Běžíte maraton. Zezadu vás nahání auto, které nevidíte, ale víte, že se postupně blíží. Máte pořád dost času doběhnout do cíle, pokud poběžíte dostatečně rychle, ale nejhorší možností je začít sprintovat a přinutit k tomu co největší množství lidí. Sice na sebe na chvíli upoutáte pozornost, protože budete první, nicméně vyčerpáte sebe i ostatní, a navíc zcela jistě nedoběhnete.

Přesně pro tuhle strategii se rozhodla britská klimatická skupina Extinction Rebellion (Rebelie proti vymírání), která má za sebou dvě úctyhodné několikatisícové mobilizace na nenásilné akce občanské neposlušnosti v centru Londýna. Během posledních dvou víkendů stihli paralyzovat dopravu zablokováním klíčových mostů či se přilepit k vládním budovám.

Taktiku hnutí varujícího před drastickými dopady změn klimatu, za které se v otevřeném dopise postavily stovky vědců i komentátorů včetně populárního Georga Monbiota, vysvětluje ve videu pro Guardian jeden ze zakladatelů hnutí Roger Hallam.

„Na akci jako takové příliš nezáleží, důležité je nechat se zadržet. Výhledově potřebujeme alespoň čtyři sta lidí ve vězení a přes dva tisíce lidí, kteří se nebudou bát nechat zadržet. Nechceme blokovat, chceme být zadržení, abychom mohli vládě ukázat, že tisíce lidí se nebojí ztratit svobodu, protože chtějí změnu,“ říká v různých částech videa Hallam.

↗

Historie změn klimatu není historií morálního selhání. Foto FB Extinction Rebellion

Právě tato taktika však vzbuzuje opatrnost jak u velkých britských environmentálních organizací typu Greenpeace, kterým Rebelové proti vymírání obsadili jednu z kanceláří na protest proti tomu, že nejznámější ekologická organizace nechtěla poslat pozvánku na akce svým podporovatelům, tak menších grassrootových organizací typu Reclaim power.

Základní body kritiky formulovali Chris Saltmarsh ve svém článku v Novara Media a James Butler v Guardianu. Hnutí totiž čte historii selektivním způsobem, místo politické analýzy nabízí morální apel a nemá udržitelnou strategii.

Vyhoření a morální apel

Zkušenosti britského hnutí proti frakování, ale i jiných organizací po celém světě jsou shodné. Ačkoliv lidé na počátku deklarují, že mají odvahu nechat se zadržet a jsou pro věc schopní jít do vězení, represe státních institucí vysiluje a způsobuje vyhoření. Přestupková řízení, trestní stíhání či vazba většinu lidí zbavují motivace dále se na hnutí podílet a navíc zabírají velkou část kapacity organizačních skupin.

Právě z toho důvodu se většina ekologických organizací, které jako taktiku využívají občanskou neposlušnost, snaží co nejvíce vyhnout dopadům represí. Velké organizace zajištěním peněz na proplacení pokut, menší grassrootové organizace pomocí taktik neidentifikování se, solidárních sítí a právní pomoci. Úmyslně a cíleně vystavit často nezkušené lidi přestupkovým řízením a trestnímu stíhání jen pro účel sám je nezodpovědné.

Hnutí za klimatickou spravedlnost se k akcím občanské neposlušnosti uchyluje ze stejných důvodů jako Rebelové. Vybírá si však cíle, skrze které může konfrontovat napřímo fosilní průmysl a přivést pozornost k příčinám klimatické krize. K dolům, elektrárnám či letištím. Rebelům však na akci nezáleží, netají se cílem dostat v co nejkratším čase spoustu lidí do vězení, aby vládu vystavili morálnímu dilematu.

Historie změn klimatu však není historií morálního selhání, ale politického procesu propojování ekonomické moci fosilních korporací se státy a politiky. Jedná se o systémový problém, u kterého je neustále potřeba analyzovat příčiny a akce cílit způsobem, který může systém měnit nejefektivněji.

A tím je odříznutí fosilního průmyslu od bank a pojišťoven, zničení jeho společenského kreditu, zastavení uhelných a ropných projektů či prosazení transformačních plánů na spravedlivý odchod od uhlí a posílení investic do dekarbonizace všech sfér společnosti.

Stejně tak historii sociálních hnutí nelze zjednodušit na akce občanské nepolušnosti a zatčené lidi, jako to dělají Rebelové. Nejúspěšnější bývala široká a občanská hnutí, plná různých navzájem se posilujících taktik, právních i protestních.

Nejdůležitější práce každého hnutí, toho za klimatickou spravedlnost nevyjímaje, většinou neplní první stránky novin. Jedná se o drobné komunikační úkony, mobilizační přednášky pro pár lidí, hodiny strávené promýšlením taktik, navazování neformálních vztahů, zlepšování procesů zapojování nových lidí, vytváření záchytných sítí, starost o psychickou pohodu aktivistů.

Zjednodušit tento proces na akce občanské neposlušnosti a systémové problémy na morální selhání politiků je cestou, jak protivníkovi nabídnout možnost klimatické hnutí oslabit. Pro vlády propojené s fosilními firmami totiž není nic jednoduššího než dát Rebelům, co chtějí. Zaměstnat je přestupkovými řízeními, soudy a část nechat zavřít.

Kvůli digitálním technologiím jsme si navykli myslet, že stačí kliknout a změna přijde rychle. Přestože máme podle Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu jen nějakých dvanáct let, snaha ochránit klima připomíná spíše náročný maraton. Stejně jako každé sociální hnutí v minulosti i to za klimatickou spravedlnost má svůj postupný vývoj nutný pro uskutečnění změny.

Pojďme proto raději držet tempo, nesprintovat s britskými Rebely a pomozme znovunalézt rytmus těm, kterým při zběsilém úprku začnou docházet síly. Dvanáct let je přibližně sto čtyřicet měsíců, ve kterých můžeme náš běh udržitelně zrychlovat a navzájem si pomáhat. Do cíle totiž doběhneme jedině společně.