Česká republika porušila evropské právo. Dříve či později se nám to vymstí
Dalimil PetrilákPředstava, že porušení evropského práva ve věci uprchlických kvót je pro nás výhodné, nakonec jistě vezme za své. Evropská unie je založena na vzájemném respektu a kompromisech. Je jen otázka času, kdy se nám naše sabotérství vymstí.
Nejvyšší orgán justice Evropské unie, Soudní dvůr, začátkem dubna rozhodl, že Česká republika, Maďarsko a Polsko nesplnily své povinnosti plynoucí z práva Evropské unie tím, že se odmítli účastnit povinného přerozdělovacího mechanismu žadatelů o azyl z Řecka a Itálie v roce 2015. Mechanismus byl přitom schválen podle platných pravidel Evropské unie, což také dříve soud potvrdil.
Ve zkratce se jednalo o systém, ve kterém mělo být během jednoho roku přerozděleno nejprve čtyřicet tisíc a poté dalších 120 tisíc žadatelů o azyl z Řecka a Itálie podle domluvených výpočtů. Ano, jedná se o slavné evropské kvóty. Česká republika a Maďarsko — a později i Polsko — se od počátku k návrhu stavělo silně odmítavě, přitom nikdy nedokázalo přijít s rozumnou alternativou, o které by se dalo vyjednávat.
Připomeňme si tehdejší situaci. Od léta 2015 začaly do Řecka přicházet statisíce migrantů ze Sýrie, Iráku a některých dalších zemí; Syřané mezi nimi však drtivě převládali. Řecko a balkánské země vymysleli jednoduché řešení. Otevřeli své hranice a velice aktivně pomáhali migrantům dostat se do Maďarska, později do Chorvatska, Slovinska a následně Rakouska. Německo vidělo na začátku září hrozící katastrofu v Maďarsku, a tak dovolilo migrantům projít až právě do Německa.
Nebyl to však dlouhodobě udržitelný systém, a proto Německo spolu s dalšími několika státy navrhly ještě na konci léta 2015 mechanismus přerozdělování migrantů přímo z Řecka a Itálie. Původní záměr byl, aby tímto krokem začal vznikat postupně společný celoevropský mechanismus, jak se vypořádat s velkými migračními tlaky na vnějších hranicích Schengenského prostoru.
Ovšem Česká republika a Maďarsko, brzy následované Polskem, nekompromisně zablokovaly další jednání, aniž by představily jakékoli náhradní řešení. Návrh kvót byl schválen poměrným systémem, který evropské právo umožňuje. Rozhodnutí bylo později na žádost Maďarska přezkoumáno i soudy — a potvrzeno.
Premiér Babiš a další čeští ministři od počátku argumentovali dvěma věcmi. První argument byl, že dohoda od začátku nefungovala, protože se nepodařilo splnit stanovené cíle. To je pravda, během trvání mechanismu bylo přerozděleno jen necelých 35 tisíc lidí. Nicméně řada evropských států své kvóty splnila. Nadto mnoho komplikací vznikalo v rámci chaosu místních řeckých úřadů. A konečně argument sám nijak neospravedlňuje, že jsme se ani nepokusili kvóty začít naplňovat, abychom mohli nefunkčnost sami oznamovat.
Druhým argumentem byla ochrana vnitřní bezpečnosti. Je to sám o sobě absurdní argument, který se sice přesně hodí do premiérovi rétoriky „ani jednoho migranta“, v níž ho poslušně následuje i současný ministr vnitra, Jan Hamáček, který už mluví o nedoprovázených dětech jako o bezpečnostním riziku pro celou republiku. S realitou to ale nemá mnoho společného.
Pokud by totiž daný argument měl být validní, muselo by se dnes Německo při počtech migrantů, které přijalo, nacházet ve stavu minimálně občanské války a ulicím by měly vládnout různé zahraniční gangy. Německo totiž na své území přijalo v posledních čtyřech letech téměř milion migrantů.
Ukázalo se ale jasně, že migranti rizikem pro národní bezpečnost nejsou, Německo dokázalo už většinu uprchlíků integrovat a v posledních dvou letech vykázalo nejnižší kriminalitu za posledních několik desetiletí. Soud tak celkem logicky argumenty o riziku pro vnitřní bezpečnosti sice vzal na vědomí, ale zároveň vyhodnotil jako irelevantní.
Premiér Babiš i představitelé Polska a Maďarska nyní svorně prohlásili, že se jich toto soudní rozhodnutí netýká, protože nemá žádné důsledky, kvóty jsou uzavřené a důležité je, že jsme nepřijali žádné migranty. Jak dlouho Evropské unii potrvá, než ztratí trpělivost a najde způsob, jak dodržování unijního práva prosadit? Nicméně fakt, se jedná o nepokryté pohrdání evropským právem teď ponechám stranou, přeci jen nejsem vzděláním právník.
Možná ještě podstatnější nežli právní stránka věci je totiž absurdita populistického přístupu visegrádských politiků. Babiš od počátku krize prohlašuje, že nepřijmeme žádného migranta, že pomáháme v zemích konfliktů, pomáháme na místě a všechno by mělo být dobrovolné, Evropská unie nám nemá co přikazovat.
Kromě toho, že nepřijímáme opravdu téměř žádné žadatele o azyl a úspěšnost žádostí je u nás v porovnání se západní Evropou dramaticky nižší, tak není v jeho výroku pravda téměř nic. Česká republika snížila příspěvky na rozvojovou pomoc chudým zemím, před několika lety jsme sice pomohli elektrifikovat jordánský uprchlický tábor v Zaatarí, ale od té doby se žádných větší projektů neúčastníme.
Vedle toho si naši politici ještě občas kopnou do Člověka v tísni, který velké rozvojové a humanitární projekty opravdu realizuje. Dobrovolně jsme zatím nepřijali ani jednoho migranta z Řecka nebo Turecka, přestože mají naši politici dobrovolnosti plná ústa. Námitky, že jsme poslali finance do Libye — podpořili jsme tím místní mafii, která zabraňuje výměnou za peníze migrantům v odplutí do Itálie — a že posíláme policii, obušky a noktovizory do Makedonie, nelze brát v tomto kontextu vůbec vážně.
Dostali jsme se do absurdní situace, kdy čeští politici vytvořili ve společnosti dramatickou atmosféru strachu před migrací, před uprchlíky, před lidskými bytostmi v nouzi. A zároveň sami sebe vmanévrovali do pozice věčných potížistů v evropském společenství. Mnoho diplomatů i novinářů přináší zprávy o tom, že Českou republiku při vážných jednáních o řadě témat už nikdo nebere moc vážně, protože nedokáže přijít s alternativami, s kompromisním řešením.
A již od roku 2015 je nad slunce jasnější, že zvládnutí neregulérní migrace nejen z Turecka a Libye má jedinou cestu: společný evropský azylový systém. O ten se západoevropské státy v čele s Německem intenzivně pokoušejí, nejnovější návrh měl být zveřejněn tento měsíc.
To se asi kvůli koronavirové pandemii odsune na později, ale vzhledem k dosavadnímu postoji visegrádské čtyřky se dá očekávat opět jedině umíněné sabotování. Je přitom nepředvídatelné, co se stane v budoucnu na jiné schengenské hranici, například s Ukrajinou. Polsko nebo i Česká republika pak budou prosit o pomoc zbytek Evropské unie.
Postojem naprostého odmítání a ignorace se podobáme malému dítěti, které prostě odmítá sníst oběd, ať se děje, co se děje. Přitom by stačilo přinést reálný protinávrh, který by směřoval ke společnému řešení, jež by zřejmě muselo mít podobu nějakého kvótního, byť třebas jinak nazvaného, systému. Je téměř jisté, že Německo by nic neudělalo raději, než vyjednalo přijatelný kompromis. České republice by to přineslo pouze klady a žádné zápory.
Myslím, že nejlepším řešením problémů evropské azylové politiky, a snad jediným možným z hlediska vyššího pricipu mravního, je podniknout kroky směrem k federalizaci Evropy. Především zavést společný, federální, azylový i vízový systém.
Teď, když v reakci na pandemii skoro všechny evropské státy větší či menší měrou uzavřely hranice — Česko, tuším, nejpevněji ze všech, pro všechny lidi zvenčí i zevnitř státu, s výjimkou řidičů převážejících zboží pro velké obchodníky jako Amazon —, zní trochu zvláštně mluvit o zrušení vnitřních hranic v Schengenském prostoru, ale nakonec i to jejich uzavření v době pandemie ukazuje jejich absurditu: Některé státy jsou velké, jiné malé, vytvořit proti nákaze sanitární kordon a zavést v něm účinná karanténní opatření jsme nedokázali včas, dokud ještě nebyla v celé Evropě, takže teď už ji nemůžeme nikde zadržet a žádné území před ní ochránit, můžeme jenom omezovat její rozvoj, to znamená omezit kontakty mezi lidmi, kterými se nákaza přenáší, omezit cestování — a tedy omezit i cestování mezi kraji nebo dokonce okresy, nejen mezi státy, a ještě spíš bránit obecně cestování na větší vzdálenosti než uzavírat hranice nějakých kusů území a říkat: „Uvnitř můžete, ale přes tuhle čáru ani krok!‟
Hranice uvnitř Schengenského prostoru se musí brzy zase otevřít — a vrátit se k podivné existenci–neexistenci, kdy pro držitele občanství neexistují, zatímco pro držitele víz nebo mezinárodně právní ochrany ano. Policie České republiky se brzy zase vrátí k pronásledování ukrajinských dělníků s polskými vízy a azylantů z Německa, kteří omylem překročili hranici k nám.
S tím musíme skoncovat. Všechna víza a pracovní povolení i veškerá udělená mezinárodně právní ochrana musí platit pro celý Schengenský prostor. Evropskou vízovou a azylovou politiku musí řídit federální agentura, pro jejíž financování pochopitelně musíme dostatečně rozšířit společný federální rozpočet. Je ostatně absurdní, že takovou agenturu nemáme přinejmenším od té doby, co máme společnou agenturu pro ostrahu hranic, Frontex.
Jednotný vízový systém, především kapacity federální evropské agentury, která ho bude zajišťovat a opírat se při tom o sílu celé Evropské unie, pomohou výrazně snížit, jestli ne rovnou odstranit, nechvalně známou korupci okolo vydávání českých pracovních víz ve Vietnamu a na Ukrajině. Jednotný azylový systém ovšem sám o sobě patrně příliš nepotěší Německo, protože když umožníme žadatelům o azyl jít kamkoliv v celé Unii, každý bude chtít raději do Německa než do Česka. Z toho vyplývá, že ani náklady na integraci azylantů i dalších přistěhovalců nesmí nést osamoceně jednotlivé země, ale musí vzniknout společná federální agentura i pro podporu integrace migrantů. Ubytování, jazykové kurzy a další taková podpora musí být financována ze společného federálního rozpočtu, do kterého budeme všichni přispívat spravedlivým dílem, odpovídajícím naší hospodářské síle. Nakolik budou pak s integrační agenturou spolupracovat jednotlivé státy, například nabízet ubytovací kapacity, ať už v lágrech nebo v sociálních bytech, bude záležet jednak na tom, jak velký zájem budou mít migranti o ten který stát, a jednak na tom, jak velký zájem bude ten který stát mít o investice agentury.
Pro Česko bude takový systém znamenat možná méně migrantů než dnes, protože nikdo u nás neuvízne a nezůstane uvězněn, každý bude mít možnost utéct a hledat v Evropě přívětivější stát. Budeme nicméně na přijímání a integraci migrantů v Evropě řádně přispívat — potažmo, když se spočte celková bilance, kolik do společného rozpočtu odvádíme a kolik z něj dostáváme, budeme ze společné evropské pokladny méně brát. Nepůjde přitom o žádné odnětí dotací za trest za to, že odmítáme kvóty, ale čistě o naše vlastní svobodné rozhodnutí, že o některé federální investice nemáme na našem území zájem.