Epidemie covidu-19 v České republice překonala vrchol. Zřejmě již kulminoval i počet hospitalizovaných. Situace je ale nadále extrémně vážná, počet úmrtí překročil 25 tisíc. Přinejmenším do Velikonoc se citelné uvolnění plošných restrikcí nechystá. Hodnota systému PES již vůbec nehraje roli, vláda přiznaně sleduje jen vytížení nemocnic. PES navíc zřejmě nahradí nový mechanismus, jehož základy má vypracovat nová hlavní hygienička Pavla Svrčinová.

Týdenní medián každodenně nakažených činí po zveřejnění úterních dat 9702 — nejméně od osmnáctého února, kdy epidemická křivka tvarovala již třetí vrchol. Ve srovnání s minulým týdnem ale opět klesl počet provedených PCR testů na úkor antigenních, které se užívají při povinném testování zaměstnanců.

Je patrné, že epidemie prošla kulminací a začala poněkud zpomalovat. Reprodukční číslo nákazy se aktuálně odhaduje na 0,82. Je to stále mnoho. Nákaza se evidentně rozlila z někdejších regionálních ohnisek a putuje po republice. Nejvíce zachycených případů covidu-19 na počet obyvatel hlásí Jindřichohradecko, Mladá Boleslav a Česká Lípa.

Odborníci uvádějí, že hranice kontroly epidemie skrze méně agresivní postupy (testování, trasování) leží kolem sta nakažených na sto tisíc obyvatel týdně, čili maximálně 1400 nově odhalených případů denně. Jedná se o hodnotu, jakou Česká republika viděla naposledy na začátku podzimní vlny v první polovině září. Nevykazuje ji ani jediný okres. I Chebsko, kudy se virus v posledních měsících drtivě prohnal a vyvolal přísnou uzávěru, má stále v přepočtu na 100 tisíc obyvatel týdně zhruba 200 nakažených.

Proč lidé leží v nemocnicích? Tomu neuvěříte

Zatímco se počet nově nakažených mírně snižuje, kulminace počtu hospitalizovaných teprve doznívá. Jde o očekávatelný jev, křivka nejvážnějších případů odráží šíření viru až s odstupem a v širším časovém rámci. Obecně řečeno: čím horší parametr, tím setrvačnější. Ministerstvo zdravotnictví k pondělku evidovalo v nemocnicích 8545 aktivních případů covidu-19, z toho 1953 v těžkém stavu či v obzvlášť intenzivní péči.

Pro srovnání: v nejhorší fázi podzimní vlny jsme měli asi 8100 hospitalizovaných a 1200 velmi těžkých případů. Nynější výrazně horší zatížení intenzivní péče je dáno nejen samotným zlým vývojem epidemie, ale i tím, že se nemocnice vlastně nikdy neuvolnily. Počty nejhůře nemocných se na úrovni srovnatelné či překonávající podzim drží de facto od začátku roku.

„Zátěž nemocnic dále zvyšuje fakt, že dvacet až pětadvacet procent pacientů vyléčených z covidu-19 vyžaduje pokračující nemocniční péči, včetně péče vysoce intenzivní (jsou mladší, leží v nemocnici déle, méně jich zemře),“ konstatují nedávné podklady ministerstva zdravotnictví a ÚZIS, jež má Deník Referendum k dispozici.

Kapacity lůžkové péče jsou podle centrálního portálu stále vypjaté do krajnosti. Některé kraje včetně Prahy na ARO a JIP evidují řádově jen jednotky volných takzvaně covid+ míst. Zdravotníci posílení o dobrovolníky i vojáky řeší české epidemické selhání na odděleních narychlo proměněných v „covidária“ téměř půl roku. Kromě fyzického vyčerpání z nekonečných směn narůstá i psychická únava — zvlášť tam, kde lidé dříve prakticky neumírali, zatímco nyní covid-19 zabíjí jednoho pacienta za druhým.

Podle dat ÚZIS je mezi těmi, kteří se na jednotky intenzivní péče dostávají, dvaadvacet procent mladších šedesáti let. Navzdory populární teorii, podle níž se jedná jen o extrémně obézní osoby s množstvím chronických problémů, více než polovina dotyčných obezitu nemá. Největší zastoupení mají lidé s nadváhou, a to pětatřicet procent.

Je to dáno již čistě podílem v dospělé populaci: podle Státního zdravotního ústavu činí zdejší průměrný index tělesné hmotnosti 25,2, a je tedy nad hranicí váhy označované za zdravou. Nejčastější komorbiditou covidových pacientů na JIP je, častěji než obezita, kardiovaskulární onemocnění.

I nadváha je samozřejmě potenciální problém. Zvláště vyšší zastoupení takzvaně viscerálního tuku stojí za rizikem řady obtíží. Argumentační linie, na jejímž základě komentátor Petr Honzejk v Hospodářských novinách psal doslova „lidé s těžkým průběhem covidu si za problémy často mohou sami“, je ovšem jak poněkud sociopatická, tak zcestná. To, že například padesátník s nadváhou a průměrným životním stylem potřebuje hospitalizaci na jednotce intenzivní péče, není normální. Na vině je covid-19, ne pacientův pupek.

Neočkovaní umírají

Po kulminaci již snad začíná klesat i křivka nově zemřelých. Přestože je vždy nutné sledovat starší čísla a ignorovat nekompletní data posledních dní, zdá se, že týdenní průměr ustoupil pod 200 denně. Stále se jedná o ohromný počet, zvláště pokud si uvědomíme, že nejde jen o hodnotu, ale o reálné osoby, které mohly ještě dlouhé roky spokojeně žít.

Drtivý dopad epidemie vyvažuje jen očkování. Alespoň jednu dávku dostalo k úternímu večeru přes milion Čechů, z toho je přes 380 tisíc vakcinováno kompletně. Číslo zahrnuje téměř čtyřicet procent všech seniorů nad osmdesát let. Obě potřebné injekce ale zatím dostal jen zlomek, tj. 2,5 procenta více než dvakrát početnějších sedmdesátníků. Třetina z nich má alespoň částečnou ochranu z jedné dávky, přesto je evidentní, že i ta často přichází pozdě.

Od začátku vakcinace se totiž bilance obětí lehce vychýlila právě v neprospěch seniorů mezi sedmdesáti a osmdesáti lety, zatímco podíl dříve naprosto disproporčně zastoupených nejstarších zřetelně od loňských asi padesáti k pětatřiceti procentům. Prioritizace podle věku je logická a již nyní zabránila řadě úmrtí. Přesto se naplňují temné předpovědi, podle nichž se každé zpoždění v očkovacím procesu projeví nejhorším možným způsobem.

Jednoznačně pozitivně cítíme očkování zdravotníků. Již k polovině března klesl oproti začátku roku počet každodenně nakažených sester z více než 250 na necelou stovku. Dalším efektem alespoň v některých nemocnicích je, že plně očkovaní mohou na pracovišti chodit poněkud méně obaleni nepohodlnými ochrannými obleky.

Brždění je nepřiměřené slovo

Média několik týdnů píší o brždění epidemie. Jde ale o nepřesnost. Zažili jsme kulminaci a nacházíme se ve zřetelném poklesu, to ano — klesání je ovšem relativně pomalé. Kontrastuje s tím, jak dlouho trvají poměrně přísná plošná opatření a jaké míry dosahuje kolektivní únava.

Na vině je v prvé řadě zpozdilá akce a explozivní šíření infekce kolem Vánoc (kterému přitom šlo předejít). Do již rychlé epidemie vstoupily nové (a zřejmě smrtnější) varianty viru v čele s „britskou“ B.1.1.7, které učinily dříve účinné protiepidemické nástroje jen jakýmsi kompromisem. Přesně před tím ostatně varovali na mezinárodní i domácí úrovni mnozí experti. Nyní je na relativně snadná řešení pozdě.

Vyjdeme-li ze stávajícího týdenního mediánu každodenně nakažených kolem 10 tisíc, při zachování reprodukčního čísla u 0,8 bude k dosažení žádané hranice 1400 covid-pozitivních denně zapotřebí osmi až devíti znásobení. Budeme-li počítat s intervalem šíření zhruba stanoveným na pět dní, vidíme, že před námi vyvstává zhruba měsíc a půl, kdy infekce nesmí zrychlit. S obdobným údajem asi čtyřiceti dní nutného zpomalování počítá i matematik a ředitel Centra pro modelování biologických a společenských procesů, René Levínský.

Je pravděpodobné, že infekci prodělalo několikanásobně více lidí, než na kolik ukazuje necelý milion a půl evidovaný ministerstvem zdravotnictví. Nakolik se však v příštích měsících může projevit efekt alespoň částečného nabytí plošné imunity ve spojení s rostoucími počty očkovaných, je diskutabilní. Otázky vzbuzuje hlavně výskyt virových variant vybavených takzvaně únikovou mutací, především vůči vakcínám částečně rezistentní „jihoafrické“ B.1.351.

Státní zdravotní ústav informuje o 1400 reinfekcích, jež zachytil v datech do konce února. Jednou tolik případů eviduje coby možné opakované nákazy, u nichž však minimálně jedna z epizod proběhla bezpříznakově. Ve statistice figurují všechny věkové skupiny, rozmezí jednotlivých infekcí činilo osmašedesát až 359 dní. Číslo je až překvapivě nízké. Lze hádat, že opakovaných případů covidu-19 bude o něco více. Epidemiologické síto část nákaz nezachycuje, a to ani při jediné infekci, natož při obou.

Musíme něco dělat…

Jak varuje odborná Iniciativa Sníh, rozvolňovat restrikce před dosažením kýžené hranice pro úspěšné trasování by bylo riskantní. V podstatě neexistuje hledisko, ze kterého by si Česká republika mohla dovolit delší pokračování podivné takzvaně mitigační strategie, v níž odpovědná místa hledají údajnou rovnováhu mezi zdravím obyvatel a pootevřenou ekonomikou, zatímco zoufale trpí obojí.

I materiál ÚZIS a ministerstva zdravotnictví předjímá: „V této situaci by opětovné navýšení mobility a rizikových kontaktů bylo extrémně rizikové, zejména uvážíme-li i vliv období Velikonoc. Epidemie má stále potenciál velmi rychle vrátit růstovou dynamiku šíření s reprodukčním číslem nad jedna, a to již do cca deseti dnů od navýšení mobility.“ Uvolnit teď tedy nelze. Vydržíme ale ve stávajícím módu dostatečně dlouho? Třeba do začátku května, nevyjde-li nám reprodukční číslo vstříc?

Nedovolíme si odpovědět. Stejně tak je k diskusi, zda ještě vůbec lze opatření zpřísňovat, nebo se poslední vůle vyčerpala zavedeném stávajícího polovičatého „lockdownu“, který se vyznačuje především trvajícím průmyslovým provozem. S Velikonocemi se ovšem blíží čas, na nějž cílila své protiepidemické návrhy Českomoravská konfederace odborových svazů.

Ve snaze nalézt kompromis žádala využít prodloužené volno k vyhlášení týdne přerušené ekonomické aktivity. Vznikl by tak jakýsi „minilockdown“ vychylující vážky epidemie v náš prospěch. Tedy za předpokladu zachování jisté společenské disciplíny a ochoty neproměnit volno v nekonečný promořovací večírek.

…alespoň s testováním, proboha

Bez ohledu na možnost uskutečnění podobné akce je zjevné, že přinejmenším potřebujeme omezit rizika plynoucí z přílišné důvěry ve vcelku nespolehlivé antigenní testy. Ty nyní při povinném testování v otevřených firmách zcela převládají, přestože mají citelné limity a k testování asymptomatických skupin s nízkým výskytem viru se příliš nehodí.

Řešení navrhuje nově sestavená Mezioborová skupina pro epidemické situace sdružující tucet odborníků s různou expertizou dotýkající se zvládání epidemie. Navrhuje větší zastoupení přesných PCR testů, rozčlenění antigenních testů podle kvality i zvýšení jejich frekvence. Reálná trvanlivost zkoušky na přítomnost antigenu je totiž velmi krátká, nesrovnatelně kratší než nyní stanovený jeden týden.

„Podíl osob s prokázanou nákazou [ve firmě] v jednom okamžiku např. jedno procento v žádném případě nelze interpretovat tak, že výskyt nákazy v daném prostředí je malý. Pokud by šlo o reprezentativní vzorek populace České republiky, odpovídalo by to přes 100 tisícům nakažených, přírůstkům nákaz přes 10 tisíc případů za den,“ dodávají experti.

Pokud žádná zlepšení nezavedeme ani se nic jiného citelně nezmění, pravděpodobně nás čeká úměrně táhlá doba, kdy budeme sledovat jen postupně klesající křivky, zatímco budou umírat další lidé, na něž se zatím nedostane vakcína. Dlouhodobá perspektiva je sice nadějná a až se navíc oteplí, souhrou více faktorů bude velmi pravděpodobně lépe.

Do té doby však můžeme pro povzbuzení obecného ducha udělat jen jednu věc. Další z oblíbených, byť mírně bizarních zoologických okének.