Kdo bude pečovat o nemocné, zůstanou-li sestry s dětmi doma?

Šárka Homfray

Epidemie koronaviru ukazuje také to, jak společnost v podobných krizových situacích ohrožuje hrubé podhodnocení pečovatelských profesí. Až krize pomine, příjmovou nerovnost bychom měli ve společenském zájmu řešit.

V diskuzích online i offline se setkáváme s celou řadou „typizovaných“ argumentů, které by měly být vyvratitelné čistě za pomocí selského rozumu a elementární logiky, ale jaksi nejsou. Tak to zkusme jinak.

Jako první jsme použili termín „obchod s chudobou“. Podpořte nás, abychom mohli dál otevírat témata, která v hlavních zprávách chybí.
×

Argument 1: Pokud má nějaká profese pro společnost hodnotu, tak se dostatečně zaplatí. Typický výskyt — Diskuze o rostoucích nájmech ve velkých městech.

Argument 2: Dítě patří k matce, to platí od pravěku a chlapi na to tak nejsou. Typický výskyt — Diskuze o rozdělení péče a další neplacené práce.

Argument 3: Ženy nikdo nenutí chodit do špatně placených profesí. Typický výskyt — Diskuze o rovných příležitostech a genderové segregaci pracovního trhu.

Kdo bude pečovat o děti v nemocnicích, zůstanou-li sestry doma s těmi svými? Foto Sestra.cz

Uhodit hřebíček na hlavičku

Náměstek primátora Českých Budějovic Viktor Vojtko na svém facebookovém profilu 10. března po sdělení o uzavření základních a středních škol uvedl: „Chtěl bych apelovat na rodiče školáků, kteří zůstanou doma — prosím, zvažte, kdo z rodičů zůstane doma. Vzhledem k vysokému počtu žen ve zdravotnictví a sociálních službách by mohlo v těchto klíčových službách dojít ke kapacitním problémům.“

Podle údajů Českého statistického úřadu pracovalo v roce 2018 v odvětví Zdravotní a sociální péče zhruba 298 300 žen a 71 900 mužů. To je o něco více než čtyři pětiny žen a není sporu, že se jedná o extrémně feminizované obory.

Zdravotní sestra je snad jediná původně skutečně ženská profese, tedy nikoli výdělečná činnost, do které by se ženy postupně mísily mezi muže. Odpovídá stereotypu oddané ženy pečovatelky, která se obětuje pro ostatní.

Schopnost péče bývá ženám připisována jako „vrozená“, mají k ní mít sklony a není potřeba se jí příliš učit. Muži bývají v těchto odvětvích skutečně neobvyklí, jde to vidět už při odborné přípravě. Nelékařské zdravotnictví zkrátka není „nic pro chlapa“. A jiná péče ještě méně.

Zároveň platy a mzdy v těchto profesích nejsou vysoké. U nelékařského zdravotnického personálu se někdy můžeme pohybovat okolo celorepublikového průměru, vykoupeného ale zejména náročnými směnami a vysokým počtem přesčasových hodin.

Rozhodně na něj nedosáhnou všechny sestry. U dalších zdravotnických profesí je to ještě složitější, a v oblasti sociální péče pak zdaleka není neobvyklý výdělek nedosahující ani dvacet tisíc korun hrubého.

Výzkumy prováděné v různých státech světa během posledního nejméně půl století ukazují několik opakujících se trendů: Výrazně feminizované profese bývají hůře placené. Profese založené na péči a dalších „typicky ženských“ vlastnostech bývají vnímány jako snadno naučitelné, a tudíž méně hodnotné. Pokud se v nějaké „mužské“ profesi výrazně zvýší podíl žen, klesne její prestiž i výše výdělku.

Výsledek je celkem jasný. „Ženské“ profese jsou špatně placené, a dokud budou špatně placené, zůstanou „ženské“.

Druhá směna

Česká republika podle dostupných údajů nerovnoměrným rozdělením neplacené práce vyniká. Ženy jí za měsíc vykonají zhruba o osmdesát hodin více než muži. Do kategorie se schová péče o děti, další osoby i o domácnost. Žena je jako primární pečovatelka o děti vnímána i do relativně vysokého věku, ve kterém už dávno nehraje roli například kojení.

V českých rodinách také bývá poměrně jednotně rozděleno, kolik kdo vydělává. Mužův výdělek je vyšší, stejný případně vyšší výdělek ženy, jsou stále spíše výjimkou. I na tom je zjevné, že stále přetrvává vnímání ženina výdělku jen jako příspěvku do rodinného rozpočtu, nikoli jeho základu.

Jedná se o skutečnosti, které ovlivňují celou řadu běžného rozhodování v životě z rodiny. Jedním z nich je, kdo zůstane doma s dítětem, pokud nemůže být ve škole, ať už kvůli nemoci, nebo z jiného důvodu.

Pokud je nezbytné využít institutu ošetřování člena rodiny, což v aktuální situaci uzavřených škol zpravidla bude, pak u ženy to bude znamenat menší propad v rodinném rozpočtu. A i kdyby ne, často se tak nějak automaticky předpokládá, že se toho ujme.

Jenže v aktuální situaci to znamená to, co tak velmi výstižně popsal pan náměstek Vojtko — s dětmi budou doma nejspíše ženy, jež pak budou chybět v práci. A to v práci, která je teď opravdu důležitá.

Klíčové služby

Na tom, že ve zdravotnictví a sociálních službách se jedná o důležité profese, panuje celkem shoda i v klidnějších časech. Přesto jsou nedůstojně ohodnocené a velmi často nedostatečně obsazené.

Teď, v době epidemie COVID-19, jsou skutečně naprosto nepostradatelné. A bohužel se v plné nahotě projevuje, jak málo do nich náš stát dosud investoval.

Jsou neatraktivní jak co do výdělku, tak co do pracovních podmínek. Řada lidí z nich odchází prostě proto, že se tam neuživí, anebo proto, že jsou vyhořelí a přetížení. Noví se z příslušných vzdělávacích oborů nehrnou a kvalifikace se zde rychle také nezíská.

Je na čase si konečně přiznat, že výdělková úroveň v řadě profesí nejen že nevypovídá nic o jejich náročnosti, ale ani o jejich společenské potřebnosti. Že celá řada povolání vnímaných jako „typicky ženská“ je podhodnocována právě z tohoto důvodu — že jsou ženská. Že naše rodinné a pracovní povinnosti se navzájem nevyhnutelně ovlivňují. A že gender pay gap, tedy strukturální rozdíl v příjmech mezi pohlavími, má reálné dopady do každodenního života všech rodin a domácností.

Pak se nebudeme divit, že nám matky od rodin chybí v nemocnicích a domovech důchodců. Po odeznění aktuálního krizového stavu si můžeme předefinovat význam některých povolání. A podniknout reálné kroky pro jejich odpovídající zajištění.

    Diskuse