↗

Analytickou debatu o budoucí funkční podobě EU můžeme začít otázkou, zda posílení role členských států podle představ ODS a současné české vlády je v dnešním světě skutečně tím správným postupem. Foto FB Petr Fiala

Volební koalice ODS, lidovců a TOP09 v těchto dnech prožívá test odolnosti kvůli sporu o daňovou reformu. Výše daní ovšem není jediné téma, které české konzervativce rozděluje. Je jím logicky i postoj k Evropské unii. Konzervativní koalice totiž vypadá stejně jako vypadala frakce evropských lidovců do června 2009, kdy ji opustily strany, které poté založily frakci Evropských konzervativců a reformistů (ECR).

ODS v českém konzervativním trojbloku reprezentuje strany, které se z tehdejší z EPP-ED oddělily. Lidovci a TOP09 představují současnou EPP, kde se dnes mezi sebou sváří liberálnější a konzervativnější proud. Spor o Viktora Orbána je potom jen nejviditelnějším, i když také zároveň nejdůležitějším projevem probíhajících sporů o budoucí identitu EPP.

Andrej Babiš (ANO) tak v českých podmínkách vlastně spojil to, co má v evropském kontextu spíše tendenci se rozdělovat. Co tedy čekat od konzervativní koalice v tématech souvisejících s Evropskou unií? Jaký vliv může mít předvolební spolupráce těchto tří stran na českou evropskou politiku?

TOP09 v loňských volbách do Evropského parlamentu kandidovala ještě společně se Starosty a s podporou Zelených. Jejich volební program přitom obsahoval mnoho ze zavedeného českého proevropského kánonu. Podporu programu Erasmus nebo odstraňování překážek na vnitřním trhu sice doplňovaly tehdejší požadavky doby jako například ve skutečnosti zcela zbytečné prohlášení, že „v EU je místo jen pro legální migraci“, celkově však šlo o jasně proevropský program zahrnující i pozitivní názor na přijetí eura.

Jestliže jsme výše zmínili vnitřní spor konzervativního a liberálnějšího proudu v EPP, lze říct, že lidé jako Karel Schwarzenberg nebo Luděk Niedermayer činí z TOP09 součást liberálnější frakce EPP. Ještě dnes na čtenáře internetové verze jejich volebního programu vyskakuje citát Karla Schwarzenberga: „Chci abychom byli v hlavním proudu Evropské unie.“

Další člen konzervativní koalice, KDU-ČSL, reprezentuje naopak konzervativnější část EPP. Vidí se tak sami čeští lidovci. Když Pavel Bělobrádek vysvětloval v březnu loňského roku českému Euractivu, proč nehlasoval pro vyloučení Orbánova FIDESZu z EPP, řekl mimo jiné, že „progresivistická část ELS (Evropská lidová strana), která by hodnotově klidně mohla být v ALDE (dnes Renew Europe), naběhla na vidle progresivistům“.

V samotném programu lidovců sice najdeme některé jejich speciality jako výslovné odmítnutí „prosazování genderové ideologie“ a vstupu Turecka do EU, většina ostatních bodů je však již velmi podobná tomu, co nabízela TOP09. „Efektivnější a štíhlejší Evropu“ znovu doplňovaly návrhy na řešení migrační krize v mezích postoje V4, tj. na „bázi dobrovolné solidarity“.

Zkrácený program ODS se jmenoval Evropské desatero. Souzněl s programy ostatních stran v názoru, že „EU by toho měla dělat méně, avšak lépe a smysluplněji“. V případě ODS však toto prohlášení není jen způsob, jak být proevropský ale zároveň EU kritizovat, protože to je to, co voliči chtějí slyšet, nýbrž je projevem širší představy EU založené především na mezivládní spolupráci. Podle ODS zlepšíme EU jen posílíme-li roli členských států. Program ODS tak drží pohromadě více než programy ostatních stran. Například KDU-ČSL se sice hlásí k nadnárodní metodě spolupráce, avšak zároveň volá po zviditelnění funkce předsedy Evropské rady.

Loňské volební programy tedy naznačují, že TOP09 má k EU skutečně liberálnější přístup než ostatní dvě strany konzervativní koalice. Důležitější ale nakonec je, že tyto volební programy, které jsou hlavně souborem deklarací na mnoho různých témat počínaje kvalitou potravin přes technologii blockchain až po zrušení stěhování Evropského parlamentu do Štrasburku, dokládají, že konzervativní koalice jako celek je stále hlavně součástí českého „národního konsensu“ na Evropě, která je především Evropou spokojených spotřebitelů.

Ona „hodnotová politika“, o níž konzervativci často rádi mluví a která je má odlišovat od ostatních politických stran, pak bohužel nevzbuzuje pozitivní očekávání, ale naopak obavy. Není to totiž jen Pavel Bělobrádek, kdo se považuje za ochránce před progresivismem. Europoslanec Tomáš Zdechovský prohlásil v rozhovoru pro Euractiv, že „Evropská unie už nadále nesmí být socialistická a neomarxistická“. Pro předsedu výboru pro evropské záležitosti české poslanecké sněmovny Ondřeje Benešíka je potom „levicovým liberálem až neomarxistického ražení“ přímo místopředseda Evropské komise Frans Timmermans. Vyjádřil se tak v Interview ČT24.

Podobně se vyjadřují i členové ODS ať už jde o téma migrace nebo o Green Deal. Europoslanec Alexandr Vondra se potom v Budapešti přátelsky fotografuje přímo se Stevem Bannonem.

Zajímavostí také je, že Centrum po studium demokracie a kultury Petra Fialy vydává také knihy spolupředsedy ECR a člena polské strany PiS, Ryszarda Legutka. Hlavním tématem jeho Triumfu průměrného člověka je podle anotace „komunismus (socialismus) a liberální demokracie“, o kterých Legutko tvrdí, že „mají ve výkladu světa podobné přístupy“. Možno tak doporučit pro zájemce o studium toho, proč Petr Fiala podporoval Donalda Trumpa.

V září 2018 se potom hodnotová politika projevila v praxi. Stalo se tak v Evropském parlamentu při hlasování o tom, zda zahájit s Maďarskem řízení o porušování základních hodnot podle čl. 7 Smlouvy o EU. Evropský parlament usnesení přijal velkou většinou. Poslanci ODS i KDU-ČSL však hlasovali proti tomuto usnesení, a ocitli se tak ve skupině tvořené dále hlavně poslanci PiS, britského UKIPu a strany Marine Le Pen. Liberálnější přístup naopak potvrdili tehdejší poslanci TOP09, kteří všichni tři hlasovali pro přijetí usnesení. Ostatně jako většina EPP.

Konzervativní koalice tak nejen proto, že vznikla především z důvodů vnitropolitických, nepředstavuje naději na pozitivní změnu české evropské politiky. Její vznik však může pomoci liberálnější části politického spektra zformulovat novou českou evropskou politiku jako variantu k dosavadnímu většinovému českému přístupu k EU. Ten konzervativní koalice přes všechny své vnitřní rozdíly ztělesňuje poměrně dobře.

Standardní přístup českých politických stran k EU kombinuje spotřebitelská témata s ideologickou agendou. Spotřebitelská témata poskytují mnoho „velmi konkrétních příkladů“ užitečnosti evropské integrace, o kterých mluví francouzský prezident Macron, a ideologie je přirozenou součástí politiky.

„Velmi konkrétní příklady“ jsou však také často výsledkem velmi konkrétních úvah o tom, jak by EU měla v příštích letech vypadat. Není náhodou, že Evropskou zdravotní unii, kterou dnes v reakci na pandemii navrhuje Evropská komise, navrhovala skupina Evropských federalistů již v březnu.

Prázdný prostor mezi spotřebitelskými výhodami a ideologickým přístupem je třeba vyplnit analytickým zhodnocením toho, jaká podoba Evropské unie může přispět k úspěšnému zvládnutí globálních problémů ať už jde o migraci, klimatickou krizi nebo moderní digitální ale současně udržitelnou ekonomiku.

Jedině evropská politika, která bude schopna srozumitelně vysvětlit, jak Evropská unie přispívá k lepšímu postavení Evropanů v globálním světě, bude nakonec pro občany důvěryhodná. Analytickou debatu o budoucí funkční podobě EU můžeme začít otázkou, zda posílení role členských států podle představ ODS a současné české vlády je v dnešním světě skutečně tím správným postupem.