Diskusi v aktivistických kruzích, ale také v médiích a na veřejnosti pročísla další vlna mezinárodní Rebelie organizované rostoucím hnutím Extinction Rebellion (XR). Organizaci se v posledních dvou týdnech podařilo uspořádat blokády provozu v desítkách hlavních měst včetně Prahy. Nejviditelnější jsou protesty v domovské Británii, kde celá skupina vznikla a kde má také nejsilnější základnu.

Jelikož Extinction Rebellion v posledních dnech schytává velkou dávku kritiky, chtěl bych své zamyšlení začít tím, co na rebelech oceňuji. Podařilo se jim zaktivizovat novou skupinu lidí, kteří považují řešení klimatické krize za svůj zásadní problém. I pro mě je nabíjející potkávat stále nové lidi, kteří autenticky prožívají nejdůležitější problém současné společnosti a cítí potřebu radikální změny.

V kontextu České republiky je také potřeba ocenit, že díky menším akcím, ale i díky značce, se jim často daří celý problém medializovat a dostávat do širšího povědomí. A až na některé drobné přešlapy — ostatně kdo je nedělá — působí jejich mluvčí přesvědčivě. Pro komunikaci klimatických témat a potřebných řešení, mezi která patří například konec uhlí, je to jen dobře.

Nejvíc ale oceňuji, že se nebojí veřejně říkat, že klimatická krize je natolik závažný problém, že jsme za jeho řešení ochotní snášet státní represi a strávit nějaký čas ve vězení. V klimatickém hnutí se jim podařilo obsadit kótu, která z neznámých důvodů zůstávala dlouho opuštěná.

Jak s mučednickou rétorikou XR nakládá a proč je rizikové považovat zatýkání a věznění za primární účel aktivismu, jsem už jednou popisoval. Není důvod zde opakovat stejné argumenty. Problém a potenciální riziko nereflektovaných strategií a taktik rebelů je mnohem hlubší, a proto je potřeba je probrat detailněji.

Historie jako trhací kalendář

XR není tradiční hnutí usilující o získání většiny ve společnosti. Jejich strategie se odkazuje na studii Harvardské profesorky Ericy Chenowethové, podle které je k úspěchu hnutí potřeba zmobilizovat 3,5 procenta populace. Cílem XR není získat ve společnosti většinu, ale dostatečně silnou menšinu, která si vynutí změnu. A to tím, že bude společnosti působit ekonomické škody tak silné, že je nebude nadále možné ignorovat.

Je to zajímavý pohled, který převrací naruby prakticky všechny organizace a iniciativy dosud se v tématu angažující. Je to model zkonstruovaný pro politickou revoluci, skýtá v sobě však také určitá nebezpečí a rozpory. Podobná kusá (dez)interpretace vnucuje představu, že společenské změny je možné dosáhnout bez souhlasu zbytku společnosti, a není tudíž potřeba starat se o to, jak na hnutí pohlíží většina.

Není to pravda, a ani studie Chenowethové nemluví v tomto duchu. Ostatně není složité si představit, jak by vypadalo prosazování změny, se kterou by nesouhlasilo 96,5 procenta lidí. Bez částečného souhlasu, nebo alespoň mlčení většiny se obejít nedá.

Takto dezinterpretovaná analýza dále odmítá veškerý historický kontext, ve kterém se sociální boje o podobu společnosti odehrávaly, a dělá z nich kvantifikovatelný a univerzálně přenositelný model. Hallamův model ale nejde univerzalizovat, protože na různých místech světa funguje velmi rozdílně.

Například Gándího nenásilná revoluce byla možná jen díky umírněnému přístupu britské vlády, která pochopila, že výhodnější je cesta dohody spíše než eskalace konfliktu. V koloniích Francie, například v Alžírsku, byl podobný přístup hůře uplatnitelný z důvodu brutality francouzských koloniálních sil, které dohodu odmítaly.

Hnutí, na které se XR i studie Chenowethové odkazují, většinou řešila jeden jasně definovatelný problém — volební právo pro ženy, konec rasové segregace, ukončení koloniální nadvlády jednoho státu nad druhým. V případě klimatické krize se ale bavíme o celospolečenské a celosvětové proměně paradigmatu, fundamentální proměně našich životů, a to jak po materiální, tak i hodnotové a kulturní stránce.

O jakých třech a půl procentech se tedy bavíme? Jaký vzorec uplatnit v současném globalizovaném světě? Která tři a půl procenta například vynutí změnu v zemích Blízkého východu, existenčně závislých na fosilní ropě? A počítají se u nás tři a půl procenta z počtu lidí před rozdělením Československa, nebo po něm?

Historie sociálních hnutí také ukazuje, že neexistuje nic jako jedna uchopitelná strategie, kterou lze změny dosáhnout. Většinou se jedná o kombinaci navzájem se doplňujících strategií, které často mohou být ve vzájemném rozporu. Britské antidálniční hnutí uspělo s autonomním jednáním kempů podél stavby dálnic, přímými akcemi a blokádami stavby. Německé antijaderné hnutí zase s jasně zacílenými, někdy i militantními akcemi proti převozu jaderného odpadu v Gorlebenu, ale i politickou prací velkých organizací a velkými demonstracemi, na kterých se podílely také například odbory.

Sierra Clubu se podařilo zavřít desítky uhelných elektráren ve Spojených státech tím, že politicky prolobbovali zpřísnění emisních limitů a pak formou protestů a akcí zabránili udělování výjimek. Jistě, emise i přesto rostou a žádné z těchto hnutí nepřineslo revoluční změnu paradigmatu celého světa ve všech jeho aspektech, jak si to od nás vyžaduje klimatická krize. Ale to ani žádné z hnutí, na které se XR odkazuje.

Nicméně cílem hnutí není udělat si z historie trhací kalendář, vytahat si z ní vyhovující interpretace, definovat tu správnou strategii a kvantifikovat počet lidí, kteří ji musí naplnit. To je cesta demagogů, takhle jednoduše společenská změna nefunguje.

Přijmi pravdu, říkej pravdu!

Jedna z prvních kapitol krátké knihy zakladatele XR Rogera Hallama vytyčující strategii rebelů se jmenuje „přijmout pravdu je první krok“. Jedním z hlavních požadavků XR je, abychom říkali pravdu. Pro vládu to znamená vyhlášení stavu klimatické nouze, který ale často bývá jen planým příslibem, jak to ukazuje například Kanada. Sám o sobě nezmění nic.

Z Hallamova díla ani z vyjádření mluvčích není jasné, jakou pravdu mají na mysli. Jejich rétorika vzbuzuje představu, že existuje jasně definovaná pravda, kterou je potřeba odhalit, zvýznamnit její důležitost, a tu prosadit.

Nechme nyní stranou, kolik mrtvých za sebou v historii zanechaly skupiny, ať už politické, nebo náboženské, které o sobě prohlašovaly, že znají pravdu. Spíše se ptejme, o čí pravdě bude diskutovat shromáždění občanů, po jehož založení rebelové volají? Bude v debatě o ekonomice naslouchat Lukáši Kovandovi, nebo Naďe Johanisové? Oba mají zcela odlišná východiska a odlišné závěry, jsou však schopní svou pravdu doložit studiemi.

Bude se při výběru řešení pro fungování společnosti bez uhlíku brát do úvahy názor geoinženýrů, kteří mimo jiné navrhují pumpovat tuny síry do atmosféry, neoliberálních ekonomů, kteří budou prosazovat volnost trhu, levice, která prosazuje rovnost, nebo malthusiánů, kteří vidí problém v přílišném nárůstu populace?

Co zabrání fosilním korporacím, aby si ochočily celý občanský sněm, když to s bravurou zvládají v případě prakticky všech států? Jak občanský sněm zajistí, že jeho opatření přijmou také majitelé fosilních korporací a zaměstnanci uhelného sektoru? A co bude s lidmi, kteří usnesení občanského sněmu odmítnou a nebudou se jim chtít řídit?

Pokud bude jeho ustavování, fungování a přípravu podkladů řídit vláda, jak se zabrání tomu, aby se stal nástrojem prosazování stále téže politiky deliberativním způsobem? Potíž celého tohoto přístupu spočívá v nepochopení, že definice pravdy je vždycky součástí mocenských a politických bojů. Neexistuje jednodušší způsob, jak to ilustrovat, než na příkladu klimatické vědy.

Hlavním nositelem poznatků o současném stavu klimatu je Mezivládní panel OSN pro změny klimatu (IPCC), největší sdružení vědců zabývajících se tématem klimatické krize. Přestože jsou vědci schopní shodnout se na minimu, že klimatickou krizi způsobuje narušení uhlíkového cyklu člověkem, výsledné studie tohoto orgánu nejde oddělit od politických disputací, které v rámci panelu probíhají.

Na výsledku studie se musí konsensem shodnout zástupci všech zemí OSN. Tedy vědci ze Saúdské Arábie závislé na ropě s Dány, nebo Rusové s Američany, vědci z demokratických režimů se svými kolegy z autoritářských zemí. Právě proto jsou výsledky tohoto orgánu považovány za vysoce konzervativní a neustále vycházejí studie, které ukazují, že stav klimatu je ve skutečnosti vážnější, než tvrdí IPCC.

Věda není bůh, kterému stačí naslouchat a dozvíme se odpovědi na všechny otázky. Nestojí nad politikou, ale je její bytostnou součástí. Jak říkal Friedrich Nietzsche, „všechny věci jsou předmětem interpretace. Která interpretace převládá v dané době, je funkcí moci, nikoli pravdy.“

Zoufalí proti zoufalým

Potřeba rebelie je správná a autentická. Vychází z hlubokých emocí, mezi které patří bezmoc, zoufalství a environmentální žal v kombinaci s klimatickou nespravedlností, které plodí současný systém. S postupující klimatickou krizí je zvládání těchto složitých emocí čím dál náročnější. Chápu, proč je v takové době svůdná představa, že existuje jednoduchý a měřitelný návod, jak udělat společenskou změnu.

Využívat tyto emoce k předkládání jednoduchého a všespásného modelu, který má navíc pomoci na svět pravdě, aniž by cíleně kladl otázku, jak má vypadat společnost, je manipulativní taktika, která patří spíše do repertoáru náboženských sekt či autoritářských stran.

Může ale hlavně vést k bizarním situacím, kdy lidé z nejchudší části Londýna po cestě do práce fyzicky útočí na dvojici protestujících, kteří blokují provoz metra. Nutno podotknout, že většina lidí z XR s touto akcí nesouhlasila ještě před jejím uskutečněním a reakce mluvčích a klíčových členů XR byla pro podobný typ situace příkladná. Sám mám z podobných situací odůvodněný strach vždy, když pořádám jakoukoliv akci.

Lze se však oné dvojici narušitelů divit, je-li jim nereflektovaně předkládaná zjednodušená verze historie, podle které je jakékoliv narušení vedoucí k ekonomickým ztrátám vždy správné? Při detailnějším rozboru situace, která nastala ve středu ráno na Canning Town, jednoduše zjistíme, jak zranitelné je hnutí bez politického kompasu a hlubší analýzy společnosti.

Násilí lidí vůči dvojici blokujících bylo mimo jiné živeno i nenávistnou kampaní, kterou vůči Rebelii rozpoutala britská krajní pravice. A ze sociálních sítí je jasné, že její představitelé měli z incidentu nepokrytou radost. Je jim totiž jasné, že z boje zoufalých se zoufalými budou profitovat.

Jestli něco rozhodně nesmíme dopustit, je to přerámování boje proti fosilním korporacím v kulturní střet privilegovaných, kteří mají čas zabývat se problémy klimatické krize, a těmi, které současný systém nechal napospas trhu a globalizaci. Na takovém hřišti se nedá zvítězit.

Pojďme prosím rebelovat proti skutečným viníkům klimatické krize, jako jsou fosilní firmy, banky podporující jejich byznys, velké zemědělské a automobilové koncerny a politici či instituce, které prosazují jejich zájmy. Důstojné přežití lidstva je příliš cenné na to, abychom místo pravých viníků bojovali sami mezi sebou.

Rebelové proti vyhynutí správně vycítili, že vedle uhelných dolů a fosilní infrastruktury je metody občanské neposlušnosti potřeba přinést také do prostředí velkých měst. Pokud ale má být jejich rebelie namířená proti lidem, zejména pak chudým, nemá šanci na úspěch. A může pohřbít snahy všech ostatních, kteří usilují o lepší a spravedlivější společnost.