↗

Na psychologické zdraví člověka působí sociopolitické faktory jako jsou finanční obtíže, nezaměstnanost, diskriminace, válka, nedostatek demokraticie či ekonomická nerovnost. Koláž BEUywube

Jedna z věcí, které jsem si ze studia politologie a sociologie odnesl, je, že politika je veskrze všechno — veškerý souhrn vztahů mezi lidmi žijícími ve společnosti, jak uvádí Webstrův slovník. Politika je tedy — stejně jako ježíšek na Vánoce —, jak říká Fuller McCallister ze Sám doma v New Yorku, všudypřítomná. 

Politika není vulgarismus. Spadá pod ni například i to, že někteří studenti v současnosti namísto plnění školní docházky sázejí stromy. Sociální a politické otázky bychom se tedy neměli bát probírat ani při terapeutických sezeních. 

Psychologové a politika

To, že psychologové stále více vstupují do veřejného prostoru, může být přínosné. Domnívám se, že tak mohou kultivovat třeba i politiku, budou-li vycházet ze svého řemesla. Přihlédnutí k vnitřnímu světu jedince v sobě skýtá potenciál ke společenskému sjednocování, zastoupení celého spektra i skrze zahrnování „outlierů“ — lidí, kteří stojí tak trochu mimo.

Psychologové v konečném důsledku cílí na harmonii, na aktualizační tendenci klientů, a jak říkal americký psycholog Carl Rogers: Na to být tím, kým skutečně jsme, na zvýšení kvality života.

Ve své podstatě může proces „stávání se sebou samým“ vést klienty k větší participaci na veřejném prostoru. Vědění není možné bez společnosti. Tělesnost, vědomí, sociálnost, hodnoty, jazyk, komunikace — to vše není možné bez existence komunity. Lidský svět je vždy světem interakcí a lidská existence je vždy ko-existencí. Takže stejně jak jedinci utvářejí skupinu, tak skupina utváří jednotlivce. 

To jsme si připomněli výrazněji během nouzového stavu. Psychologové v médiích často zmiňovali, že čas strávený v izolaci je příležitostí k zamyšlení se nad tím, kam náš každodenní život směřuje. Mnozí si připomněli, že nás ambice mohou dohnat k úzkostem, do nemoci. Pozorovali jsme ale také úlevu a zlepšení stavu lidí, kteří za normální situace úzkosti prožívají. Pároví terapeuti na základě dat o rozvodovosti z Wuhanu promptně reagovali a připomněli, že nouzový režim s sebou nepřináší zkoušku vztahů, ale nás samých.

Proto je na místě, aby po odeznění koronavirového období psychologové ve veřejném prostoru setrvali, kultivovali debatu a poskytovali porozumění a vhledy do prožívání nás občanů. Je příjemné z veřejného prostoru porozumět tomu, co prožívám, dozvědět se, že v tom nejsem sám — a vyslechnout si, jak ke svému prožívání přistoupit. 

Příklady témat, ke kterým mají psychologové ve veřejné debatě čím přispět, mohou být klimatická krize, vymírání živočišných druhů, sucho, eroze demokracie, politický extremismus či prohlubující se příjmové nerovnosti.

Veřejný svět mezi čtyřmi stěnami psychologů

Domnívám se, že politika je — a měla by být — naprosto nedílnou součástí terapeutické práce, kterou děláme. Je to něco, o čem bychom jako terapeuti měli mluvit mnohem víc. To samozřejmě neznamená, že bychom měli klienty tlačit určitým ideologickým směrem nebo že bychom jim doporučovali Marxův Kapitál či Smithovo Bohatství národů. 

Jde spíše o to, abychom aktivně rozvíjeli porozumění politickým procesům, abychom byli schopni — a ochotni — mluvit o politice stejným způsobem, jako bychom mohli mluvit o psychologických, vývojových nebo praktických otázkách, třeba i v rámci edukace jakožto součásti terapeutického procesu.

Politické, ekonomické a sociální faktory mají hluboký dopad na psychické zdraví lidí. Výzkum Kate Pickettové a Richarda Wilkinsona například ukazuje, jak na psychologické zdraví člověka působí sociopolitické faktory, jako jsou finanční potíže, nezaměstnanost, diskriminace, válka, nedostatek demokratické svobody či ekonomická nerovnost.

To však neznamená, že to jsou faktory jediné. Zkušenosti z raného života, biologické faktory a mezilidské vztahy mohou mít také silný dopad. Stejně jako neopomíjíme traumatické zážitky z dětství klientů a neříkáme jim, že tyto zkušenosti nejsou podstatné a nezajímají nás, tak se domnívám, že bychom neměli ignorovat dopad socio-politické situace.

Stáčením konverzace k symptomům, copingovým strategiím, klientově dětství nebo rodinnému životu ignorujeme sociální problémy jeho života. Opomíjením politických problémů směřujeme vinu klienta dovnitř. Podporujeme tak falešný předpoklad o osobní odpovědnosti, izolaci a statu quo. 

Mnohdy se stává, že se popsáním téměř nesnesitelné pracovní situace zaměřujeme na klientovy reakce na ni. Implicitně tak považujeme situaci za neměnnou, za danou skutečnost. Neudržitelné nebo nespravedlivé prostředí však nemusí být vždy pouze danou skutečností. Je třeba zvážit, jak o tom otevřeně mluvit.

Psycholog Mick Cooper poukazuje na to, jak povědomí o sociálních faktorech může být prospěšné stejně jako obeznámení se s teorií emocionální vazby nebo fázemi truchlení a jak může prohloubit naše empatické naladění. Popisuje případ klientky, která měla trvalé jizvy z „rasistického škádlení“, které zažívala ve škole. Klientka zmiňovala, že nebylo nejhorší, když si ji dobíraly další děti, ale když se přidal učitel. 

Pochopení toho, že rasismus může mít zničující dopad na duševní zdraví lidí, nám dovolí sedět s bolestí, hanbou a ujistit klientku v jejím prožívání: „Ano, rasismus je opravdu hrozný“, „Ano, můžete se kvůli tomu cítit naprosto bezcenná a ponížená a osamocená“, „Ano, opravdu chápu vztek, který stále cítíte.“ 

Samozřejmě se stále můžeme vcítit do pocitů ponížení, izolace a vzteku klientky, aniž bychom toho věděli dost o rasismu. Na druhou stranu tyto teoretické znalosti nám otevřou — a prohloubí — uznání toho, čím klientka procházela.

Co bylo dřív?

Jedná se až o takovou pradávnou slepici a vejce psychoterapie. Měli bychom se snažit klientovi pomáhat přizpůsobit se, nebo ho připravit na změnu okolního světa? Je vnitřní svět pacienta zanesený, rozostřený? Nebo je to takzvaný skutečný svět, který se stal ohrožujícím? 

Obvykle se jedná o kombinaci, kdy je třeba klienta doprovodit při přechodu mezi dvěma zmíněnými extrémy. V případě zaměření na klientův životní příběh bez zahrnutí sociálních a ekonomických svízelí riskujeme redukci psychoterapie na nástroj sociální kontroly, jako v případě Velké Británie, kde chtěli odebírat benefity nezaměstnaným v případě odmítnutí konzultací s psychologem.

Když jsme s klienty, je třeba nebát se diskutovat politické otázky. Být v místnosti i za sebe. Vyjádřit nespravedlnosti a rozhořčení nad tím, co se děje. Dopřát klientovi prostor k reakci na to, že je s ním špatně zacházeno, může být podpůrné pro terapeutický proces. 

Jako terapeuti bychom si měli být vědomi například dopadů dominantních narativů patriarchátu, kapitalismu, antropocentrismu na terapeutickou praxi. Mnohé z těchto a spousty dalších příběhů mají společný jmenovatel v útlaku podrobených skupin a privilegování těch dominantních. Dekonstruováním těchto příběhů — jejich zpochybněním a zachováním ostražitosti mezi čtyřmi stěnami — podpoříme sociální spravedlnost a vyhneme se tak spoluúčasti na utlačovatelském příběhu.

Extrémním příkladem toho, jak zkratky zkreslují realitu, jsou předsudky. Pokud věříme, že lidé, kteří patří ke konkrétním kulturním nebo etnickým skupinám, kteří se hlásí ke konkrétním náboženským nebo politickým hlediskům, nebo kteří žijí v určitých čtvrtích nebo regionech, jsou „špatní“, pak pravděpodobně nezohledníme žádné informace, které by naznačovaly jinou možnost. 

Můžeme dokonce popřít zavedená fakta, protože fakta by mohla komplikovat naše přání uvěřit tomu, co chceme věřit lidem, které považujeme za špatné. Předsudek nám umožňuje ignorovat fakta a zůstat v emoční mysli a zároveň se cítit plně oprávněni nenávidět ostatní. S předsudky je pak třeba pracovat z obou stran, jak s klienty, kteří mají předsudky, tak s klienty, kteří zakouší dopady předsudků na vlastní kůži.

Jako papír a mrak

Snažil jsem se poukázat na to, že by psychologové neměli opomíjet veřejný ani politický kontext. Jednak by mohli více rozvíjet veřejnou diskuzi, využít svůj potenciál a zapojit se do kultivování společnosti. A zároveň brát na vědomí tento širší kontext při práci se svými klienty — kontext, v němž se my všichni nacházíme. 

Stále se budou objevovat nová témata, která si vyžadují pochopení a diskutování psychology ve veřejném prostoru. A i kdyby se taková nová témata neobjevovala jak na běžícím pásu, tak je občas milé si připomenout, co můžeme diskutovat v terapeutických místnostech, jaký máme vztah ke smrti, ke svým bližním nebo sami k sobě.

Budhistický mnich a zenový učitel Thich Nhat Nanh hovoří o vzájemném propojení — bytí spolu:. „Pokud jste básník, jasně uvidíte, že v tomto listu papíru se vznáší mrak. Bez mraku nebude déšť; bez deště nemohou růst stromy; a bez stromů nemůžeme vyrobit papír. Mrak je nezbytný pro existenci papíru. Pokud zde není mrak, nemůže zde být ani list papíru. Můžeme tedy říci, že mrak a papír jsou mezi sebou vzájemně propojeni, že jsou spolu.“ 

Takové vzájemné propojení nalézáme i v našem vnitřním světě a světě vnějším, ve kterém se nacházíme. Proto se domnívám, že vnější svět včetně politických problémů si může najít prostor mezi čtyřmi stěnami psychologů.