Myslím, že nejlepším řešením problémů evropské azylové politiky, a snad jediným možným z hlediska vyššího pricipu mravního, je podniknout kroky směrem k federalizaci Evropy. Především zavést společný, federální, azylový i vízový systém.

Teď, když v reakci na pandemii skoro všechny evropské státy větší či menší měrou uzavřely hranice — Česko, tuším, nejpevněji ze všech, pro všechny lidi zvenčí i zevnitř státu, s výjimkou řidičů převážejících zboží pro velké obchodníky jako Amazon —, zní trochu zvláštně mluvit o zrušení vnitřních hranic v Schengenském prostoru, ale nakonec i to jejich uzavření v době pandemie ukazuje jejich absurditu: Některé státy jsou velké, jiné malé, vytvořit proti nákaze sanitární kordon a zavést v něm účinná karanténní opatření jsme nedokázali včas, dokud ještě nebyla v celé Evropě, takže teď už ji nemůžeme nikde zadržet a žádné území před ní ochránit, můžeme jenom omezovat její rozvoj, to znamená omezit kontakty mezi lidmi, kterými se nákaza přenáší, omezit cestování — a tedy omezit i cestování mezi kraji nebo dokonce okresy, nejen mezi státy, a ještě spíš bránit obecně cestování na větší vzdálenosti než uzavírat hranice nějakých kusů území a říkat: „Uvnitř můžete, ale přes tuhle čáru ani krok!‟

Hranice uvnitř Schengenského prostoru se musí brzy zase otevřít — a vrátit se k podivné existenci–neexistenci, kdy pro držitele občanství neexistují, zatímco pro držitele víz nebo mezinárodně právní ochrany ano. Policie České republiky se brzy zase vrátí k pronásledování ukrajinských dělníků s polskými vízy a azylantů z Německa, kteří omylem překročili hranici k nám.

S tím musíme skoncovat. Všechna víza a pracovní povolení i veškerá udělená mezinárodně právní ochrana musí platit pro celý Schengenský prostor. Evropskou vízovou a azylovou politiku musí řídit federální agentura, pro jejíž financování pochopitelně musíme dostatečně rozšířit společný federální rozpočet. Je ostatně absurdní, že takovou agenturu nemáme přinejmenším od té doby, co máme společnou agenturu pro ostrahu hranic, Frontex.

Jednotný vízový systém, především kapacity federální evropské agentury, která ho bude zajišťovat a opírat se při tom o sílu celé Evropské unie, pomohou výrazně snížit, jestli ne rovnou odstranit, nechvalně známou korupci okolo vydávání českých pracovních víz ve Vietnamu a na Ukrajině. Jednotný azylový systém ovšem sám o sobě patrně příliš nepotěší Německo, protože když umožníme žadatelům o azyl jít kamkoliv v celé Unii, každý bude chtít raději do Německa než do Česka. Z toho vyplývá, že ani náklady na integraci azylantů i dalších přistěhovalců nesmí nést osamoceně jednotlivé země, ale musí vzniknout společná federální agentura i pro podporu integrace migrantů. Ubytování, jazykové kurzy a další taková podpora musí být financována ze společného federálního rozpočtu, do kterého budeme všichni přispívat spravedlivým dílem, odpovídajícím naší hospodářské síle. Nakolik budou pak s integrační agenturou spolupracovat jednotlivé státy, například nabízet ubytovací kapacity, ať už v lágrech nebo v sociálních bytech, bude záležet jednak na tom, jak velký zájem budou mít migranti o ten který stát, a jednak na tom, jak velký zájem bude ten který stát mít o investice agentury.

Pro Česko bude takový systém znamenat možná méně migrantů než dnes, protože nikdo u nás neuvízne a nezůstane uvězněn, každý bude mít možnost utéct a hledat v Evropě přívětivější stát. Budeme nicméně na přijímání a integraci migrantů v Evropě řádně přispívat — potažmo, když se spočte celková bilance, kolik do společného rozpočtu odvádíme a kolik z něj dostáváme, budeme ze společné evropské pokladny méně brát. Nepůjde přitom o žádné odnětí dotací za trest za to, že odmítáme kvóty, ale čistě o naše vlastní svobodné rozhodnutí, že o některé federální investice nemáme na našem území zájem.