Nedávné hlasování v Poslanecké sněmovně o možnosti konat v České republice referendum o vystoupení z Evropské unie přineslo také prohlášení některých proevropských politiků, že jsou připraveni se s odpůrci Unie utkat v referendu, či přesněji řečeno v jemu předcházející kampani. Chtěli by tak, jaksi s konečnou platností, dokázat nesmyslnost úvah o Czexitu.

Říct, že referendum o členství v Evropské unii se koná každý den je jistě klišé. Platí však dnes, v době pandemie a každodenních úvah o tom, zda Evropská unie situaci zvládá či nezvládá, více než kdy jindy. Je tak možná vhodná doba se zamyslet nad tím, zda česká diskuse o unijních tématech je natolik kvalitní, aby dala vzniknout přesvědčivým argumentům ve prospěch zachování proevropského směřování České republiky. 

Česká diskuse o Evropské unii se dlouhodobě odehrává mezi dvěma tábory. Nazvěme je pro zjednodušení eurooptimisté a euroskeptici. Eurooptimisté Unii brání. Euroskeptici ji naopak kritizují.

Spíše než skutečné diskuse jsme však svědky potvrzování dosavadních pozic. Příčin takového stavu je celá řada a nejsou to jen populární mizivé počty českých novinářů působících přímo v Bruselu. Existují určitě i mnohem hlubší příčiny. Je jich mnoho a jsou vzájemně provázané. Například vyšší počet Čechů na vysokých unijních postech, kteří by do diskuse vstoupili se zcela novými zkušenostmi, by mohl zásadně zvýšit její kvalitu.

Příčiny nechme však stranou a soustřeďme se na symptomy. Jejich popis nám snad pomůže znovu okysličit uvadající českou debatu. Věříme totiž, že právě jedině nově započatá debata o Evropské unii může nakonec vést ke zlepšení postavení České republiky v ní i ke zlepšení pověsti Unie u nás.

Tři příklady slabin v argumentaci zastánců Evropské unie

Jelikož jsou to právě eurooptimisté, kteří by především měli mít zájem na kvalitní diskusi o Unii, nechme také nyní stranou metody euroskeptiků a poukažme na chyby v našem vlastním táboře. V čem spočívá nedostatečnost českých eurooptimistů? Nabídněme neuzavřený výčet ilustrativních příkladů.

Prvním je malá schopnost vykládat aktuální situaci v širším kontextu, který by umožnil seznámit se nejen s popisem aktuálního stavu. Současným příkladem budiž obhajoba postupu Evropské unie v době nastupující pandemie.

Eurooptimisté konstatují, že Unii tvoří instituce, jež nyní nelze kritizovat, protože nedisponují dostatečnými kompetencemi. Chápeme-li však Unii také jako členské státy, pak selhala, protože státy mohly postupovat koordinovaněji, rychleji apod. Tyto komentáře, které končí tam, kde začíná problém, jsou typickým příkladem opatrného českého přístupu k unijním tématům. Jejich výsledkem je pak absence skutečné diskuse o Evropské unii.

Říkáme-li „skutečná“ diskuse, máme na mysli nikoli výměnu názorů na to, jak se jeví situace teď a tady, ale především výměnu názorů na to, jak aktuální stav hodnotíme, jaké jsou jeho příčiny a zda jej udržet nebo se pokusit je změnit. Pokud bychom se v předchozích letech nebáli vystoupit z komfortní zóny pouhého popisování aktuálního stavu, nemuseli bychom dnes vymýšlet komentáře o Unii, která selhává i neselhává a nemuseli bychom nahrazovat loňské heslo „EU jsme my“ heslem „EU jsou instituce“. Poměrně jednoduše si lze představit nakolik mohou výklady o zároveň selhávající i neselhávající Unii pomoci běžnému čtenáři zorientovat se v tématu.

Jako druhý příklad lze uvést důsledek právě popsaného přístupu. Je jím redukce obhajoby Evropské unie na obranu jejího současného stavu.

Eurooptimisté dnes de facto jen hájí současný stav. Pokud totiž trvají na tom, že Evropská unie neselhala, lze to chápat jako implicitní souhlas se současným stavem, se současným modelem rozdělení kompetencí. Je to defenzivní přístup.

Můžeme pozorovat zásadní rozdíl například v přístupu prezidenta Macrona, který má, na rozdíl od českých eurooptimistů, jasný proevropský program. To mu ale nebrání, či přesněji řečeno mu to právě naopak umožňuje kritizovat současný model Unie.

Takováto kritika Unie z proevropských pozic v České republice zcela zásadně chybí. Zatímco Macron dlouhodobě tvrdí, že integrace musí dále pokračovat, čeští eurooptimisté „čelí“ euroskeptikům jen výčtem aktuálních kompetencí Evropské unie.

Běžný člověk tak může ze zpráv dospět k závěru, že současný stav je stavem konečným, že být pro Evropskou unii znamená být s daným stavem smířen. Skutečně chtějí eurooptimisté v průběhu „každodenního referenda“ sdělovat právě tohle?

Téma budoucího uspořádání Evropské unie v současných výkladech zcela chybí. Přitom dnes populární „kompetence Evropské unie“ zásadně souvisí s tématem její budoucí podoby, které se objevovalo ve volebních programech několika politických stran pod hlavičkou „reforma EU“.

V programu KDU-ČSL se navrhovalo zvýšit „efektivitu a viditelnosti předsedy Evropské rady.“ ODS navrhovala „posílit vliv členských států“. Požadavek posílení role členských států najdeme i v programovém prohlášení vlády Andreje Babiše.

V rámci loňské volební kampaně však prakticky žádná diskuse neproběhla. Téma budoucnosti Evropské unie se smrsklo na několik hesel o potřebě reformy. Pro politiky představoval požadavek reformy spíše jednoduchý způsob, jak na Evropskou unii přímo neútočit, ale zároveň vyjádřit — neurčité — výhrady a vyhovět tak — možná jen domnělé — většinové náladě společnosti.

Ostatním aktérům veřejné diskuse se poté nepodařilo téma jakkoli rozvinout, což dnes omezuje rozsah, v kterém mohou komentovat aktuální dění. Podobná redukce je dlouhodobě škodlivá a riziková.

Jako třetí nedostatek českých eurooptimistů zmiňme častou redukci unijní osvěty na čísla, procenta, grafy nebo tabulky, jimiž dokazují výhodnost členství v Unii. Motivací je jistě snaha o srozumitelnost nebo snaha upozornit na reálné výhody, které členství přináší pro každodenní život.

Bohužel fakta většinou nejsou doprovozena žádnou širší myšlenkou na téma, co Evropská unie představuje a jak by měla v budoucnu vypadat. Čeští eurooptimisté, kteří vyvracejí mýty a šíří statistiky takto často jen reagují na aktivity euroskeptiků. Jako kdyby sami neměli jasnou představu o tom, jak by měla Unie vypadat, nebo se ji báli prosazovat. Jako kdyby náplní jejich činnosti měla být pouhá obrana Unie před euroskeptiky.

Důsledkem všech tří nedostatků — tedy neschopnosti nasvítit širší kontext, neurčité představy o budoucí podobě EU a soustředění se na osvětu skrze čísla — je, že pro běžného občana jsou dnes euroskeptici srozumitelnější než eurooptimisté. Idea euroskeptiků je každému srozumitelná. Další integraci odmítají, Unii chápou jen jako způsob udržení volného trhu a jsou proti přenášení dalších kompetencí na evropskou úroveň. Unie je pro ně vlastně jen fórum pro uzavírání mezistátních smluv. A také zdrojem peněz.

Proti této jejich ideji nelze bojovat statistikami a větším počtem zpráv bez kontextu, ale jen jinou ideou. Schengen nelze hájit jen pro zrušené hraniční kontroly, ale jako myšlenku volného pohybu bez hranic. Obdobně Evropskou unii je třeba hájit nikoli jen kvůli fungující mezistátní spolupráci, ale jako myšlenku jednotné Evropy.

Krize české evropské politiky je především krizí eurooptimistů

Eurooptimisté, ale i české elity obecně, musí najít odvahu vysvětlovat svým spoluobčanům i to, co se zpočátku nevysvětluje lehce a o čem tuší, že to nepřinese velkou popularitu. Jen tak přispějí k tomu, abychom skutečně porozuměli světu, ve kterém žijeme, a mohli se odpovědně zamýšlet nad tím, jak jej případně změnit k lepšímu.

Krize české evropské politiky je tak především krizí českých eurooptimistů, kteří nemají jasnou představu o tom, jakou Unii chtějí. Těžko říct, zda neexistence politické strany s propracovaným proevropským programem je příčinou či důsledkem tohoto stavu.

Jakmile by však na české politické scéně existoval subjekt, jehož evropanství by se nevyčerpávalo konstatováním, že Czexit nechceme, ale který by byl schopen zformulovat i jasnou představu o žádoucí budoucnosti Evropské unie, zbyl by jen malý prostor pro komentáře popisující pouze aktuální situaci. A politici ostatních stran by již nevystačili jen s hesly o reformě.

Diskuse o budoucnosti Evropské unii představuje šanci znovu se zamyslet nad českým vztahem k ní. Může nám pomoci si znovu uvědomit, že neznamená jen vnitřní trh, ale především ideu spolupracujících obyvatel Evropy, které spojují stejné hodnoty, stejná kultura, sdílené dějiny.

Argumentace vnitřním trhem je pochopitelná u lidí z businessu. Zároveň však právě redukce Unie na vnitřní trh nám v důsledku znemožňuje efektivně naplnit potenciál našeho členství v Unii.

Dále již nelze předstírat, že vše vyřeší konstatování „k členství v Evropské unii není alternativa“. To je alibismus. Bylo by zbytečné příliš předbíhat událostem, ale zdá se být jasné, že v ne příliš daleké budoucnosti budeme muset umět vyjádřit naši představu o budoucí podobě Evropské unie. Doba, kdy jsme diskusi o ní redukovali na standardní stýkání a potýkání se s českými euroskeptiky, zatímco důležitá témata za nás řešili jiní, zdá se, skončila.

Píšeme rok 2020 a je třeba, abychom v sobě konečně nalezli odvahu realizovat ambici být opravdu aktivní součástí Evropy. Je třeba žádat, aby politici evropskou politiku vytvářeli, nikoli aby ji pouze komentovali a vlastně tak jen pokračovali v české politice toho času v Bruselu nebo ve Štrasburku.

Je třeba, aby odborná veřejnost opustila pohodlný model komentování Evropské unie skrze známá fakta ze základních smluv, jednacích řádů a tiskových prohlášení nebo mediálně atraktivní ale ve skutečnosti marginální zprávy typu pořadí europoslanců v žebříčku MEPranking.

O evropské budoucnosti České republiky nerozhodne Okamura, Klaus nebo KŠČM. Rozhodne o ní schopnost českých eurooptimistů oslovit a přesvědčit většinu, která nemá k Evropské unii vyhraněný vztah. Domníváme se, že toho lze docílit jedině skrze skutečnou diskusi o evropských tématech, která konečně opravdu propojí českou realitu s realitou evropskou.

Neměli bychom opakovat znovu stejnou chybu z období migrační krize, kdy jsme se před velkými otázkami schovali do zdánlivého bezpečí Visegrádu a v něm si vytvořili svou vlastní omezenou a náhradní diskusi o kvótách. Tentokrát by se nám to již nemuselo vyplatit.