Tak trochu šílet je normální
Fatima RahimiKniha Normální šílenství chce být psychiatrickým kompendiem pro laiky. Osvětou. Duševní zdraví je totiž stále obestřeno spoustou diskriminujících stereotypů. O publikaci jsme hovořili s autory Jiřím Paszem a Adélou Plechatou.
Na podzim vám vyšla kniha pojednávající o různých psychických onemocněních. Hned v úvodu naznačujete, že i vás samotných se to týká, sami s tím žijete, setkáváte se ve svém okolí a rodině. Jaký je život s psychickým onemocněním?
Jirka: Mám od dětství diagnostikované ADHD (dříve jako LMD), u kterého se předpokládalo, že vymizelo. Takže se celý život musím vyrovnávat s problémy s pozorností, s neklidem, s pocitem, že jsem trochu jiný než ostatní. Kombinace těchhle věcí vedla třeba k tomu, že jsem sáhnul po alkoholu, jako něčemu, co mě zklidňovalo a co pomáhalo překonávat i sociální bariéry. Což je tak trochu důvod, proč k němu inklinují i tzv. normální lidé. U lidí s ADHD je riziko závislosti větší, protože s neustálým neklidem se nežije zrovna nejlépe.
Před sedmi lety jsem přestal pít a můj život se hodně zlepšil. Zlepšil se ale i díky tomu, že jsem začal pravidelně chodit do terapie a když je nejhůře, pomůžu si na chvíli prášky. Rád bych však zdůraznil, že chci žít co nejvíce bez nich. V dnešní době se spíše musím potýkat s jinými nepříjemnými vedlejšími efekty svého života s ADHD, menšími nebo většími traumaty, které mi vstupují do vztahů osobních i pracovních.
Adéla: Já většinu svého života žiju s úzkostnými stavy, v dětství se to typicky projevovalo bolestmi žaludku, v dospělosti se to transformovalo do podrážděnosti, nejistoty ale třeba i do nekoordinovanosti a přehnaného smíchu v nevhodných situacích. Nikdy jsem však oficiálně žádnou psychiatrickou diagnózu neobdržela. Asi to ani není potřeba.
Jak na vás reagovala vaše okolí například v dětství?
Jirka: Těžko se to říká v pár větách. Byl jsem hyperaktivní a „zlobivé“ dítě, zároveň milované a podporované. Myslím, že tomu, co se mi přesně dělo v té době prostě nikdo dokonale nerozuměl. Aby to rodiče zkrotili, dali mě do bazénu, což mi možná zachránilo život. Deset let jsem tam dřel, a to mi pomohlo vybít energii. Teď v dospělosti spíš řeším emoční výzvy, jako něco, co jsem si odnesl z dětství a dospívání.
Sám tomu zatím nerozumím kompletně, ale pocity odlišnosti, vyloučenosti, nedostatečnosti nebo neschopnosti nejspíše souvisí s tím, že jsem si většinu života připadal jiný a divný — a nevěděl, co s tím. Měl jsem pocit, že je se mnou něco špatně a nevěděl jsem co. Pokud se tyhle věci učíte a fixujete dvacet let, je těžké je pak mozek odnaučit. Jde to, ale je to dost dřina. Zase — sebehodnota a sebevnímání je ale velká výzva pro většinu lidí, nejen pro někoho s ADHD. To to ale může trochu nebo více ztížit.
Co pro vás bylo nejtěžší?
Jirka: Přijít na to, co mi skutečně je. Přiznat si některé těžké věci, jako třeba komu a proč jsem ublížil. Přijmout, že největší díl odpovědnosti za léčbu je na mně, neexistuje žádný zázrak, je to prostě nepříjemná dřina. To třeba znamená, že musíte radikálně změnit životní styl, ne že se spolehnete na nějaké magické pilulky nebo nějaký stoprocentní lifehack. Těžké je taky přijmout, že se mě to týká do konce života. Může to být o tisíc procent lepší, ale nikdy ta výzva ADHD úplně nezmizí.
Již skoro rok žijeme v jiném, pandemickém, světě. Podle dostupných dat se počet lidi, kteří trpí depresemi a úzkostmi od začátku epidemie zvýšil. Jak toto těžké období zvládáte vy?
Adéla, Jirka: Asi průměrně dobře, s občasnými výkyvy. Snažíme se poučit z chyb a co nejvíce mluvit o tom, co se nám děje a jak se připravit na to, co se nám dít bude. Hodně řešíme soužití na malém prostoru. Snažíme se vymyslet si dost fyzických aktivit, které pomáhají udržovat i duševní kondici, jako je třeba nově a dost překvapivě otužování. Co je negativní? Máme obavy o své blízké, hlavně babičky. Někdy prožíváme ponorku a hádáme se. Zatím jsme ani jeden nepřišli o práci, ale jeden z nás má teď o 50 % méně příjmů. Normálně hodně cestujeme a teď máme pocit stísněnosti z opatření. Celkově bereme ty probíhající i možné negativní dopady boje s pandemií velmi vážně.