Na podzim vám vyšla kniha pojednávající o různých psychických onemocněních. Hned v úvodu naznačujete, že i vás samotných se to týká, sami s tím žijete, setkáváte se ve svém okolí a rodině. Jaký je život s psychickým onemocněním?

Jirka: Mám od dětství diagnostikované ADHD (dříve jako LMD), u kterého se předpokládalo, že vymizelo. Takže se celý život musím vyrovnávat s problémy s pozorností, s neklidem, s pocitem, že jsem trochu jiný než ostatní. Kombinace těchhle věcí vedla třeba k tomu, že jsem sáhnul po alkoholu, jako něčemu, co mě zklidňovalo a co pomáhalo překonávat i sociální bariéry. Což je tak trochu důvod, proč k němu inklinují i tzv. normální lidé. U lidí s ADHD je riziko závislosti větší, protože s neustálým neklidem se nežije zrovna nejlépe.

Před sedmi lety jsem přestal pít a můj život se hodně zlepšil. Zlepšil se ale i díky tomu, že jsem začal pravidelně chodit do terapie a když je nejhůře, pomůžu si na chvíli prášky. Rád bych však zdůraznil, že chci žít co nejvíce bez nich. V dnešní době se spíše musím potýkat s jinými nepříjemnými vedlejšími efekty svého života s ADHD, menšími nebo většími traumaty, které mi vstupují do vztahů osobních i pracovních.

Adéla: Já většinu svého života žiju s úzkostnými stavy, v dětství se to typicky projevovalo bolestmi žaludku, v dospělosti se to transformovalo do podrážděnosti, nejistoty ale třeba i do nekoordinovanosti a přehnaného smíchu v nevhodných situacích. Nikdy jsem však oficiálně žádnou psychiatrickou diagnózu neobdržela. Asi to ani není potřeba.

Jak na vás reagovala vaše okolí například v dětství?

Jirka: Těžko se to říká v pár větách. Byl jsem hyperaktivní a „zlobivé“ dítě, zároveň milované a podporované. Myslím, že tomu, co se mi přesně dělo v té době prostě nikdo dokonale nerozuměl. Aby to rodiče zkrotili, dali mě do bazénu, což mi možná zachránilo život. Deset let jsem tam dřel, a to mi pomohlo vybít energii. Teď v dospělosti spíš řeším emoční výzvy, jako něco, co jsem si odnesl z dětství a dospívání.

Sám tomu zatím nerozumím kompletně, ale pocity odlišnosti, vyloučenosti, nedostatečnosti nebo neschopnosti nejspíše souvisí s tím, že jsem si většinu života připadal jiný a divný — a nevěděl, co s tím. Měl jsem pocit, že je se mnou něco špatně a nevěděl jsem co. Pokud se tyhle věci učíte a fixujete dvacet let, je těžké je pak mozek odnaučit. Jde to, ale je to dost dřina. Zase — sebehodnota a sebevnímání je ale velká výzva pro většinu lidí, nejen pro někoho s ADHD. To to ale může trochu nebo více ztížit.

Co pro vás bylo nejtěžší?

Jirka: Přijít na to, co mi skutečně je. Přiznat si některé těžké věci, jako třeba komu a proč jsem ublížil. Přijmout, že největší díl odpovědnosti za léčbu je na mně, neexistuje žádný zázrak, je to prostě nepříjemná dřina. To třeba znamená, že musíte radikálně změnit životní styl, ne že se spolehnete na nějaké magické pilulky nebo nějaký stoprocentní lifehack. Těžké je taky přijmout, že se mě to týká do konce života. Může to být o tisíc procent lepší, ale nikdy ta výzva ADHD úplně nezmizí.

Již skoro rok žijeme v jiném, pandemickém, světě. Podle dostupných dat se počet lidi, kteří trpí depresemi a úzkostmi od začátku epidemie zvýšil. Jak toto těžké období zvládáte vy?

Adéla, Jirka: Asi průměrně dobře, s občasnými výkyvy. Snažíme se poučit z chyb a co nejvíce mluvit o tom, co se nám děje a jak se připravit na to, co se nám dít bude. Hodně řešíme soužití na malém prostoru. Snažíme se vymyslet si dost fyzických aktivit, které pomáhají udržovat i duševní kondici, jako je třeba nově a dost překvapivě otužování. Co je negativní? Máme obavy o své blízké, hlavně babičky. Někdy prožíváme ponorku a hádáme se. Zatím jsme ani jeden nepřišli o práci, ale jeden z nás má teď o 50 % méně příjmů. Normálně hodně cestujeme a teď máme pocit stísněnosti z opatření. Celkově bereme ty probíhající i možné negativní dopady boje s pandemií velmi vážně.

Jak to zvládají lidé kolem vás, o nichž se zmiňujete i ve své knize?

Adéla, Jirka: Asi bychom na prvním místě upozornili na ty, o nichž se moc nemluví, na psychiatrický zdravotnický personál. I na ně situace dopadá mimořádně tvrdě, snaží se ale maximálně přispět a hodně dřou. Někteří si už samozřejmě prošli nákazou, různě intenzivní. Bavíme se taky s lidmi ze sociálních služeb, jako je třeba CDZ nebo neziskovka Ledovec. Ti třeba nedávno uspořádali další Cirkus Paciento — představení v psychiatrické léčebně Petrohrad. A to v plné zbroji, v krásných modrých plastových ochranných oblecích. Když mluvíme s lidmi, kteří do knihy dali příběh o životě s nemocí, je to hodně různé. Někteří to zvládají dobře, pro jiné je to extrémně těžké období.

Z čeho máte největší obavy? Je to ze sociální izolace, z nejistoty, ze samotné nemoci?

Adéla, Jirka: My osobně máme největší strach z toho, jak pandemie obnažila naši (ne)gramotnost. Chápeme, že všichni se potýkáme s kognitivními zkresleními, ale to, jak moc a jak rychle se šíří fake news a hoaxy, je neskutečné. A pokud to vyústí v několik tisíc zbytečných úmrtí, je to strašlivě závažné sdělení o velkém celospolečenském problému. S tím je spojený i problém sociální koheze a důvěry všeobecně. Půlku pandemie jsme prozatím strávili v Dánsku, kde je mimořádně inspirující vidět společnost, která má velkou míru důvěry v druhé lidi, v komunitu, ve zdravotnické a státní instituce.

„Normální šílenství“ je titul vaší nové knihy. Proč tento název?

Adéla, Jirka: Název odráží základní účel knihy, přiblížit zkoumání tenké hranice mezi duševním zdravím a nemocí. Kniha přibližuje, jak je naše mysl neuvěřitelně silná - a zároveň křehká. Mozek je nejsložitější orgán ve vesmíru. Jeho provoz, údržba a případná léčba je jednou z největších výzev našich životů i pro celou společnost. A proto je někdy normální tak trochu šílet. Každý z nás s tím má vlastně i osobní zkušenost.

Co je to normalita, existuje vůbec?

Adéla, Jirka: Normalita je mýtus, který potřebujeme, abychom si zjednodušili život. Jakmile se začnete zamýšlet hlouběji, zjistíte, že de facto neexistuje. Existují období, kdy se v životě cítíte relativně dobře, případně zažíváte pozitivní výkyvy, jako spokojenost, radost nebo štěstí. A někdy naopak zažíváte negativní výkyvy, nespokojenost, smutek nebo beznaděj. Mezi tím oscilujeme všichni.

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) zažije nějakou formu duševního nebo neurologického onemocnění každý čtvrtý člověk. Závislosti, demence, deprese, ADHD, úzkosti, poruchy příjmu potravy, autismus, bipolární afektivní porucha, PTSD, nebo potíže spojené s mateřství a porodem. Je v podstatě nevyhnutelné, že něco zažiji já sám, nebo někdo mě blízký. Proto je dobré co nejvíce vědět, tím se dá se spoustou věcí výrazně pomoci. Knowledge is power! V tom nejlepším slova smyslu. Když toho moc nevím, nepomůžu ani sobě, ani ostatním.

Co vás vedlo k tomu napsat tuto knihu? A proč zrovna teď?

Adéla, Jirka: Tak jak jsme uvedli na začátku, osobní zkušenost jednak z vlastního života a jednak v rodině. Potvrzujeme tu statistiku WHO — máme v širší rodině mentální hendikep, ADHD, schizofrenii, bipolární afektivní poruchu, deprese, různé formy závislostí… Věříme, že je potřeba o duševním zdraví hodně mluvit a mluvit otevřeně.

Chceme, aby ta diskuze byla informovaná, empatická a přínosná. Taková je i naše kniha. Má taky přispět k reformě psychiatrické péče. Vychází do doby, kdy Česká republika činí pokus o jednu z největších transformací zdravotnictví ve své historii. Navíc se — bohužel — trefila do doby, kdy se kvůli pandemii katastrofálně zhoršila celková psychická pohoda obyvatel ČR. Tím víc se knížka hodí do každé domácnosti.

Věříme, že pokud se o duševním zdraví bude více mluvit a gramotnost české společnosti se v této oblasti zvýší, více lidí najde odvahu své psychické problémy řešit a vyhledat odbornou pomoc. Z klinické praxe a výzkumů víme, že čím dříve se nám dostane léčby a podpory, tím větší naději na uzdravení máme.

V knize mluvíte o ADHD, o depresi, o schizofrenii nebo například o obsedantně kompulzivní poruše. Jak svůj stav popisuji vaše respondenti?

Adéla, Jirka: Především jej popisují otevřeně a velmi intimně, na chvíli máte možnost zažít svět jejich očima. Zjistíte, že se vlastně až tak neliší od toho vašeho. A to je extrémně důležité, protože zjistíte, že většina stavů spojená s duševním onemocněním jsou vlastně extrémní varianty toho, co prožíváme každý.

Zkuste si dát tři kafe a pak udržet pozornost na jedné věci — budete trochu jako ADHD. Nejste si jistí, jestli jste vypnuli žehličku, a vracíte se domů? Hm, trochu OCD, akorát to neuděláte desetkrát za sebou. Cítili jste někdy beznaděj? Tak to je blízko deprese, jak ji pojmenovává v knize Martin Hollý: Deprese je onemocnění naděje a schopnosti se radovat.

Důležité je i reflexe toho, že nemoc může být přítomna více nebo méně, může to třeba v reálu být jen pár procent života toho člověka. Jeho nemoc jej ovlivňuje, ale nedefinuje. To většina lidí popisuje podobně, život s duševní nemocí může být menší či větší až obrovská výzva, ale nikdo nechce žit ve společnosti, která stigmatizuje něco, co si lidé nezavinili sami.

V knize nabízíte čtyřicet čtyři rozhovorů, podle čeho jste je vybírali? A který vám nejvíc utkl v hlavě?

Adéla, Jirka: Všechny jsou důležité. Lidi, kteří žijí s nějakou diagnózou, jsme vybrali podle jednoduchého klíče — museli být otevření a připravení hovořit veřejně, jejich příběh musel mít nějaký přesah, musel ukázat, že duševní onemocnění je sice velká výzva, ale dá se zvládat. Příběhy jsou důležité všechny, místy nám spíš utkvěl v hlavě nějaký aspekt vyprávění, třeba Kamil Fila dokázal skvěle popsat stav deprese, což je hrozně těžké.

Veronika Kubrichtová velmi plasticky a otevřeně popsala potíže spojené s porodem a mateřstvím, které jsou častější, než se zdá. Nebo příběh Ladislava Fabiána o závislosti na tvrdých drogách je skutečný český Trainspotting, jen s dobrým koncem. Láďa dneska pomáhá ostatním dostat se z koloběhu devastujících závislostí a už zachránil hodně životů.

Máte pocit, že v dnešní době jsou psychické problémy společností lépe pochopené?

Adéla, Jirka: Záleží, se kterou dobou to srovnáváme, ale určitě se věci celkově lepší. Z duševního zdraví se stává jedno z výrazných témat jak společenské debaty, tak našich individuálních a rodinných životů. Začínáme vidět a akceptovat, že se týká nás všech. Že se do toho zrcadla dívat prostě musíme. Jsme taky lépe informovaní. Působí tu více organizací, které se duševnímu zdraví věnují, v České republice konečně začala reforma psychiatrické péče.

Na druhou stranu máme před sebou stále běh na dlouhou trať, spíše na generace. Pořád se hodně bojíme otevřeně mluvit, pořád máme zafixované nesmyslné stereotypy, je tady spousta diskriminace. Jen se podívejte, jaká mela se strhne, když se někde má postavit pár bytů pro lidi žijící se schizofrenií. Když pak někdo křičí, že vedle „takových lidí nebude žít“, jsme extrémně naštvaní. Jsou to zbabělí a hloupí lidé, líní si o tématu zjistit více informací, z toho se nám dělá fyzicky zle.

Ve skutečnosti jsou lidé s psychickým onemocněním naopak častěji oběti násilí či zneužívání druhých lidí. Pokud k násilí ze strany pacienta se schizofrenií dochází, tak je to z důvodu špatné komunikace a zanedbání psychiatrické péče. Vezměte si, že na silnicích zemřelo v minulém roce 466 lidí, v roce 2019 jich bylo 547. Auto je statisticky tisíckrát nebezpečnější než člověk se schizofrenií, ale když se podíváte na emoce ve společnosti, je zřejmé, že takový fakt ignorujeme.

Proč by vaše knihu měl mít každý doma?

Adéla, Jirka: Je to atlas duševního zdraví do každé domácnosti. Jediná kniha v České republice, která obsahuje všechno podstatné na jednom místě. Máme doma v knihovnách kuchařky, atlasy hub, slovníky a encyklopedie. To, že tam nemáme něco komplexního pro duševní zdraví, jen ukazuje, že jej nestavíme na roveň zdraví fyzickému. Navíc je to fascinující, dobrodružný výlet do lidské mysli, do současné vědy a poznání podaný srozumitelně. Je to zrcadlo naší existence.

Normální šílenství. Rozhovory o duševním zdraví, léčbě a přístupu k lidem s psychickým onemocněním. Brno: Host 2020, 544 s.

O autorech

Jiří Pasz je fotograf, dokumentarista, novinář a humanitární pracovník. Věnuje se především humanitárním a rozvojovým problémům v zemích jako je Nepál, Barma, Středoafrická republika a v uprchlických táborech na Blízkém východě. Působil ve výzkumném týmu Národního ústavu duševního zdraví, kde připravil série rozhovorů se špičkami světové psychiatrie, které vycházely v Lidových novinách, a s lidmi žijícími s duševním onemocněním, jež publikovalo Hatefree.cz.

Adéla Plechatá je psycholožka. V současnosti působí jako výzkumnice v Národním ústavu duševního zdraví. Zaměřuje se na vývoj aplikací ve virtuální realitě a jejich využití ve výzkumu kognitivních funkcí a při léčbě pacientů s psychickým onemocněním. Věnuje se zejména kognici u pacientů se schizofrenií, s mírnou kognitivní poruchou a u zdravých seniorů.