Lidé na celém světě mohou prostřednictvím sociálních sítí a médií stále častěji sledovat téměř v přímém přenosu nepříznivé důsledky současné klimatické krize. Extrémní výkyvy počasí, nedostatek vody, oteplování oceánů či vyhynutí řady živočišných a rostlinných druhů jsou ale velkým náporem na naše duševní zdraví. Nejedná se pouze o případy, kdy jsme přímými svědky a oběťmi přírodních katastrof. Jde také o situace, kdy jsme ovlivněni nepřímo. Kdy si o záplavách, únicích ropy do krajiny, masivních požárech či kácení pralesa „pouze“ čteme.

Americká asociace psychologů dokonce klimatickou změnu vnímá jako největší hrozbu duševního zdraví v jednadvacátém století. Zároveň je v posledních letech zaznamenán nárůst traumatu způsobeného katastrofami spojenými se změnami klimatu a úzkosti a strachu z tlaku současného systému na planetu a její limity. Dalo by se tedy říci, že prožíváme pandemii úzkosti, anebo k ní máme alespoň nakročeno. 

Dopady klimatické změny řeší lidé na každém kontinentu. Všude také tyto změny ovlivňují psychické zdraví lidí. Strach z budoucnosti planety, ekologických katastrof, ničení přírody či smutek z jejího zániku se nazývá environmentální žal nebo také ekologická úzkost.

Podle národního průzkumu z roku 2018 se ve Spojených státech téměř sedmdesát procent lidí obává změn klimatu a jednapadesát procent cítí v souvislosti s změnami klimatu bezmoc.

Termín „environmentální žal“ popisuje chronickou nebo těžkou úzkost související se vztahem člověka k životnímu prostředí. V roce 2017 popsala Americká psychiatrická asociace ekologickou úzkost jako chronický strach z environmentálního zkázy. Ekologická úzkost však není v současné době uvedena v českém Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch. Tuzemští lékaři ji tedy oficiálně nepovažují za diagnostikovatelný stav.

Znalci ale tvrdí, že se jedná teprve o začátek, že masivní klimatickou krizi pocítíme nadcházejících letech v každé zemi po celém světě. Proto bude důležité zabývat se rozvojem emoční odolnosti, způsobu vypořádávání se se svými emocemi a nabídnutí podpůrné ruky svým blízkým. 

Na reakce na klimatickou změnu lze pohlížet jako na adaptivní reakce na stresové situace, které jsou člověku automatické. Z evolučního hlediska se pohybujeme mezi třemi možnostmi: bojem, útěkem a zamrznutím. V prvním případě věříme, že hrozbu zdoláme. Druhý volíme v případě příliš velké hrozby. Třetí znamená, že se neochráníme a nebezpečí neutečeme.

Zmíněné reakce mohou být hyperaktivní, což znamená, že se spustí i v neohrožujících situacích, jako jsou úzkosti a traumata. Problémy nastávají v případě déletrvající hrozby, případně když organismus nemůže udělat nic, aby se před hrozbou ochránil. Přesně takovým případem je klimatická změna. 

Boj jako odpověď na klimatickou změnu