Nedávno vydaná zpráva IPCC (Mezinárodního panelu pro změnu klimatu OSN) o klimatické krizi varuje, že pokud se máme vyhnout oteplení o víc než 1,5 stupně Celsia oproti předindustriální éře, jsou zapotřebí nebývalé změny. V reakci na to napsala moje kamarádka stand-up komička na svůj Facebook tuto žalostnou žádost: „Sakra. Tahle zpráva o změně klimatu je prostě strašlivá. Vy, co tomu rozumíte — je tu vůbec nějaký důvod k optimismu? Tenhle týden se cítím ještě hůř než v listopadu 2016 a marně se v sobě snažím najít nějakou naději.“

Několik jejích přátel odpovědělo komentáři typu „jsme ztraceni“ a „je to marné“, k čemuž je možná vedla touha cítit, že mají v téhle tíživé situaci pod kontrolou alespoň jednu věc, totiž fakta. To se ovšem samozřejmě mýlí. Pod vlivem pochopitelného žalu nad špatnými zprávami se nechali strhnout představou, že vědí, jaká bude budoucnost. Nevědí.

O budoucnosti totiž ještě není rozhodnuto. Změna klimatu je realita, před níž dnes ani v budoucnu není úniku, ale to, co zpráva IPCC ve skutečnosti říká, je, že pořád ještě máme možnost rozhodnout se pro nejlepší možný scénář, místo abychom rezignovaně přijali ten nejhorší.

Natan Šaransky, který za svou spolupráci se sovětským disidentem Andrejem Sacharovem strávil devět let v gulagu, vzpomíná, jak jeho učitel říkal: „Chtějí, abychom si mysleli, že nemáme šanci uspět. O to, zda naděje na změnu skutečně existuje či nikoliv, tu ale vůbec nejde. Pokud chci být svobodný člověk, nezastávám se lidských práv, protože očekávám, že to povede k úspěchu, ale protože je to správné. Musíme dál žít jako čestní lidé.“ Chceme-li žít jako čestní lidé dnes, musíme se podle našich možností začít zasazovat o řešení klimatické krize nebo ještě přidat v tom, co už děláme.

Postavit se za klima znamená postavit se za lidská práva, protože změna klimatu zasahuje nejdřív a nejsilněji ty nejzranitelnější. Postihuje ekosystémy a bezpočet rostlinných i živočišných druhů, které dělají naši planetu tak krásnou — od korálových útesů po sobí stáda.

Nyní rozhodujeme o tom, jak bude vypadat život letos narozených dětí, kterým bude v roce 2100 přes osmdesát, a také jejich dětí, vnoučat a pravnoučat. Budou proklínat éru, v níž lidé tuto planetu ničili, ale možná budou děkovat těm, kteří se snažili devastaci zamezit. Podle zmíněné zprávy musíme snížit spotřebu fosilních paliv o 45 procent do roku 2030, kdy těmto dětem bude 12 let. Je to těžký, ne však nemožný úkol.

Jednat a bojovat je ten nejlepší způsob, jak v dobách krize a bezpráví žít. Pro vaši duši, vaše svědomí i pro společnost. S pocity žalu a hrůzy se to nevylučuje — můžete docela dobře pracovat na zvolení klimatických hrdinů do veřejných funkcí a přitom být smutní. Žádné záruky nemáme — ale stejně jako si Sacharov a Šaransky pravděpodobně nepředstavovali, že Sovětský svaz s příchodem devadesátých let padne, ani my přesně netušíme, co se stane a jak naše činy pomohou utvářet budoucnost.