Náš systém selhal. Potřebujeme radikální sociálně-ekologickou transformaci

Dnešní ekologická krize je výsledkem selhání orientace ekonomiky na neustálý růst. Třicet let po listopadu 1989 tak potřebujeme novou společenskou transformaci, která by nás z cesty do propasti mohla vymanit.

Pato_kaj

Josef Patočka

22.09.2019 08:38

Skolanaostrovech

Základní škola na ostrově Tuvalu. Nezatáhneme-li za záchranou brzdu, ještě během našich životů zmizí Tuvalu z map. Repro DR

Psát o klimatu teď

Covering_climate_now_logo

Akce světových médií za důkladnější psaní o klimatické krizi #Coveringclimatenow


Covering Climate Now, neboli Informovat o klimatu teď, je akcí světových médií, jejímž cílem je hledat cesty, jak důkladněji referovat o tématu klimatické krize. Projekt zahájila americká média The Nation a Columbia Journalism Review, jeho stěžejním partnerem je britský deník The Guardian.

Účastní se jej na dvě stě padesát světových médií různých velikostí ze všech koutů světa. Všechna účastnící se média se zavázala publikovat v týdnu od 15. do 22. září před newyorským klimatickým summitem větší množství textů k tématu a podle úvahy je sdílet s kolegy. Deník Referendum je spolu se slovenským Denníkem N jedinou novinářskou organizací v regionu, která se akce účastní.

V jejím rámci vycházejí v DR nejméně dva texty denně, jak původní, tak překlady materiálů, k nimž máme přístup jako účastníci spolupráce. Deník Referendum je jediným českým médiem, jež téma změn klimatu sleduje dlouhodobě a systematicky. Od účasti ve spolupráci světových novinářských organizací si slibujeme, že by mohla přispět k tomu, aby se nejvážnějšímu tématu dneška začala v patřičné, daleko větší, míře věnovat i další česká média.

Všechny texty zevřejněné v rámci Covering Climate Now přehledně zde, všechny texty k tématu klimatické změny pak zde.

Související

Text je volným pokračováním eseje o tom, jak nás současný společensko-ekonomický systém přivedl na pokraj ekologické katastrofy a jaké možnosti řešení se nám ještě nabízejí. První část si můžete přečíst zde


* * *

Ekologická kritika kapitalismu se v našich postkomunistických podmínkách často setkává s oprávněnou námitkou, že „reálný socialismus“ přece z ekologického hlediska selhával stejně jako dnešní kapitalismus, ba v některých ohledech závažněji. Polistopadová transformace skutečně zásadně zlepšila například stav ovzduší.

To je ovšem možná platná kritika sovětského experimentu, těžko ale obhajoba dnešního kapitalismu. V první řadě pomíjí, že centrálně-plánované hospodářství Sovětského svazu a jeho satelitů nebylo ekologicky ničivé ani tak kvůli charakteristikám, jimiž se od dnešního kapitalismu odlišovalo, jako spíše vinou vlastností, jež s ním sdílelo: orientaci na neustálý ekonomický růst, industriální produktivismus, postavený na systému námezdní práce, a víru v neomezený, materiální pokrok.

V tomto smyslu byl sovětský blok skutečně spíše „mementem“ západní kapitalistické modernity, odhalujícím její „latentní směřování“, než její smysluplnou alternativou, jak psal Václav Havel v Moci bezmocných. Nadto však platí, že z hlediska globálního klimatu selhal kapitalismus během neoliberální globalizace, zahájené po porážce svého východního soka mnohem závažněji: více než polovina industriálních emisí, které dnes oteplují naši planetu, se do atmosféry dostala až po roce 1990. Je to neuvěřitelné číslo.

Otázka alternativy k tomuto způsobu života a formě společnosti tak dnes, tři desetiletí po údajném „konci dějin“, stojí snad ještě ostřeji, než dříve. „S pádem komunismu,“ vystihl to již před dvaceti lety Ludvík Vaculík, „vrátily se příčiny, z nichž vznikl.“

Dorostli jsme
Právě tah k neustálému ekonomickému růstu, vyplývající z úsilí navzájem si konkurujících soukromých subjektů o akumulaci kapitálu, je dnes hlavní překážkou účinného snižování emisí a snah o ekologicky udržitelnější vztah k přírodě vůbec. Jak ve své nedávné analýze vysvětluje britský výzkumník Jason Hickel, rostoucí poptávka po energii zkrátka příliš rychle předbíhá nárůst instalované kapacity obnovitelných zdrojů energie.

Jakkoli byl tedy jejich nástup v poslední dvou dekádách impozantní a představují tak již třetinu instalované kapacity, zůstávají i nadále spíše doplňkem fosilně-energetického systému, než aby se stávaly jeho náhradou. V konkrétních číslech: přestože dnes svět produkuje o 1,5 miliardy gigawathodin obnovitelné elektřiny víc než na přelomu tisíciletí, spotřeba za stejnou dobu vzrostla o víc než deset miliard gigawatthodin. Jinak řečeno: obnovitelné zdroje zvládly pokrýt jen zhruba 15 % nové potřeby. Jejich podíl na celkové spotřebě energie tak v posledních desetiletích zůstává přibližně neměnný.

Přestože tedy bezpochyby stále je technicky reálné rozvinout kapacitu obnovitelných zdrojů tak, aby zvládla pokrýt sto procent globální poptávky, zřejmě to není možné udělat dostatečně rychle, jak předpokládá Pařížská dohoda, při dnešním tempu ekonomického růstu. Jak Hickel dále upozorňuje, kupříkladu při růstu globální ekonomiky o tři procenta ročně (průměr mezi lety 2010-2014) bychom ji museli „dekarbonizovat“ o neuvěřitelných 10,5 % za rok, pokud bychom chtěli udržet oteplení pod jedním a půl stupněm Celsia.

I kdybychom ale rostli jen o 2,1 % a chtěli se udržet jen pod dvěma stupni, museli bychom stále snižovat emise tempem 6,4 % za rok. I nejoptimističtější odhady toho, jak rychle lze ekonomiku přestavět při masivním zdanění fosilních paliv a mamutích investicích do obnovitelných zdrojů přitom počítají přinejlepším se čtyřmi procenty ročně. Sečteno a podtrženo: včasné snížení emisí prostě se vší pravděpodobností není s dalším ekonomickým růstem slučitelné.

Je třeba mít přitom na paměti, že klimatická krize není jediným ekologickým ohrožením, kterému dnes čelíme. Z devíti „planetárních hranic“ globálního ekosystému, které ve svém výzkumu identifikoval tým švédského vědce Johana Rockströma, jich dnes překračujeme již pět. Kromě oteplování planety emisemi skleníkových plynů je zřejmě nejzávažnější krizí počínající masové vymírání druhů, jehož tempo překračuje přirozenou předindustrální míru druhové proměny přinejmenším stonásobně.

Problémem je také odlesňování a devastace úrodné půdy, či průmyslovým zemědělstvím narušený koloběh fosforu a dusíku v přírodě, jež vede k vzniku rozsáhlých „mrtvých zón“ v oceánech. Všechny tyto problémy jsou navzájem propojené a souvisí tak či onak s ekonomickým růstem: tedy přesně řečeno s tím, jak vede akcelerace a expanze peněžní ekonomiky, měřená indikátorem hrubého domácího produktu (HDP), k narůstání materiálového a energetického „průtoku“ v ekonomice reálné neboli spotřeby zdrojů a výroby „odpadních produktů“, jimiž jsou i emise.

Dominantní přístup k ekologickým problémům, k němuž se hlásí všechny instituce hlavního proudu od OSN přes ekonomy Světové banky až po Evropskou unii, spoléhá, pokud jde o řešení, na příslib takzvaného decouplingu, „oddělení“ růstu HDP od spotřeby zdrojů a produkce odpadů, jež by mělo vést k „zelenému růstu“. Upozorňují přitom na skutečnost, že v některých zemích se podařilo v souvislosti s jejich přechodem od průmyslu ke službám již k takzvanému „relativnímu“ decouplingu dospět – řeč je o teritoriálně omezeném snižování ekologických dopadů navzdory ekonomickému růstu.

Klíčová otázka však zní: je možný decoupling absolutní, na celosvětové úrovni? Přibývá empirických důkazů o tom, že nikoli. Závěry dřívějších studií letos na jaře potvrdil výzkum zmiňovaného Jasona Hickela a ekonoma Giorgose Kallise, jenž na statistických datech dokládá, že absolutní decoupling nenastává, ba co hůř, že trendy počátku jednadvacátého století směřují naopak k „recouplingu“, tedy zvýšení ekologické náročnosti světového hospodářství.

Takový vývoj má řadu příčin, jež ve své rovněž letošní analýze, vydané zastřešující sítí evropských ekologických organizací European Environmental Bureau, shrnul tým kolem francouzského ekonoma Timothéea Pariquea. Mezi sedmi základními problémy zeleného růstu najdeme právě zmiňovanou skutečnost, že technologická inovace v režimu ekonomického růstu nevede k dostatečně rychlému nahrazování špinavých technologií čistými, nýbrž prostě k celkovému zvyšování výkonu, což je přesně to, co se děje v oblasti energetiky.

S tím se pojí i další problémy, jako „vývoz“ špinavé výroby do chudších zemí, například do Číny či do Indie. Ale také chronické podceňování ekologického dopadu služeb, jež se ke spotřebě hmoty spíše přičítají, než aby ji nahrazovaly.

Skutečný stav nouze
Právě růst, základní dynamika globální ekonomiky, nás tedy tlačí přes okraj pomyslné ekologické propasti. Střední cesta „zelené ekonomiky“, která by v sobě dokázala spojit udržitelnost s další akumulací kapitálu, se rychle zužuje.

Jaké jsou jiné možnosti? Karl Polanyi si ve své „Velké transformaci“ v kontextu hospodářského a politického chaosu meziválečného období třicátých let všímal, že krize liberálního, růstového kapitalismu ve společnosti dává vzniknout různým formám „protihnutí“, které se jeho ničivé důsledky snaží zkrotit.

Tou první jsou protihnutí konzervativní, která chtějí kapitalismus autoritářským způsobem stabilizovat a prostřednictvím potlačení politické opozice uchovat existující společenské nerovnosti a privilegia. Tou druhou jsou protihnutí demokratická, která se snaží uskutečnit nenaplněný liberální příslib svobody a spravedlnosti způsobem, který by současně umožnil překonat rozpory kapitalismu.

Novou formu prvního fenoménu, jehož historickým archetypem je fašismus, můžeme pozorovat v narůstající síle těch, kteří mezi akumulací kapitálu a udržitelností bez uzardění volí první možnost: Trump, Bolsonaro, Salvini a jim podobní. Proto se po celém světě popírání či zlehčování změn klimatu tak samozřejmě propojuje s rasismem, nenávistí k ženám, menšinám a uprchlíkům i obecně autoritářskými tendencemi – to k čemu tato politika směřuje, je globální klimatický apartheid.

Současnou formou druhého fenoménu, jehož předchůdcem je obecně tradice socialistické levice, jsou ekologická a sociální hnutí, usilující o jinou „velkou transformaci“: takovou, která by šla za horizont ekonomického růstu, k svobodné a demokratické společnosti, schopné uspokojovat lidské potřeby v rámci ekologických hranic.

Mělo by být zřejmé, že ekologická krize představuje pro jakýkoli takový emancipační projekt v levicové tradici současně riziko i příležitost. Na jedné straně je, jak to vystihuje Naomi Kleinová, „definitivním argumentem“ proti kapitalismu, důkazem, že je tato forma uspořádání společnosti nejen zbytečně krutá, nespravedlivá a nedemokratická, ale také sebedestruktivní: činí svět pro většinu lidí nejen obtížně snesitelným, ale nyní již přímo neobyvatelným.

Na straně druhé ovšem také právě tento vývoj ohrožuje sám terén, na němž je emancipace možná: tím, že prohlubuje a vyostřuje stávající nerovnosti, usnadňuje stavět proti sobě „chudší a ještě chudší“, jak to s úspěchem již dnes dělá právě krajní pravice. Již dnes jsme často tlačeni do falešných dilemat, kdy jsou proti sobě stavěni „naši“ a „cizí“, kdy jsme nuceni si vybírat, zda pro nás víc znamenají práva českých seniorek, nebo uprchlíků ze zemí globální Jihu, devastovaného klimatickými pohromami i pokračujícím pleněním jeho přírodních zdrojů.

Čím víc se bude ekologická krize zhoršovat a svými nerovnoměrně rozloženými důsledky stavět lidi proti sobě, tím častěji budeme v tomto ohledu vystaveni zkouškám. Jedná se ovšem o past.

Nejen proto, že krajní pravice v soutěži podle svých vlastních pravidel vždy nakonec vyhraje. Především ale v ostnatými dráty obehnané Evropě, která bude na svých hranicích ponechávat svému osudu či přímo připravovat o život prchající, nezbudou nakonec základní práva a lidská důstojnost nikomu.

Jak to vystihla Ursula Le Guinová: „Ti, kdo stavějí zdi, jsou svými vlastními vězni.“ V dlouhodobém horizontu toto všechno znamená, že levice musí jako horizont svého úsilí opustit hodnotu, jež jí byla kdysi drahá: pokrok ve smyslu neomezeného materiálního růstu, ať už v jeho sociálně demokratické či státně-socialistické podobě. Jedině tak může z modernity zachránit to její dědictví, které jsou liberálové právě kvůli svému svazku s kapitalismem stále méně schopni a ochotni hájit – svobodu a rovnost, solidaritu a důstojnost.

„Tradice utlačovaných nás učí,“ předvídal již v roce 1940 Walter Benjamin, „že ‚stav nouze‘ v němž žijeme, není výjimkou, ale pravidlem. Je třeba dospět k pojetí dějin, které bude v souladu s tímto poznatkem… což také zlepší naši pozici v boji proti fašismu. Jeho naděje na úspěch totiž spočívá v neposlední řadě v tom, že jeho odpůrci se proti němu stavějí ve jménu pokroku jako historické normy.“

Tento pronikavý postřeh vystihuje situaci, kdy na „historické normě“ – ekonomickém růstu – sebelepší emancipační projekt už nelze postavit, protože jeho vedlejší účinky ohrožují i vše cenné, co přinesl. Jediný pokrok, který si lze představit, přitakává Theodor Adorno, může spočívat „v zabránění totální katastrofě“, „odporu k úpadku na každém kroku“. Naším úkolem, říká totéž jinak Benjamin, je přivodit „skutečný stav nouze“: opustit historickou normu, zatáhnout za záchrannou brzdu.

Co bude, až nebude růst
Známý aforismus Fredericka Jamesona praví, že je „snazší představit si konec světa než konec kapitalismu“. Přestože nedostatek politické představivosti nepochybně i nadále představuje jednu z významných překážek na cestě k řešení našich spojitých krizí, tato teze, přesvědčivá v době triumfálního „konce dějin“ na počátku devadesátých let, dnes již tak úplně neplatí.

Po celém světě přibývá ambiciózních a realistických návrhů, jak se z dnešní destruktivní cesty vymanit a lze předpokládat, že úspěšný post-kapitalistický projekt bude nakonec muset být více či méně koherentní složeninou toho nejlepšího z nich. V kontextu klimatické krize je pomyslným průlomem do převládajícího politického mainstreamu v anglosaském světě takzvaný „Green New Deal“, program spojující v sobě rapidní výstavbu obnovitelné infrastruktury s tvorbou „zelených“ pracovních míst, jež by pomohla řešit nezaměstnanost a napravovat ekonomické nerovnosti.

Jeho největší přednost spočívá nejen v tom, že směřuje ke zlepšení jak ekologické, tak sociální situace, a naplňuje tak potřebu „spravedlivé transformace“ energetiky, ale především v tom, že již nevychází z toho, co se zdá politicky přijatelné, ale z toho, co je z hlediska dynamiky globálního klimatu potřeba. Tato nouzová opatření – rapidní odchod od fosilních paliv, v českém kontextu především bezodkladný konec těžby a spalování uhlí, a výstavba obnovitelné infrastruktury, která je nahradí – jsou nepochybně prvním krokem k záchraně planetárního ekosystému.

Klesnout však nakonec musí nejen emise, nýbrž i celý energetický a materiální průtok globální ekonomiky. To by v režimu současného kapitalismu ovšem vedlo ke krizi akumulace, potažmo ekonomické recesi. Změn tak bude muset doznat nejen energetika, nýbrž celá struktura dnešního hospodářství – nepotřebujeme dnešní ekonomiku v menším vydání, nýbrž odlišný ekonomický model.

Pozitivní je, že ekologická stabilizace může podle makroekonomických modelů fungující „nerůstové“ ekonomiky – jejichž hlavní rysy představuje opět zmiňovaný Hickel – reálně vést nikoli k zhoršení, nýbrž naopak ke zlepšení lidského blahobytu. Jednou z příčin je to, že ukončení růstu by vyžadovalo řešení problému nezaměstnanosti, který je jinak s omezením ekonomické aktivity běžně spojen.

Protože nová pracovní místa by nešlo vytvářet dalším růstem, spojeným s ekologickými náklady, byla by nezbytná redistribuce práce a příjmů prostřednictvím omezení pracovní doby při zachování – či v některých případech i růstu – výše mezd. Britská New Economics Foundation hovoří například o jednadvacetihodinovém pracovním týdnu.

To znamená, že práci by mohli mít prostřednictvím „garance pracovního místa“ všichni. Současně by ale všichni mohli mít také zásadně větší množství volného času, v němž by se mohli věnovat péči o své blízké, svým rodinám, přátelům, či partnerům, čtení knih či rozvíjení jiných koníčků, na které dnes nemají čas – či prostě a jednoduše lenošit.

Druhým důvodem je pak skutečnost, že růst v kapitalismu není tradičně poháněn jen tím, že plení vzácné zdroje a vykořisťuje lidskou práci, nýbrž také skrze vytváření „umělého nedostatku“. Typickým příkladem je krize bydlení: hlavním problém nespočívá v tom, že by bytů bylo málo, nebo že by se málo stavělo, ale v tom, že ceny bydlení šponuje do výše finančními trhy poháněná spekulace s nemovitostmi.

Zvýšená cena základní potřeby – někteří lidé dnes dávají na nájemném až 70 % celého příjmu – je mimo jiné tím, co lidi nutí tolik pracovat, aby si na ni vydělali. Jejich produkty a služby, spojené s dalšími ekologickými náklady v podobě energie a zdrojů, se ovšem musí následně někomu prodat, což zajišťuje mimo jiné dobře doložený vztah mezi frustrací z přepracování a nadměrnou konzumní spotřebou, hojně podporovaný stále manipulativnější reklamou.

Pokud by bylo bydlení z diktátu trhu vymaněno a stalo se lidským právem, dostupným všem, lidé by nakonec ke svému životu nepotřebovali tolik peněz jako dnes, nemuseli by tudíž tolik pracovat, a otevřela by se jim cesta k méně hektickému a spokojenějšímu životu. Redistribuce – přerozdělení příjmů a bohatství – a dekomodifikace – vyvázání základních životních potřeb z peněžní ekonomiky – jsou tak hlavními směry sociálně-ekologické transformace, která by dokázala snížit ekologickou destruktivitu společnosti, a přitom dát všem lidem možnost žít v dostatku a svobodně naplňovat svůj potenciál.

Jakou strategií však k takové budoucnosti směřovat? Pokud chceme vymanit podstatné části ekonomiky z trhu a redistribuovat bohatství, znamená to konfrontovat moc soukromého kapitálu: jak vytvářením „konkrétních utopií“, alternativ tady a teď, tak politickým zápasem o jejich rozšíření na obecný princip organizace společnosti. Bylo by však tragickým omylem – na nějž doplatila jak sociální demokracie, tak sovětský socialismus – spoléhat se v tom přehnaně na stát a svěřit kontrolu nad našimi životy odosobněné, nezodpovědné byrokracii, která se časem stane „novou třídou“ socialistických papalášů.

Třetím pohybem a společným předpokladem obou předchozích je tak ještě něco jiného: rozvoj a posílení demokracie ve společnosti. Je třeba směřovat mimo trh i stát, směrem k decentralizované, samosprávné sítí drobných živností, demokratických forem družstevního, komunitního, či obecního vlastnictví a sdílených, všem společných statků.

Tím, že redistribucí, dekomodifikací a demokratizací ekonomiky podetíná příčiny nesmyslného koloběhu nadvýroby a nadspotřeby, že osvobozuje to, čeho je dostatek, aby zachránil to, co je ohrožené, umožňuje nerůst osvobodit se z krysího závodu o „lepší příští“, jež je motorem kapitalistické akumulace. Tam, mezi nebem pokroku, které jsme chtěli prorazit, jen aby nám začalo padat na hlavu, a zemí, již jsme chtěli opustit, jen aby se pod námi začala otevírat, mezi „stropem“ ekologických mezí a „základy“ lidských potřeb, leží zmenšující se prostor pro udržení civilizace v jednadvacátém století, úzká přistávací dráha sociálně-ekologické transformace. Je jen na nás, zda se odhodláme k ní zamířit.

Text vznikl původně jako příspěvek na konferenci „Otevřená budoucnost“, pořádané Ekumenickou akademií a Nadací Rosy Luxemburgové.


A co si myslíte vy? Diskuse (69 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jindřich Kalous - důchodce

Neděle, 22.Září 2019, 09:04:24

Takže shrnuto do jedné věty: Je nutno zastavit ekonomický růst. S návrhy tohoto druhu přicházeli vědci i aktivisté už koncem 60. let. První zprávě Římského klubu (1972) se kdekdo posmíval.

Prošustrovali jsme 50 let.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 22.Září 2019, 11:53:41

Nejde o to, že jsme "prošustrovali 50 let"; jde o to, že doposud nikdo nepřišel na způsob, jak to udělat.

Například to doufání, že spolu s omezením/zastavením růstu ruku v ruce půjde odstranění nezaměstnanosti - opravdu dost dobře nevím, jak je možno si něco takového představit.

Masivním zkrácením pracovní doby? - To by v prvé řadě mělo za důsledek masivní zdražování (protože produkce by byla dražší), respektive masivní pokles životní úrovně.

Kromě jiného by se tím ještě více prekarizovala situace prekrariátu, který je jinak přece hlavním předmětem zájmu levice.

Přestaňme si konečně namlouvat, že tady někde za bukem stojí nějaký "dobrý lid", který jenom čeká na to až bude zbaven jha kapitalismu, aby mohl konečně začít žít přirozeným, autentickým, nekonzumním způsobem života.

"Je snadněji možno si představit konec světa nežli konec kapitalismu" - ano, přesně v tomto je, tento náš "dobrý lid" je ve skutečnosti jenom zástupem malých kapitalistů, kteří se jenom třesou na to, jak se dobrat většího blahobytu, většího vlastního prospěchu, většího vlastního zisku. Ne každý má tu schopnost či energii stát se sám aktivním kapitalistou; ale ta "kapitalistická", to jest soukromovlastnická mentalita, ta je zakotvena hluboce v mysli, v instinktech (téměř) každého člověka.

Celý ten "kapitalismus", na který levice stále ještě svádí veškerou vinu za všechno zlo na této zemi - ano, tento kapitalismus svými strukturami a tlaky dozajista zesiluje tento primární lidský pud po maximalizaci vlastního prospěchu; ale je naprosto iluzorní se domnívat, že daný problém dokážeme ze světa odstranit jenom nějakým "zrušením kapitalismu".

Ten problém je mnohem, mnohem složitější; a jestli jsme v nějakém ohledu "prošustrovali 50 let", pak právě v hledání skutečně reálných řešení.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Neděle, 22.Září 2019, 13:55:8

To máte jedno, jestli vinu za všechno zlo hodíte na kapitalismus nebo na lid...

V jednom případě musíte odstranit kapitalismus, ve druhém případě "vyměnit lid", ale v obou případech zde zůstává cnostná levice, která to všechno dělá pro blaho lidu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Neděle, 22.Září 2019, 14:04:48

Existuje také názor, že potřeba ekonomického růstu je podmíněna určitou vlastností peněz, kterou peníze získaly před začátkem ekonomického růstu, takže získání oné vlastnosti ekonomický růst potom podmínilo.

Vojtěch Klusáček - Brno

Neděle, 22.Září 2019, 14:09:15

Nezbývá než poznamenat, že zastavit ekonomický růst a převést ekonomiku na daleko menší průtok materiálu, energie a statků, byl jedním z hlavních cílů a dařilo se jej naplňovat v jediné zemi - v Kambodži pod vládou pol-potovců.

Hnutí ekoaktivistů čím dál víc připomíná nějakou soudobou mutaci chiliastů nebo flagelantů, odříkáním ke spáse, která s železnou pravidelností v historii stále znovu a znovu vznikají.

Jindřich Kalous - důchodce

Neděle, 22.Září 2019, 14:51:0

Mudrlantů, kteří zdůvodňují, že a proč se s tím nedá nic dělat, se při každé podobné příležitosti jako je zdejší diskuse najde 13 do tuctu. Prozatím však každý systém skončil, takže skončí i kapitalismus. Předchozí generace (včetně té naší odcházející) svět a společnost do této situace dostaly a mladí nám teď nenaznačují nic jiného, než že v tom světě budou žít oni a že by si ho třeba rádi uspořádali po svém. Když už jim neumíme nebo nechceme poradit, jak z toho průšvihu ven, tak bychom jim aspoň nemuseli vysvětlovat, že a proč to nejde. Jestli je necháme dělat si to po svém, tak se třeba ještě aspoň někteří dožijeme, že nám předvedou, jak to půjde.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Neděle, 22.Září 2019, 15:20:16

"Pokud by bylo bydlení z diktátu trhu vymaněno a stalo se lidským právem, dostupným všem", bylo by patrně nutné vyvlastnit nemovitosti určené k bydlení, a pak v souladu s tímto lidským právem vyvlastněné nemovitosti přidělovat.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Na potřebě se shodneme, Neděle, 22.Září 2019, 17:29:17

na směru nikoliv. Já rozhodně nevěřím, že pokusy o decentralizovanou společnost "mimo trh a stát" vyřeší klimatickou krizi. Nebo jakoukoliv jinou.
Je to právě decentralizovanost světa, co neumožňuje radikální kroky k řešení globálních problémů. Proč by Brazilci ponechávali na polovině své země prales jako "plíci světa", když jim za to svět nic nedá? Proč by Čína snižovala emise CO2, když USA je mají na obyvatele dvaapůlkrát větší?
Tohle všechno by nebyl problém, kdybychom byli všichni, jak se říká, na jedné lodi. Jenže nejsme - jsme na společné pastvině. Ta, jak známo, směřuje k tragédii. Loď ale funguje jinak než pastvina.

Pavel Kolařík - informatik

No tak ale ono to zdaleka není tak, Neděle, 22.Září 2019, 18:06:37

že by za to Brazílii nikdo nic nedal. Naopak, peníze do Brazílie plynou. Teď však mnozí podporovatelé uvažují, že plynout přestanou. Vzhledem k tomu, co Brazilci momentálně dělají.

Pavel Kolařík - informatik

Respektive, Neděle, 22.Září 2019, 19:02:4

největší plátci - Německo a Norsko - nedávno svoje platy už zastavili.

https://diepresse.com/home/wirtschaft/international/5675067/Kein-Geld-mehr-fuer-Brasilien

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Loď a pastvina Neděle, 22.Září 2019, 21:42:28

Může být na lodi demokracie?

Jindřich Kalous - důchodce

Jiřímu Nushartovi Neděle, 22.Září 2019, 21:59:22

"Může být na lodi demokracie?"

Může. Je historicky dokázáno, že pirátské (korzárské, bukanýrské apod.) lodi v 17. století byly organizovány jako družstva a posádky měly celkem dost možností kecat do stanovení cílů a rozdělování kořisti, někdy i do obsazování funkcí na lodích. A když se kapitán dopouštěl příliš velkých excesů a ty předem dohodnuté věci nerespektoval, prošel se po prkně, načež se uprázdněné místo kapitána většinou (ne vždy) obsazovalo volbou. (Celé se to týká evropských pirátů. O poměrech na pirátských lodích arabských nebo východoasijských mi není nic známo.)

Ivo Horák - Praha 3

Neděle, 22.Září 2019, 22:39:19

Bez ohledu na zavádějící argumentaci pana Klusáčka Kambodžou jsem toho názoru, že není důvod, proč by nemohla společnost dobře fungovat a prospívat za stagnujícího růstu, ba i za určitého specifického poklesu. Podíváme-li se na menší měřítko jednoho městečka, nebo jedné rodiny, stěží budeme nacházet podstatnou souvislost mezi vývojem příjmů, průtoků materiálu, energií a statků a mezi hodnocením atmosféry, spokojenosti, poměrů, doby, toho kterého roku.

Ve vyprávění, či kronikách se právem líčí, co kdy bylo dobře a co špatně, zatímco ekonomista vyjádří svou pravdu (a spokojenost) jedinou cifrou, procentem ekonomického růstu. Asi i za Stalina, nebo za Hitlera. Zato trapný následovník těchto Pol Pot se šikne k dost nehorázné denunciaci ekologických aktivistů.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Loď a pastvina Neděle, 22.Září 2019, 23:29:57

Může, pane Kalousi, sedm a půl miliardy pirátů (děti odečteme) mluvících několika tisíci jazyky volit svého kapitána?

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Skvělý článek Pondělí, 23.Září 2019, 07:14:44

Toto je skvělý článek. Neomylně trefuje hřebíček na hlavičku.

Měli bychom si také uvědomit, že téměř všichni se budeme muset také podstatně uskromnit. Což nás všechny jenom obohatí a osvobodí od diktátu mamonu, který jsme sami na sebe přivedli prostřednictvím pokrokářského fanatismu a docela obyčejného sobectví.

U nás v církvi se tomu, co zde jako cíl, ke kterému musíme směřovat - máme-li zachránit sebe i planetu Zemi - skvěle Josef Patočka popsal, říkáme obecné dobro. Bohužel, u nás v církvi se o tom, co obecné dobro znamená a jak k němu směřovat, málo přemýšlí a málo koná.

Se srdečnými díky za výborný článek,
Jiří Vyleťal

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Skvělý článek, pane Vyleťale? Pondělí, 23.Září 2019, 08:05:44

Když napíši, že na Zemi zavedeme Boží království, všichni se budeme mít rádi, nikdo nikomu nebude nic závidět a všichni se uskromníme, bude to také skvělý článek.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Odpověď panu Nushartovi Pondělí, 23.Září 2019, 10:04:34

Ano, bude, pane Nusharte. Ale jenom tehdy, budete-li to myslet vážně a bude-li to vycházet z Vašeho dobrého a upřímného srdce.

Budete-li chtít takovým Vaším článkem někoho zesměšnit a ironizovat jeho upřímně míněnou snahu o svět lepší pro všechny - tedy onu snahu s níž výše uvedený článek Josef Patočka psal - nebude ten Váš článek stát za nic.

Jiří Vyleťal

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Expanzivní a neexpanzivní modus produkce Pondělí, 23.Září 2019, 11:37:12

Tu námitka pana Klusáčka je nicméně zapotřebí vzít vážně. A já sám jsem ve svém vstupu měl něco podobného na mysli.

Tedy: napřed je nutno uznat, že nikoli expanzivní typy ekonomiky tu byly už i jinde, nežli jenom v Kambodži. A jsou i dnes - například na nějakých tichomořských ostrovech, obydlených jenom místní (domorodou) komunitou, provozující autarkní způsob hospodaření, uzavřený do stále stejných cyklů. Stejný charakter měly agrární ekonomiky starých časů.

Otázka je ovšem tato (a je to otázka skutečně kardinální): je možno i dnes, v moderní civilizaci, "zastavit ekonomiku"? Zastavit ekonomický (a spolu s tím ruku v ruce jdoucí) technologický progres?

Tohle asi opravdu možné nebude; a tohle je pravý smysl poznámky pana Klusáčka, že takovéto "zastavení ekonomiky" by bylo reálně možné jenom za podmínek nejen totální diktatury, ale i sražení celé společnosti do předcivilizačních forem její existence.

Otázka druhá: je možno (současnou) ekonomiku utlumit na základě dobrovolnosti, uvědomělého sebeomezení spotřebitelů?

Na jedné straně - v tomto ohledu má pan Vyleťal naprostou pravdu - je toto sebeomezení naprosto nutné. Ten excesivní konzum současné doby je nejenom ekologicky neudržitelný; on je i morálně naprosto deformovaný. Z lidské bytosti v celé - potenciální - šíři a hloubce její existence vytváří jenom konzumního omezence třesoucího se na stále nové a nové hračky umožňující mu přehlušit pocit prázdnoty v odcizeném světě.

Takže tato schopnost - a ochota - ke konzumnímu sebeomezení je naprosto nutná; ale tím se zase dostáváme zpět k otázce první: je možno současnou ekonomickou produkci natrvalo zastavit? - A odpověď už zněla: nikoli, prakticky to možné není.

Zdá se tedy, že se točíme v kruhu, ze kterého není možno se nijak osvobodit.

Připomeňme si tedy znovu ty základní cíle, kterých je nutno dosáhnout:

- je nutno zachovat celkový dynamismus, vývojovou progresivitu společenské, respektive celoplanetární produkce

- tuto produkci je ale nutno převést na principiálně jiný modus fungování:

- v každém případě to musí být modus ekologicky únosný pro naši planetu

- musí to být modus, ve kterém si ekonomika sice uchová svůj dynamický charakter, ale zároveň se osvobodí od zátěže naprosto zbytné nadprodukce; tedy produkce pro přebujelý konzum, jehož potřeba (a spotřeba) je do značné míry uměle vytvářena agresivní reklamou.

Ten pravý úkol je tedy ten, jak zachovat ten zdravý, dynamický charakter společenské produkce, a přitom tuto produkci zbavit oněch uvedených excesů.

Jak to udělat - to je právě ta doposud nevyřešená otázka. Zopakujme ale ještě jednou: není možno to provést (s výjimkou absolutně krizové situace) nějakým "zmražením" ekonomiky a zavedením rozdělování konzumních statků na příděl. Není to reálně možné provést ani dobrovolným sebeomezením se spotřebitelů. Dokud ti budou vystaveni manipulativnímu tlaku reklamy a konzumní společnosti vůbec, dotud tuto konzumní zdrženlivost budou praktikovat jenom marginální části populace.

Co tedy? - Použil jsem v úvodu termín "nikoli expanzivní typ ekonomiky". A zdá se mi opravdu, že o něco takového by se mělo jednat. Jde o to zachovat dynamicky-progresivní společenskou produkci; ale přitom ji zbavit jejího slepě expanzivního charakteru.

Jednou větou: od produkce kvantitativní přejít k produkci kvalitativní. Tržně-kapitalistická ekonomika funguje na ryze kvantitativním principu: jediným kritériem úspěšnosti je čiré množství. Stále více produkce, stále více konzumu, stále více zisku.

V průběhu reformního "Pražského jara" roku osmašedesátého se také velice intenzivně diskutovalo o charakteru ekonomiky. Bezprostředně vzato se nejednalo o nic jiného, než jak stagnující a technologicky zaostalou socialistickou ekonomiku dostat co nejrychleji na úroveň vyspělých zemí Západu. Zdálo by se tedy, že se tu také jednalo jenom o čirý konzumismus. Na jedné straně tomu tak opravdu bylo; ale na straně druhé v tehdejších diskusích a úvahách přinejmenším jedné části tehdejších reformistů stále byl přítomen jeden zásadní ideový moment: socialistická produkce nikdy nemá být pouhý samoúčel; nýbrž má být prostředkem ke všestrannému rozvoji životní kvality a osobnostního rozvoje člověka. Člověk sám, všestranný humánní a kulturní horizont jeho existence - to byl tedy ten základní cíl; a veškerá produkce jenom nástrojem k dosažení tohoto cíle.

A zdá se, že právě v dnešní situaci by bylo zapotřebí ty staré ideje československých osmašedesátníků oprášit, a udělat z nich základ všech úvah pro budoucí charakter celé světové ekonomické produkce.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Vyleťalovi Pondělí, 23.Září 2019, 11:56:37

Nechci nikoho zesměšnit, chci poukázat na to, že takový záměr - ač upřímně míněný - je nereálný.

Záměry tohoto typu - záměry upřímně míněné (nepochybuji o tom, že mnozí komunisté i mnozí náboženští horlivci mínili svoji snahu o lepší svět zcela upřímně) - pravidelně přinášejí lidem mnoho utrpení.

Důvod, proč to tak je, jste zde Vy sám už několikrát velmi dobře pojmenoval.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pondělí, 23.Září 2019, 11:59:16

Tedy ne přímo v této diskusi, ale jinde.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Ještě panu Nushartovi Pondělí, 23.Září 2019, 13:43:45

Proč tedy, pane Nusharte, když se domníváte, že to, co navrhuje pisatel článku, je nereálné, proč nenapíšete, že to dle Vás nereálné je? A proč k tomu ještě nedodáte nějaké odůvodnění Vašeho posudku?

Proč namísto toho dáváte otazník za vyjádření jiného čtenáře článku, než jste Vy, který – na rozdíl od Vás - hodnotí článek jako skvělý? A proč toto jeho hodnocení doplňujete ještě jízlivostí tolik typickou pro tzv. „pragmatiky“, kteří si svět dobrý pro všechny ani nepřejí, a snaží se z každé diskuse vyřadit ty, kteří mají srdce a nadto nezapomněli snít sen o lásce k bližnímu a dobru pro všechny?

Jiří Vyleťal

Pavel Kolařík - informatik

Pondělí, 23.Září 2019, 15:10:46

No...Ehm...

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pane Vyleťale, Pondělí, 23.Září 2019, 18:35:38

omlouvám se Vám, pokud jsem se Vás dotkl.

V tomto článku se například píše o bydlení, které by se mělo stát lidským právem, dostupným pro všechny.

Zní to pěkně, zvláště pokud to člověka vede k domněnce, že by se tím vyřešila svízelná situace všech bezdomovců.

Jenže to by se nestalo. Garance bydlení pro všechny by ve svém důsledku vedla k tomu, že náklady na bydlení by si nikdo nehradil ze svého příjmu (proč by to dělal?), nemovitosti určené k bydlení by tedy musely být "znárodněny" (v globálně ovládaném světě nikoliv znárodněny, ale "zglobalizovány"), aby pak v souladu s "lidským právem na bydlení" mohly být tyto vyvlastněné nemovitosti lidem přidělovány (kvalita bydlení by se stala přímo úměrná loajalitě k panujícímu režimu) a aby mohl být financován jejich provoz a údržba.

Něco podobného už tu ale přece bylo, dokonce mám matný dojem, že v SSSR bylo to "právo na bydlení" někdy od sedmdesátých či osmdesátých let skutečně zákonem zajištěno. Nikdo z těch, kdo tento lepší svět prosazují, by si ale asi nepřál bydlet v sovětském komunálním bytě společně s několika dalšími rodinami, čemuž odpovídaly často příšerné vztahy mezi lidmi.

Tenhle "lepší svět" já už prostě zpátky nechci.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Vyleťalovi Pondělí, 23.Září 2019, 18:56:4

Myslím, že právo na bydlení se objevilo v nové Ústavě SSSR z roku 1977.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pondělí, 23.Září 2019, 19:00:16

I v Ústavě ČSSR bylo právo na bydlení (ale ne na byt). To znamená, že když mladí bydleli třeba u rodičů, tak jejich právo na bydlení bylo splněno.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Děkuji za poučení, Pondělí, 23.Září 2019, 19:30:37

vůbec jsem netušil, že nějaký fond pro Amazonský prales existuje. Jestli ovšem získal 1.3 miliardy USD za 10 let jak uvádí web fondu ([1]), tak se ani nedivím, že jsem to nezaznamenal :) Je potřeba si uvědomit, že to, co vyspělý svět po Brazílii chce, je aby se vzdala využití nějaké čtvrtiny svého území (56% zalesněné půdy vs. 32% v Německu nebo USA), a to nesmírně úrodné, ve prospěch zbytku světa. To je podle mě požadavek za víc než 130 milionů dolarů ročně.

[1] http://www.amazonfund.gov.br/export/sites/default/en/.galleries/imagens/rafa-capa/Rafa_eng_2018_Executive_Summary.jpg

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Společná pastvina směřuje k tragédii, společná loď k útesům, pokud je řízena demokraticky. Pondělí, 23.Září 2019, 19:59:30

Chceme-li demokracii bez tragédie, řešením je pastvina, ale ne společná.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Ještě panu Nushartovi Pondělí, 23.Září 2019, 20:28:18

Vážený pane Nusharte,
správě organizovaná společnost by měla všem lidem garantovat nejen právo na bydlení, ale právo na vše, co patří k lidské důstojnosti. To je, právo na vzdělání, zdravotní péči, přiměřené ošacení, výživu, dopravu, uplatnění vzdělání, podmínky pro řádnou výchovu dětí a péči o rodinné příslušníky, apod.

Že na to není? Ale, ale, jen se porozhlédněme kolem, kolik prostředků se promarní na zbytečnosti a škodlivosti, kolik si pro sebe ukrojí kdejací boháči, spekulanti, oligarchové a co stojí armády a výzkumy k ničemu apod., že?

A že by to nešlo zorganizovat? A války, pokleslé zábavy, hazard a business se vším, bezuzdné ničení přírody, to zorganizovat jde, že?

Jiří Vyleťal

Jindřich Kalous - důchodce

Jiřímu Nushartovi Pondělí, 23.Září 2019, 21:30:18

"Společná pastvina směřuje k tragédii, společná loď k útesům, pokud je řízena demokraticky. Chceme-li demokracii bez tragédie, řešením je pastvina, ale ne společná."

Takových tvrzení bez důkazů nebo "dokázaných" s pomocí argumentačních faulů obhajujících status quo tady produkujete několik desítek týdně. Že by nás to ovšem posunulo blíž k nějakým použitelným řešením, to jsem zatím nepozoroval.

Může ... sedm a půl miliardy pirátů ... mluvících několika tisíci jazyky volit svého kapitána?

S trochou dobré vůle ano. Technické prostředky tomu už existují. Firmy, které žijí z manipulací s "Big Data", jich využívají už dávno.

Jindřich Kalous - důchodce

Pondělí, 23.Září 2019, 21:54:0

V řízení čehokoli se používá známé pravidlo 20-80, dřív se tomu taky říkalo metoda hlavního článku.

100 největších světových korporací zodpovídá za 70% uhlíkatých emisí. (Viz tady: https://b8f65cb373b1b7b15feb-c70d8ead6ced550b4d987d7c03fcdd1d.ssl.cf3.rackcdn.com/cms/reports/documents/000/002/327/original/Carbon-Majors-Report-2017.pdf) Je tedy nutno přednostně "řešit" těch 100 korporací a především systém, který umožnil jejich vytvoření a jejich neregulovaný vliv na politiku, ekonomiku a veřejné mínění.

Házet místo toho odpovědnost na spotřební návyky každého jednotlivého člověka ze 7,5 miliardy lidí obývajících dnes planetu, kteří společně zodpovídají nanejvýš za zbývajících 30% emisí, je (mírně řečeno) prasárna.

Jindřich Kalous - důchodce

Pondělí, 23.Září 2019, 22:32:17

A zásadní otázka je, jestli entita jménem Jiří Nushart vůbec existuje...

https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/sloupek-stefana-svece-buhvi-jestli-existujete-40297402

Třeba je to geniálně naprogramovaný bot určený k rozbíjení zdejší diskuse a nějaký ďábelský programátor se nad našimi hádkami královsky baví...

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pane Kalousi, Úterý, 24.Září 2019, 01:09:34

porušil jste etický kodex diskusí.

http://denikreferendum.cz/stranka/eticky-kodex-diskusi

Pavel Krupička - Já jsem lid., A chci svá ekonomická práva.

Úterý, 24.Září 2019, 01:26:29

Jeden z největších trollů všech dob objevil kodex diskuzí. Výborně.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Úterý, 24.Září 2019, 01:47:3

Začíná to tu bejt dost drsný. To už zase někdo vystřelil z Aurory?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Nusharte. Úterý, 24.Září 2019, 05:10:31

Píšete, že pokusy o lepší svět "pravidelně přinášejí lidem mnoho utrpení". Ovšem ty pokusy o lepší svět se dějí právě proto, že lidé trpěli a trpí (už v tom starém světě). Jen možná trochu jinak nebo jiní lidé.
Utrpení je součástí tohoto světa. I minulého. I budoucího, dokud to bude (jen) lidský svět.
Nicméně, člověk nemá bránit druhým, aby se o lepší svět pokoušeli.

Jindřich Kalous - důchodce

Jiřímu Nushartovi Úterý, 24.Září 2019, 08:12:18

Mea culpa. Jak je všeobecně známo, krmit trolla je kontraproduktivní. Mohu bez záruky slíbit, že se toho pokusím vyvarovat.

Pavel Kolařík - informatik

Nemáte zač, pane Hájku Úterý, 24.Září 2019, 08:14:35

Na vašem konstatování, že jste netušil o existenci fondu, do kterého přispívalo několik dobrovolných dárců, z nichž daleko největší bylo Norsko, by nebylo nic špatného. Každopádně jste tím na tom byl stejně jako odhadem 95 proc. zdejšího osazenstva.

Následujícím tvrzením, že jste se o tom fondu nedověděl proto, že podle vás přijal málo peněz, jste to ovšem moc nevylepšil. Také následné překotné hauzírování s čísly jeví známky samoúčelnosti. Rozumím samozřejmě tomu, že když jste předtím tvrdil, že Brazílie nedostává nic, musíte teď aspoň tvrdit, že dostává málo. :-)

Každopádně to nic nemění na tom, že teď už vlastně opravdu nedostává v podstatě nic, a tak to zřejmě nějakou dobu zůstane. Bolsonaro na to reagoval tak, že žádné peníze nepotřebují, a ať si je dárci strčí někam.

Co s tím naděláte? Každá země má právo si zvolit svého vrchního idiota. Ne?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pane Kalousi, Úterý, 24.Září 2019, 10:09:2

z mého pohledu na mě útočíte zcela bezdůvodně. Můžete mě, prosím, upozornit na to místo v textu, které je příčinou Vaší rozladěnosti? Děkuji.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pane Krupičko, Úterý, 24.Září 2019, 10:09:48

mohu Vás požádat o totéž? Děkuji i Vám.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Využití čtvrtiny vlastního území Úterý, 24.Září 2019, 10:44:40

Pan Hájek: jenže za prvé, tady by daleko spíše nežli "využití" v případě amazonských pralesů mělo stát "zdevastování".

Před nedávnem někdo uvedl (tuším pan Morbicer), že tím vykácením a vypálením amazonských pralesů se obdělávatelná půda získá jenom na krátký čas. Po tomto čase se půda nechráněná porostem odplaví; a tak je nutno zase vykácet a vypálit další část pralesa, a tak dále a tak dále, až do úplného konce. Až nezbude ani jeden jediný strom, a stejně nebude získána žádná úrodná půda.

A za druhé se staví kardinální otázka: jsou ty amazonské pralesy skutečně výlučným vlastnictvím jednoho jediného státu? Když na jejich přežití závisí doslova přežití celého lidstva?

Jsou ostatně i jiné státy, které jsou do velké míry pokryty lesy. Ale jen málokteré je devastující takovým doslova cynickým způsobem, jako právě Brazílie.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Nu ano, Úterý, 24.Září 2019, 10:54:24

pane Kolaříku, každá země má zejména právo nakládat se svým územím, jak uzná za vhodné, a i když ji vede magor jako Bolsonaro, tak to neznamená, že nemůže mít někdy pravdu.

Jestli se vám jeví prosté dělení jako "překotné hauzírování s čísly", tak je mi líto vaší někdejší paní učitelky :) Pokud si myslíte, že 130 milionů dolarů je dost, nu, já vám to neberu. Jenom se nad tím příležitostně zamyslete (kdyby se vám to náhodou někdy stalo), jak by ekvivalentní požadavek ohodnotilo třeba Německo.

Pavel Kolařík - informatik

Pane Hájku Úterý, 24.Září 2019, 11:21:0

Já jsem opravdu neměl v úmyslu vás zesměšňovat za vaše bohorovné tvrzení "Proč by Brazilci ponechávali na polovině své země prales jako "plíci světa", když jim za to svět nic nedá?", kterým jste ukázal, že o tom nic nevíte. Prostě jsem tu informaci uvedl na pravou míru, a tím to pro mě skončilo.

O tom, že umíte googlovat a po mém upozornění jste tak překotně činil, nepochybuji.

Rád bych vás požádal, abyste si laskavě nechal od cesty ty urážky jako " je mi líto vaší někdejší paní učitelky", nebo "se příležitostně zamyslete (kdyby se vám to náhodou někdy stalo)".

Jinak bych musel napsat, že bych si rád promluvil s vašimi rodiči o tom, proč se z vás stal takový nevychovaný fracek.

Což ovšem ve skutečnosti opravdu nechci.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Vyleťalovi Úterý, 24.Září 2019, 12:44:35

Souhlasím s Vámi, že společnost [otázka je, jak ji vymezit - zda společným zájmem, společně uznávanými hodnotami, či naopak máme na mysli společnost globální, která je však značně roztříštěná] - tedy souhlasím, že společnost by měla [svým členům, nebo každému? - viz "tragédie společné pastviny"] garantovat jakési "jistoty" (ve skutečném životě mnoho jistot není, jde o to skutečnou jistotu rozeznat), tedy garantovat například právo na vzdělání a na zdravotní péči, což rodiče dítěte nebo později člověk sám sobě zajistit nemůže. Myslím, že tato zmíněná dvě práva (vzdělání a zdravotní péče) se dosud v naší společnosti [v našem státě] dařilo garantovat celkem dost úspěšně.

[Není to tak všude ve světě. V Moldávii jsem kdysi před mnoha lety nutně potřeboval ošetření a když jsem pak chtěl za lékařský výkon zaplatit s tím, že mi to následně bude uhrazeno z mého cestovního zdravotního pojištění, lékař se téměř urazil a začal mi vysvětlovat, že u nich je zdravotní péče - narozdíl od českého kapitalismu - pro všechny lidi zdarma. Poté mi utrhl z novin kousek papíru, napsal na něj "recept", v lékárně to ale neměli, takže mi dali něco jiného - že prý to také výborně účinkuje - a já jsem tedy musel z Moldávie odjet domů, abych se nechal ošetřit v našem kapitalistickém zdravotnictví. To tedy jen tak na okraj.]

Vy, pane Vyleťale, ten problém garance těchto práv vidíte v dostatku či nedostatku peněz a předpokládáte patrně, že to vidím také touto optikou - tedy, zda "to jde nebo nejde ufinancovat" - říkáte že jde, když se přece jinde peníze věnují na zbytečné věci. Já to touto optikou nevidím (nemyslím si - vzhledem k tomu, že peníze vznikají a zanikají v komerčních bankách, vznikají při vytvoření dluhu - nemyslím si tedy, že principiálně problém tkví v nějaké naprosté "nemožnosti" potřebný obnos peněz k určitému účelu vytvořit).

Pokládáte dále řečnickou otázku, proč by to tedy nešlo zorganizovat, když jiné pokleslé věci zorganizovat jdou.

Pokusím se na tuto řečnickou otázku odpovědět.

Na peníze můžeme nahlížet jako na reprezentaci majetku, a v tom případě je Vaše rozhořčení nad špatnostmi světa zcela pochopitelné a Vaše námitky jsou podle mě v takovém případě oprávněné.

Na toky peněz však můžeme také nahlížet jako na toky informací, jako na "nervové vzruchy", běžící po nervových vláknech a organizující - zcela bez uvědomění "pacienta" (společnosti) jeho základní životní funkce. A ano, tyto "neurotransmitery" jsou u našeho "pacienta" patrně nějak porouchané. Ta nemoc ale neprobíhá v jeho vědomí, nelze ji tedy změnou myšlení příliš ovlivnit (trochu snad ano). Neuváženým zásahem do organizace základních životních funkcí - zásahem vedeným z nereflektovaných morálních pohnutek a při naprosté ignoraci fyziologie - však můžeme pacienta značně poškodit, přivodit mu utrpení z důvodu, že jsme ho (pacienta - společnost) chtěli morálně vylepšit.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Člověk nemá bránit druhým, aby se o lepší svět pokoušeli." Úterý, 24.Září 2019, 20:21:6

Ano, paní Hájková, s tím souhlasím.

O lepší svět se snaží mnozí lidé, ale přesto, že se ti i oni snaží o stejnou věc, jejich snahy o lepší svět se často dostávají do konfliktu. Pak ti první říkají o těch druhých, že jim brání ve snaze o lepší svět, a i ti druzí o těch prvních říkají totéž.

Existuje tedy nějaké kritérium, podle kterého poznáme, že v upřímné snaze o lepší svět sami sebe neobelháváme? Co je tím kritériem, podle kterého poznáme, že naše upřímná snaha o lepší svět skutečně k lepšímu světu vede? Může člověk prosazovat to, co považuje za cestu k lepšímu světu a může bránit tomu, co považuje za horší svět?

Abych to trochu přiblížil na jednoduchém příkladu: Někteří lidé zcela upřímně věřili, že nástup komunismu přinese lepší svět, a proto ho také podporovali. Někteří jiní lidé zase upřímně věřili, že když komunismu v nástupu k moci zabrání, přinese to lepší svět, a proto se snažili komunismu v jeho nástupu k moci zabránit.

Kdo z nich byl oprávněn jednat a kdo neměl bránit těm druhým v jejich snaze o lepší svět?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 24.Září 2019, 21:09:55

Asi dost záleží na tom, co konkrétně znamená něco podporovat, prosazovat (nebo něčemu bránit). Tedy o jakou činnost se jedná. Záleží přitom jak na cíli, tak na prostředcích, kterých použijeme k tomu svému cíli. Mělo by platit, že cíl (účel) nesmí "světit" prostředky. Ale asi by se lidé s určitými cíli neměli hned podezírat, že kvůli nim použijí špatných prostředků. Je to tak trochu malování čerta na zeď. Ovšem, když se řekne "nemaluj čerta na zeď", je to tak trochu moralizování. Nelze dávat nějaký obecný návod, co dělat nebo nedělat. Ani by to stejně nebylo nic platné. Každý pokládá za správné něco jiného. Jsem spíš pro to nechat druhé, ať dělají, co uznaji za vhodné. Pokud možno, nikomu v ničem nebránit. Jsem dokonce svým způsobem pro neodporování zlu, jako Petr Chelčický, i když nevím, jestli bych byla schopna to vždy dodržet. A taky je mi jasné, že v každém státě musí být někdo, kdo zlu bude odporovat. Jinak to nejde.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Když se díky něčí snaze podaří zlepšit situaci konkrétních lidí, Úterý, 24.Září 2019, 21:33:28

aniž by se tím situace jiných zhoršila, pak se doufám svět zlepšil. Aspoň maličko.
Každá kapka dobrá.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Je tu ještě hledisko času, Středa, 25.Září 2019, 00:20:33

to zlepšení něčí situace nemusí mít za následek okamžité zhoršení situace jiných současníků. Může mít ale za následek zhoršení situace budoucích generací (např. zlepšení situace značného množství lidí v průběhu mnoha generací může mít za následek zhoršení situace generace Grety Thunbergové).

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 25.Září 2019, 05:25:34

Dějiny se dají chápat i jako řetězec příčin a následků. Já myslím, že se to v historii dělo poměrně často, že způsob života určitého počtu lidí měl za následek zhoršení situace budoucích generací.
Dokonce o tom je vypovídá i křesťanské učení o prvotním hříchu.
Asi by se měl každý člověk snažit, aby svým životem způsoboval co nejméně škody. Samozřejmě, každý podle svých možností a schopností.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 25.Září 2019, 05:46:43

Jinak by se samozřejmě dalo uvažovat v tomtéž duchu jako to někdy děláte vy - tedy přemýšlet, k čemu něco může vést.
Například k čemu může vést strach mnoha lidí z budoucnosti a z přelidnění planety?
Nebude nakonec nutné omezovat porodnost (jako to dělali v Číně) nebo dokonce stanovovat časový limit lidského života?

Jindřich Kalous - důchodce

Evě Hájkové Středa, 25.Září 2019, 06:52:38

"Asi by se měl každý člověk snažit, aby svým životem způsoboval co nejméně škody."

Řešení každého problému by mělo začít od jeho nejzávažnější příčiny. Jak už jsem napsal jinde, tak za antropogenní rozvracení klimatu ze 70% zodpovídá 100 korporací.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pane Kalousi, Středa, 25.Září 2019, 08:19:39

zúčastnil jsem se výstavy robotů:-) a tam se mi nikdy nestalo, že by po položení otázky následovala tak dlouhá prodleva. Každý robot odpovídal maximálně po několika vteřinách. Ve vašem programu je nejspíš nějaká chyba...

Jindřich Kalous - důchodce

K věci Středa, 25.Září 2019, 10:59:30

Když se vezmou v úvahu negativní externality, s tou "efektivností", "dynamismem" a "progresivitou" kapitalistické produkce je to všechno trochu jinak:
https://a2larm.cz/2019/09/klimaticka-krize-je-obrim-selhanim-trhu/

A pokud jde o návrhy možných řešení, speciálně vizte první (zatím jediný) diskusní příspěvek pod tímto článkem:
https://www.blisty.cz/art/97115-klimaticka-zmena-greta-thunberg-a-cesky-internet.html

Jindřich Kalous - důchodce

Středa, 25.Září 2019, 11:14:58

V českých podmínkách pak ještě zbývá jedna téměř zanedbatelná otázka, a to kdo všechny ty potřebné kroky bude realizovat.
http://casopisargument.cz/2019/09/25/cesko-zeme-nekvalifikovanych/
Z uvedeného vyplývá, že hlavními potřebnými charakteristikami takových realizátorů nejspíš nebudou ani morální vyspělost ani pevná víra v pánaboha nebo v jiné nadpřirozeno.

Koneckonců kdyby u nás doma hořelo, taky nebudu nejdřív zjišťovat, jaký je morální profil nebo vyznání velitele zasahujících hasičů. Dnes hoří celá planeta, ale místo okamžitého a účinného hašení se ředitelé zeměkoule - často nepochybně morální elity společnosti a řada z nich pevně věřící - pořád ještě hádají, jestli už vůbec nebo jak moc hoří a jestli by se s tím voláním hasičů nemělo ještě pár desítek let počkat...

Jindřich Kalous - důchodce

Ještě jednou Paretovo pravidlo a související informace Čtvrtek, 26.Září 2019, 14:20:8

Jak jsem napsal minule, 100 největších světových korporací zodpovídá za 70% uhlíkatých emisí.

K tomu je ale ještě nutno dodat nějaké doplňující informace.

Například: Fosilní průmysl a banky, které do něj investují, pobírají 85% světových dotací.
(Zdroj: Souhrn zde
https://www.imf.org/en/Publications/WP/Issues/2019/05/02/Global-Fossil-Fuel-Subsidies-Remain-Large-An-Update-Based-on-Country-Level-Estimates-46509
celý dokument tady
https://www.imf.org/~/media/Files/Publications/WP/2019/WPIEA2019089.ashx
Materiál pochází z dílny Mezinárodního měnového fondu, tzn., že ho nesepsali žádní ekoteroristé ani jiní blouzniví ideoví odpůrci údajně nejefektivnějšího, nejdynamičtějšího a nejprogresivnějšího ze všech představitelných společenských systémů...)

A ještě: Zelenou transformaci by v pohodě zaplatilo 10 - 30% těchto dotací.
(Zdroj: https://www.theguardian.com/environment/2019/aug/01/fossil-fuel-subsidy-cash-pay-green-energy-transition)

A nakonec: Globální zelený New Deal v trvání 30 let by si vyžádal 2,5% světového HDP, přičemž by vytvořil daleko více pracovních míst než údržba dosavadního fosilního systému.
(Zdroj: https://truthout.org/articles/noam-chomsky-and-robert-pollin-if-we-want-a-future-green-new-deal-is-key/)

Kontrolní otázka: Kolik % HDP dnes lidstvo utratí za zbrojení...?

Jindřich Kalous - důchodce

Čtvrtek, 26.Září 2019, 14:40:46

BTW, podle tohoto zdroje přebírajícího data z OSN a z orgánů EU
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/prekvapiva-data-cesko-je-na-tom-s-emisemi-na-hlavu-hur-nez-cina-zijeme-si-nad-pomery-a-plytvame-79562
produkuje ČR na hlavu více emisí než Čína...

Tož tak. A fčil mudrujte, fšeci...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 27.Září 2019, 13:07:40

Pane Kalousi, těch uvedených 70 procent emisí ovšem nespotřebovaly ty "korporace" - nýbrž v prvé řadě odběratelé, kupci a zákazníci jejich produktů. Tedy my, docela obyčejní koncoví spotřebitelé.

A ten koncový spotřebitel, ten běžný občánek si na ty emise nenechá sáhnout; protože jinak by je (tj. jejich odstranění) musel sám zaplatit, ze své vlastní peněženky, prostřednictvím vyšších cen.

Těm "korporacím" je to nakonec zcela jedno; každé zvýšení vlastních nákladů promítnou do cen svých produktů. Rozhodující brzdou je právě ten "nevinný malý občánek", ten koncový spotřebitel.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Pátek, 27.Září 2019, 17:11:23

Ty korporace, aby mohly prodávat, nejdřív musejí v hlavách potenciálních zákazníků uměle vytvořit potřebu nakupovat jejich zboží.

Typickým mnohokrát protřepávaným příkladem takové uměle vytvořené potřeby je individuální automobilismus.

Kromě toho Vaše námitka neřeší, proč "fosilní" korporace - podle některých etalon platnosti zákonů tržní ekonomiky - potřebují sežrat 85% světových dotací, bez nichž by evidentně už dávno zanikly, i kdyby byl o jejich zboží ze strany zákazníků sebevětší zájem.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Malý občánek Pátek, 27.Září 2019, 18:30:22

Teze "za všechno může nevinný malý občánek" a "individuální změna chování nic nevyřeší" jsou v rozporu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Příklady z návrhu "co dělat proti klimatické změně", na který zde výše v diskusi upozornil pan Kalous jako na "návrh možných řešení": Pátek, 27.Září 2019, 19:16:0

3. Zpochybňování ochrany klimatu bude spojeno se ztrátou občanských práv. Úkolem bude aby se speciálně ignorovaly extrémy, radikálové to jest popírači a zelení alarmisté.

6. Demokracie bude ale v některych bodech dočasně omezena ve prospěch těchto poloarmádních struktur.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Jde o tento diskusní příspěvek: Pátek, 27.Září 2019, 19:25:12

K věci Středa, 25.Září 2019, 10:59:30
(...)
A pokud jde o návrhy možných řešení, speciálně vizte první (zatím jediný) diskusní příspěvek pod tímto článkem:
https://www.blisty.cz/art/97115-klimaticka-zmena-greta-thunberg-a-cesky-internet.html

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Bude tedy nejprve třeba změnit čl. 23 Listiny základních práv a svobod, který by s navrhovanými opatřeními byl v kolizi: Pátek, 27.Září 2019, 20:20:15

Článek 23
Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Návrh nového znění čl. 23: Pátek, 27.Září 2019, 20:41:34

Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by zpochybňoval ochranu klimatu a dočasné omezení demokracie.

Ivo Horák - Praha 3

Soustředit síly do okamžiku jako v karate. A gordický uzel rozseknout. Pátek, 27.Září 2019, 23:41:7

Pan Kalous říká, že vinu za globální ekologickou krizi nesou v rozhodující míře největší nadnárodní korporace. Pan Poláček oponuje tím, že jsou to lidé, většinou drobní spotřebitelé, kdo o výrobě a jejích podmínkách rozhodují.

Já bych mohl přidat, že na vině jsou (také) média, která dělají reklamu pro své inzerenty, která seznamují lid se životem celebrit, která mají oddíly nazývané Styl. V magazínu pro motoristy se jeden dočte o drahých autech (obrázky k zakoukání určitě nechybí) a v Chalupáři se dozví, jak za značné peníze znešvařit venkovské stavení. Lidé ve 3. světě byli prostřednictvím médií infikováni Dallasem, aby snad nezůstávali, aspoň v myšlenkách, u svých tradic a hospodářství.

Jak může jedna obrovská korporace změnit neblahé působení celku korporací? Snad tak, že se nechá pohltit jinou? (Pak jich bude, pravda, na vině ještě méně.) Jak může obyčejný člověk, jeden spotřebitel z miliard, pomoci, aby klesla poptávka po energii? Nezatopí ještě, vytáhne svetr a bude o tom všude mluvit? Co to bude znamenat v porovnání s vlivem třeba jediné seriálové scény v horké sprše?

Jak naložit se svého druhu gordickým uzlem. Rozseknout ho může jen sféra politiky. Uveďme si dílčí příklad s kouřením. Celosvětově, od USA po Čínu a od Ruska po Austrálii, došlo během krátké doby ke značné změně přístupu ke kuřáctví. Můžeme diskutovat o tom, že byla nedostatečná, nebo naopak přílišná, to je však vedlejší. Podstatné je, že přišla, aniž pro ni vlastně nastal nějaký nový zásadní důvod. A prosadily ji široké a různorodé síly politického spektra. Některé i z konformity. Ano, silové pole konformity se musí přepólovat.

Jak skutečnost přijali svrchu zmínění tržní hybatelé. Korporace, jichž se to týká, se na zásadní odpor nezmohly. Za nového stavu jsou již „načaté“, současnou "hranici příměří" by již nebyly schopny účinně hájit. A co spotřebitelé? Celkově lze říci, že se přizpůsobili hladčeji než se dalo čekat. A co média? Jakbysmet.

Vím, že se jedná o dílčí úpravu dílčí sféry. Ale přece, ono by leccos mohlo jít. Je to tak trochu jako s otužováním, např. v nedávném českém filmu Bába z ledu. Volně parafrázuji: „Nevím, co na tom vidíte?! (…) Já do toho nevlezu! (…) Počkej ještě moment!" „Vždyť už seš v tom!" (...) „Jaký to bylo?" „Řekla bych, že báječný!"

Je třeba začít studenou sprchou. Nejlépe je otužovat se společně (vlastně globálně)!

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 28.Září 2019, 12:21:57

Pane Kalousi, to tvrzení že individuální automobilismus zapříčinily výhradně "světové korporace", je asi přece jenom velmi dalece vzdálené od reality.

Vzpomínám si ještě na časy socialismu, kdy prakticky jediná domácí automobilka Škoda ani zdaleka nedokázala pokrýt poptávku. Na automobil se tehdy (v šedesátých létech) čekalo nějaké čtyři roky. Tato "korporace" tedy neměla sebeméně zapotřebí masírovat mysli a duše svých potenciálních zákazníků nějakou reklamou; ale oni po těch autech toužili stejně. Je to logické: individuální automobilová doprava je vždycky mnohem pohodlnější, nežli jakýkoli jiný způsob dopravy.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Jak rozseknout gordický uzel Sobota, 28.Září 2019, 12:24:59

Ovšem, pane Horáku, to omezování kouření ve veřejném prostoru nebylo zdaleka pouze záležitostí politiky. Nýbrž toto politické opatření bylo jenom proto možné, že mezitím dokonce i většina kuřáků začala chápat ten prostý fakt, že kouření škodí zdraví. A že ohrožuje i je samé, jakož i životy jejich blízkých. Kdyby nebylo této změny v obecném (pod)vědomí, pak by politika neměla šance lidem kouření zakázat.

Takže spíše nežli "rozseknout gordický uzel" se opravdu jedná o nutnost komplexního řešení, které obsáhne pokud možno všechny sféry života.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Sobota, 28.Září 2019, 16:30:46

"...tvrzení že individuální automobilismus zapříčinily výhradně "světové korporace", je asi přece jenom velmi dalece vzdálené od reality."

Já netvrdím, že ho zapříčinily světové korporace. Já tvrdím, že ho zapříčinil Henry Ford I.

Znáte práce Denise de Rougemonta?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Neděle, 29.Září 2019, 12:01:5

Ano, Henry Ford je odpovědný za individuální automobilismus. Ale za rozvracení klimatu antropogenními emisemi je odpovědný paleolitický člověk (už nevím, jak se přesně jmenoval), když začal s tím rozděláváním ohně.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 29.Září 2019, 12:27:17

Neznám. Ale že by veškerý lidský konzumismus zapříčinila jedna jediná osoba - to by to snad musel být opravdu samotný Bůh. ;-)

Respektive ďábel.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Poláčkovi Neděle, 29.Září 2019, 15:17:28

Ano, Ježíšovi určitý sklon ke konzumnímu chování farizeové vyčítali.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.