržitelný systém, a proto Německo spolu s dalšími několika státy navrhly ještě na konci léta 2015 mechanismus přerozdělování migrantů přímo z Řecka a Itálie. Původní záměr byl, aby tímto krokem začal vznikat postupně společný celoevropský mechanismus, jak se vypořádat s velkými migračními tlaky na vnějších hranicích Schengenského prostoru.

Ovšem Česká republika a Maďarsko, brzy následované Polskem, nekompromisně zablokovaly další jednání, aniž by představily jakékoli náhradní řešení. Návrh kvót byl schválen poměrným systémem, který evropské právo umožňuje. Rozhodnutí bylo později na žádost Maďarska přezkoumáno i soudy — a potvrzeno.

Premiér Babiš a další čeští ministři od počátku argumentovali dvěma věcmi. První argument byl, že dohoda od začátku nefungovala, protože se nepodařilo splnit stanovené cíle. To je pravda, během trvání mechanismu bylo přerozděleno jen necelých 35 tisíc lidí. Nicméně řada evropských států své kvóty splnila. Nadto mnoho komplikací vznikalo v rámci chaosu místních řeckých úřadů. A konečně argument sám nijak neospravedlňuje, že jsme se ani nepokusili kvóty začít naplňovat, abychom mohli nefunkčnost sami oznamovat.

Druhým argumentem byla ochrana vnitřní bezpečnosti. Je to sám o sobě absurdní argument, který se sice přesně hodí do premiérovi rétoriky „ani jednoho migranta“, v níž ho poslušně následuje i současný ministr vnitra, Jan Hamáček, který už mluví o nedoprovázených dětech jako o bezpečnostním riziku pro celou republiku. S realitou to ale nemá mnoho společného.

Pokud by totiž daný argument měl být validní, muselo by se dnes Německo při počtech migrantů, které přijalo, nacházet ve stavu minimálně občanské války a ulicím by měly vládnout různé zahraniční gangy. Německo totiž na své území přijalo v posledních čtyřech letech téměř milion migrantů.

Ukázalo se ale jasně, že migranti rizikem pro národní bezpečnost nejsou, Německo dokázalo už většinu uprchlíků integrovat a v posledních dvou letech vykázalo nejnižší kriminalitu za posledních několik desetiletí. Soud tak celkem logicky argumenty o riziku pro vnitřní bezpečnosti sice vzal na vědomí, ale zároveň vyhodnotil jako irelevantní.

Premiér Babiš i představitelé Polska a Maďarska nyní svorně prohlásili, že se jich toto soudní rozhodnutí netýká, protože nemá žádné důsledky, kvóty jsou uzavřené a důležité je, že jsme nepřijali žádné migranty. Jak dlouho Evropské unii potrvá, než ztratí trpělivost a najde způsob, jak dodržování unijního práva prosadit? Nicméně fakt, se jedná o nepokryté pohrdání evropským právem teď ponechám stranou, přeci jen nejsem vzděláním právník.

Možná ještě podstatnější nežli právní stránka věci je totiž absurdita populistického přístupu visegrádských politiků. Babiš od počátku krize prohlašuje, že nepřijmeme žádného migranta, že pomáháme v zemích konfliktů, pomáháme na místě a všechno by mělo být dobrovolné, Evropská unie nám nemá co přikazovat.

Kromě toho, že nepřijímáme opravdu téměř žádné žadatele o azyl a úspěšnost žádostí je u nás v porovnání se západní Evropou dramaticky nižší, tak není v jeho výroku pravda téměř nic. Česká republika snížila příspěvky na rozvojovou pomoc chudým zemím, před několika lety jsme sice pomohli elektrifikovat jordánský uprchlický tábor v Zaatarí, ale od té doby se žádných větší projektů neúčastníme.

Vedle toho si naši politici ještě občas kopnou do Člověka v tísni, který velké rozvojové a humanitární projekty opravdu realizuje. Dobrovolně jsme zatím nepřijali ani jednoho migranta z Řecka nebo Turecka, přestože mají naši politici dobrovolnosti plná ústa. Námitky, že jsme poslali finance do Libye — podpořili jsme tím místní mafii, která zabraňuje výměnou za peníze migrantům v odplutí do Itálie — a že posíláme policii, obušky a noktovizory do Makedonie, nelze brát v tomto kontextu vůbec vážně.

Dostali jsme se do absurdní situace, kdy čeští politici vytvořili ve společnosti dramatickou atmosféru strachu před migrací, před uprchlíky, před lidskými bytostmi v nouzi. A zároveň sami sebe vmanévrovali do pozice věčných potížistů v evropském společenství. Mnoho diplomatů i novinářů přináší zprávy o tom, že Českou republiku při vážných jednáních o řadě témat už nikdo nebere moc vážně, protože nedokáže přijít s alternativami, s kompromisním řešením.

A již od roku 2015 je nad slunce jasnější, že zvládnutí neregulérní migrace nejen z Turecka a Libye má jedinou cestu: společný evropský azylový systém. O ten se západoevropské státy v čele s Německem intenzivně pokoušejí, nejnovější návrh měl být zveřejněn tento měsíc.

To se asi kvůli koronavirové pandemii odsune na později, ale vzhledem k dosavadnímu postoji visegrádské čtyřky se dá očekávat opět jedině umíněné sabotování. Je přitom nepředvídatelné, co se stane v budoucnu na jiné schengenské hranici, například s Ukrajinou. Polsko nebo i Česká republika pak budou prosit o pomoc zbytek Evropské unie.

Postojem naprostého odmítání a ignorace se podobáme malému dítěti, které prostě odmítá sníst oběd, ať se děje, co se děje. Přitom by stačilo přinést reálný protinávrh, který by směřoval ke společnému řešení, jež by zřejmě muselo mít podobu nějakého kvótního, byť třebas jinak nazvaného, systému. Je téměř jisté, že Německo by nic neudělalo raději, než vyjednalo přijatelný kompromis. České republice by to přineslo pouze klady a žádné zápory.