Žal a truchlení nejsou špatnou odpovědí na destrukci přírody, jak ji známe

Adam Táborský

Automatickou lidskou reakcí na strach a nebezpečí je podle psychologie buďto boj, útěk nebo zamrznutí. Jak tyto mechanismy vypadají v souvislosti s klimatickou hrozbou? A jakou roli mají žal a truchlení?

Lidé na celém světě mohou prostřednictvím sociálních sítí a médií stále častěji sledovat téměř v přímém přenosu nepříznivé důsledky současné klimatické krize. Extrémní výkyvy počasí, nedostatek vody, oteplování oceánů či vyhynutí řady živočišných a rostlinných druhů jsou ale velkým náporem na naše duševní zdraví. Nejedná se pouze o případy, kdy jsme přímými svědky a oběťmi přírodních katastrof. Jde také o situace, kdy jsme ovlivněni nepřímo. Kdy si o záplavách, únicích ropy do krajiny, masivních požárech či kácení pralesa „pouze“ čteme.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Americká asociace psychologů dokonce klimatickou změnu vnímá jako největší hrozbu duševního zdraví v jednadvacátém století. Zároveň je v posledních letech zaznamenán nárůst traumatu způsobeného katastrofami spojenými se změnami klimatu a úzkosti a strachu z tlaku současného systému na planetu a její limity. Dalo by se tedy říci, že prožíváme pandemii úzkosti, anebo k ní máme alespoň nakročeno. 

Dopady klimatické změny řeší lidé na každém kontinentu. Všude také tyto změny ovlivňují psychické zdraví lidí. Strach z budoucnosti planety, ekologických katastrof, ničení přírody či smutek z jejího zániku se nazývá environmentální žal nebo také ekologická úzkost.

Podle národního průzkumu z roku 2018 se ve Spojených státech téměř sedmdesát procent lidí obává změn klimatu a jednapadesát procent cítí v souvislosti s změnami klimatu bezmoc.

Termín „environmentální žal“ popisuje chronickou nebo těžkou úzkost související se vztahem člověka k životnímu prostředí. V roce 2017 popsala Americká psychiatrická asociace ekologickou úzkost jako chronický strach z environmentálního zkázy. Ekologická úzkost však není v současné době uvedena v českém Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch. Tuzemští lékaři ji tedy oficiálně nepovažují za diagnostikovatelný stav.

Znalci ale tvrdí, že se jedná teprve o začátek, že masivní klimatickou krizi pocítíme nadcházejících letech v každé zemi po celém světě. Proto bude důležité zabývat se rozvojem emoční odolnosti, způsobu vypořádávání se se svými emocemi a nabídnutí podpůrné ruky svým blízkým. 

Na reakce na klimatickou změnu lze pohlížet jako na adaptivní reakce na stresové situace, které jsou člověku automatické. Z evolučního hlediska se pohybujeme mezi třemi možnostmi: bojem, útěkem a zamrznutím. V prvním případě věříme, že hrozbu zdoláme. Druhý volíme v případě příliš velké hrozby. Třetí znamená, že se neochráníme a nebezpečí neutečeme.

Zmíněné reakce mohou být hyperaktivní, což znamená, že se spustí i v neohrožujících situacích, jako jsou úzkosti a traumata. Problémy nastávají v případě déletrvající hrozby, případně když organismus nemůže udělat nic, aby se před hrozbou ochránil. Přesně takovým případem je klimatická změna. 

Boj jako odpověď na klimatickou změnu 

„Bojová“ stresová reakce je charakterizována jako nahromadění energie. V souvislosti s ekologickou úzkostí se může projevit například extrémním aktivismem, agresivním jazykem a argumentací, ale také impulzivním a návykovým chováním. Příkladem mohou být některé happeningy hnutí Extinction Rebellion. 

V novém českém dokumentárním filmu Andrey Culkové Žal žen je scéna, kdy aktivisté hnutí Extinction Rebellion blokují silnici v Praze Vršovicích, aby upozornili na souvislost přebujelé osobní dopravy a klimatické krize. Do toho ale někde na Žižkově utíká plyn. Řidič, který veze písek, se kvůli blokádě nemůže k místu úniku dostat a pískem zamezit možné škodě. I přesto že se nejedná o agresivní chování, mohly být důsledky blokády znatelné. Pokud by blokáda nebyla ukončena, řidič se k zasypání úniku plynu nedostal včas…

Protest českého hnutí Extinction Rebellion před Úřadem vlády. Foto Jan Kašpárek, DR

Osobní život některých lidí, kteří reagují na klimatické změny „bojem“, se ocitá mimo rovnováhu. Lidé působící v tomto způsobu reakce věří, že když budou tuto informaci tlumočit častěji a hlasitěji, snáze dosáhnout změny. I přesto, že je ale tlumočená zpráva často pravdivá a nese odpovídající naléhavost, studie ukazují, že v dosažení požadovaných důsledků je mnohem důležitější, jak jsou myšlenky komunikovány, než co je vyjádřeno.  

Veřejnost čelí záplavě negativních informací a sestupných trendů. Ti, kteří se ekologií zabývají profesně, si více uvědomují, co je třeba udělat. Mohou pociťovat, že situace je vážnější než jejich kapacita uzákonit smysluplnou změnu. Důsledky takového stavu mohou být strašné: úzkost, profesionální ochrnutí, riziko vyhoření. 

Útěk a distancování se od viny

Z jistého úhlu je překvapující, že se vůbec někdo klimatické změně věnuje — je častým jevem, že nechceme přemýšlet o něčem, co je děsivé. Chceme se zkrátka vyhnout bolesti, zvlášť, není-li po ruce jasné řešení. 

Dozvídáme-li se o možném ohrožení, až trochu úzkostně říkáme: Kde najdu bezpečí? Co se stane se mnou, mými blízkým, místy a věcmi, které mám rád, na kterých mi záleží? 

Od přírody se vyhýbáme riziku a ztrátě. Ve vyhýbání se emoční bolesti jsme velmi tvořiví. Vytváříme si různé strategie zvládání: vytváříme si „pozitivní iluzi“ nebo podléháme „osobnímu greenwashingu“.

Pro pozitivní iluze nebo také nerealistický optimismus je charakteristický sebeklam. Přeceňujeme naše schopnosti. Věříme, že jsme pány situace, že můžeme události kontrolovat. Pociťujeme neutuchající optimismus z budoucnosti, který nemusí být v souladu s objektivními zjištěními. Zároveň věříme, že naše budoucnost bude světlejší než budoucnost jiných. Podceňujeme rizika, vytváříme si psychologickou zásobu, která nás udržuje v nerealistické komfortní zóně. Jsme přesvědčeni, že vědci vyvinou technologie, které vyřeší problém s klimatickými změnami — přestože nic v současnosti nenasvědčuje tomu, že by technologické řešení bylo na cestě.

Chceme se stát trochu lepšími, a proto děláme alespoň něco, co může mít pozitivní dopad. Greenwashing se používá převážně v marketingu, přičemž se jedná o zabalení produktu do obalu — ať už obrazně, nebo doslovně vzato —, který vyvolává zdání šetrnosti k životnímu prostředí. Při koupi těchto produktů máme ze sebe lepší pocit, ale máme také tendenci přeceňovat význam nákupu takových produktů. 

Tak trochu se distancujeme od viny. Jsme přesvědčeni, že nákup papírových nákupní tašek bude mít pozitivní dopad a je naším dostačujícím podílem na změně. Neuvědomujeme si, že jednorázové používání papírových tašek může být veskrze stejné jako opakované používání tašek plastových, a především že jsou zde zásadnější kroky, které můžeme podniknout.

Zamrznutí a nekonečné hledání odpovědi

Vybavíte si, kdy naposledy vám někdo řekl něco tak urážlivého nebo šokujícího, že jste oněměli a až později vás napadlo, jak jste měli reagovat? S větší hrozbou se tato oněmělá reakce stupňuje. Když se lidé probudí do reality klimatické změny, zažívají přetrvávající pocit nemožnosti útěku a úkrytu. Polívá je hrůza. Cítí se zranitelní. Zamrznutí je vlastně disociování, způsob jak se tělo a mysl vyrovnávají s přetížením. 

Adaptační funkcí zamrznutí je vytvoření dostatečného času pro promyšlení odpovídající reakce — ačkoliv se může stát, že v tomto stavu uvízneme po delší čas.

Při zamrznutí prožíváme dilema. Chceme pomoct planetě, ale zároveň toužíme po známém komfortu a jednoduchém životě se značnou uhlíkovou stopou. Chceme si ponechat příjemné teplo domova, oblíbená místa dovolených, čerstvé ovoce po celý rok. Komu by se chtělo vzdávat pohodlí? 

Výsledkem je, že prokrastinujeme i v oblasti klimatické změny. Trávíme nekonečný čas hledáním odpovědí na otázky jako: Jaká je má role? Co mohu dělat? Jaké změny jsem ochoten podstoupit? Co dělají druzí? Bude to mít vůbec nějaký vliv? Je vůbec dost času? 

I přesto, že se jedná o odpovídající součást emočního zpracování, se může stát, že v tomto rozpoložení zakrníme. Zůstaneme zamrznutí v úvahách a nic neučiníme. Protichůdné hlasy tak nezní pouze v naší hlavě, ale slyšíme je i z médií. Popření je nevědomý mechanismus přežití. Úzkostné pocity necháme nepovšimnutými. Zvykneme si na ně. 

Truchlení novou cestou za nové ztráty

Klimatická změna, které čelíme, má globální charakter. Jedná se o dosud bezprecedentní výzvu, která je velmi náročná na uchopení a zpracování. Uvedené reakce jsou přirozené a pochopitelné. 

Zároveň je důležité uvést, že dlouhodobé setrvání v jedné ze tří uvedených reakcích pro nás může mít nepříznivé dopady. Při vypořádávání se s klimatickou změnou je podstatné nalézt svůj vlastní způsob, při němž se budeme cítit dobře, uvědomíme si, že svět kolem nás se mění a my můžeme přispět svou špetkou do mlýna.

Truchlení nemusí být nahlíženo pouze jako přítěž. Truchlení je také formou lásky, náklonnosti. Truchlíme nad ztrátou toho, co nás spojuje, nad vidinou budoucnosti s našimi vnoučaty. Podobně jako při boji, zamrznutí nebo útěku je truchlení nad ztrátou přírody odpovídající přirozenou reakcí, která je příležitostí ke změně. 

Po devastování planety je cílem přejít na přítomnost lidstva, která povede k vzájemně obohacujícímu soužití.

Truchleme za to, co nemůže být zachráněno a chraňme, co zůstává a může být zachráněno.

    Diskuse