Diskusi v aktivistických kruzích, ale také v médiích a na veřejnosti pročísla další vlna mezinárodní Rebelie organizované rostoucím hnutím Extinction Rebellion (XR). Organizaci se v posledních dvou týdnech podařilo uspořádat blokády provozu v desítkách hlavních měst včetně Prahy. Nejviditelnější jsou protesty v domovské Británii, kde celá skupina vznikla a kde má také nejsilnější základnu.

Jelikož Extinction Rebellion v posledních dnech schytává velkou dávku kritiky, chtěl bych své zamyšlení začít tím, co na rebelech oceňuji. Podařilo se jim zaktivizovat novou skupinu lidí, kteří považují řešení klimatické krize za svůj zásadní problém. I pro mě je nabíjející potkávat stále nové lidi, kteří autenticky prožívají nejdůležitější problém současné společnosti a cítí potřebu radikální změny.

V kontextu České republiky je také potřeba ocenit, že díky menším akcím, ale i díky značce, se jim často daří celý problém medializovat a dostávat do širšího povědomí. A až na některé drobné přešlapy — ostatně kdo je nedělá — působí jejich mluvčí přesvědčivě. Pro komunikaci klimatických témat a potřebných řešení, mezi která patří například konec uhlí, je to jen dobře.

Nejvíc ale oceňuji, že se nebojí veřejně říkat, že klimatická krize je natolik závažný problém, že jsme za jeho řešení ochotní snášet státní represi a strávit nějaký čas ve vězení. V klimatickém hnutí se jim podařilo obsadit kótu, která z neznámých důvodů zůstávala dlouho opuštěná.

Jak s mučednickou rétorikou XR nakládá a proč je rizikové považovat zatýkání a věznění za primární účel aktivismu, jsem už jednou popisoval. Není důvod zde opakovat stejné argumenty. Problém a potenciální riziko nereflektovaných strategií a taktik rebelů je mnohem hlubší, a proto je potřeba je probrat detailněji.

↗

Rebelům se daří problém medializovat a dostávat do širšího povědomí. Foto Julia Hawkinsová

Historie jako trhací kalendář

XR není tradiční hnutí usilující o získání většiny ve společnosti. Jejich strategie se odkazuje na studii Harvardské profesorky Ericy Chenowethové, podle které je k úspěchu hnutí potřeba zmobilizovat 3,5 procenta populace. Cílem XR není získat ve společnosti většinu, ale dostatečně silnou menšinu, která si vynutí změnu. A to tím, že bude společnosti působit ekonomické škody tak silné, že je nebude nadále možné ignorovat.

Je to zajímavý pohled, který převrací naruby prakticky všechny organizace a iniciativy dosud se v tématu angažující. Je to model zkonstruovaný pro politickou revoluci, skýtá v sobě však také určitá nebezpečí a rozpory. Podobná kusá (dez)interpretace vnucuje představu, že společenské změny je možné dosáhnout bez souhlasu zbytku společnosti, a není tudíž potřeba starat se o to, jak na hnutí pohlíží většina.

Není to pravda, a ani studie Chenowethové nemluví v tomto duchu. Ostatně není složité si představit, jak by vypadalo prosazování změny, se kterou by nesouhlasilo 96,5 procenta lidí. Bez částečného souhlasu, nebo alespoň mlčení většiny se obejít nedá.

Takto dezinterpretovaná analýza dále odmítá veškerý historický kontext, ve kterém se sociální boje o podobu společnosti odehrávaly, a dělá z nich kvantifikovatelný a univerzálně přenositelný model. Hallamův model ale nejde univerzalizovat, protože na různých místech světa funguje velmi rozdílně.