Deník Referendum Svět

Je to tragicky promeškaná příležitost. Nová zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu IPCC, týkající se využívání krajiny a půdy, se vyhýbá zásadním věcem a nereprezentuje vědecké poznatky. Výsledkem je, že nám neposkytuje příliš mnoho vodítek k tomu, jak přežít toto století. Byla snad koupená, nebo byl strach jít proti průmyslovému zemědělství příliš velký pod vlivem zdrcujícího útoku, který podnikli kritici placení uhelným a ropným průmyslem?

Problém zprávy spočívá v tom, že se zaměřuje pouze na jeden ze dvou způsobů, jímž se počítá uhlíková stopa zemědělství. První způsob – který zvolil IPCC – lze popsat jako prosté počítání emisí, které má zemědělství na kontě. Kolik skleníkových plynů každý rok produkuje provoz traktorů, chemické postřiky a produkce masa? Podle IPCC je to 23 procent všech skleníkových plynů, které v současnosti lidstvo vypouští. Toto číslo ale zdaleka nezachycuje celkový dopad produkce potravin.

Druhý způsob výpočtu je mnohem pádnější. Lze jej popsat jako celkovou bilanci: jak si stojí zemědělství ve srovnání s přírodními ekosystémy, jejichž místo zabírá? Článek publikovaný loni v časopise Nature, jenž ale IPCC nezmiňuje, se tento dopad snažil kvantifikovat. Stojí za to si jej pečlivě přečíst – může člověku zcela změnit život.

Ani ta nejlepší extenzivní farma byť jen vzdáleně nepřipomíná divočinu se stromy, se všemi druhy predátorů i býložravců, které na ní žijí. Foto Pixabay

Podle oficiálních výpočtů činí uhlíková stopa každého obyvatele Velké Británie 5,4 tuny oxidu uhličitého ročně. Článek v Nature ale říká, že k tomu je třeba u každého Evropana ještě připočíst dalších 9 tun ročně, což je uhlík, který by se uložil do země v případě, že by se na ní nehospodařilo. Jinými slovy, kdybychom připočetli tyto „náklady za ztracené příležitosti k uložení uhlíku“, naše celková uhlíková stopa by se téměř ztrojnásobila na 14,4 tuny.

Proč je toto číslo tak vysoké? Protože jíme příliš mnoho masa a mléčných výrobků. Článek v Nature uvádí, že kuřecí má šestkrát vyšší uhlíkovou náročnost než sója, mléko pak patnáctkrát vyšší a hovězí 73krát vyšší. Kilogram hovězí bílkoviny odpovídá z hlediska nákladů za ztracené příležitosti k uložení uhlíku 1250 kilogramům, což je zhruba ekvivalent celoročního používání nového auta nebo cesty jednoho pasažéra letadlem z Londýna do New Yorku a zpět.

Toto jsou globální průměrné údaje, vycházející z toho, že hovězí se produkuje na místech typu Amazonská oblast, ale i pokud by pocházelo z Evropy, náklady jsou obrovské. Článek v časopise Food Policy uvádí, že u kilogramu hovězího proteinu pocházejícího z extenzivní britské farmy s půdou bohatou na uhlík by toto číslo činilo 634 kg, u jehněčího pak 749 kg.

Výzkum harvardských akademiků Helen Harwattové a Matthewa Hayeka, který IPCC také opomenul, ukazuje, že vedle milionů hektarů pastvin je 55 procent obdělávané půdy v Británii využíváno k pěstování krmiva pro dobytek namísto potravin pro lidi. Pokud bychom nechali pastviny proměnit v přírodní ekosystém a na půdě určené k pěstování krmiva by rostlo obilí, luštěniny, ovoce, ořechy a zelenina k jídlu pro lidi, půda ve Velké Británii by byla schopna absorbovat neuvěřitelné množství uhlíku. To by mohlo znamenat ekvivalent všech emisí vypuštěných během devíti let, uvádí článek. Zemědělství by pak bylo schopné uživit všechny a nebylo by třeba žádného importu.

Rostlinná strava jejích obyvatel by tak byla faktorem, který by umožnil momentálně selhávající Británii úspěšně plnit její mezinárodní závazky.

Pak jsou tu ještě ztracené příležitosti, které jsme vzali přírodě. Známý článek v časopise Science ukazuje, že přechod na rostlinnou stravu by umožnil uvolnit 76 procent veškeré půdy nyní využívané pro zemědělství. Na této ploše by se pak mohly obnovit přírodní ekosystémy, které by odklonily svět od cesty k ekologickému kolapsu a šestého velkého vymírání.

Lidé, kteří se snaží minimalizovat environmentální dopady své stravy, dělají dvě velké chyby. Za prvé se soustředí na kilometry, které jejich jídlo urazilo, a zapomínají na další dopady. U některých potravin, zejména těch, které se dopravují letadly, je uhlíková stopa velmi vysoká. U potravin jako obilí, luštěniny, maso nebo mléko je ale uhlíková stopa z dopravy jen malým zlomkem jejich celkového dopadu. Kilogram sóji přepravovaný přes půl světa způsobuje atmosféře mnohem méně škody než kilo kuřecího nebo vepřového vypěstovaného na nedaleké farmě.

Druhou chybou je myslet si, že extenzivní farmaření je pro planetu lepší než intenzivní. Současný model intenzivního zemědělství způsobuje velké environmentální škody: znečištění, erozi půdy, ničení biologické rozmanitosti. Extenzivní zemědělství je ale horší: z podstaty věci potřebuje k vyprodukování stejného množství jídla více prostoru. Prostoru, který by jinak mohla zabírat příroda.

Někteří lidé namítají, že extenzivní zemědělství – zejména pastviny pro dobytek – je blízké přírodě. Přestože existují farmy, které jsou lepší než jiné, žádné nevypadají jako přírodní ekosystémy. V přírodě neexistují žádné ploty, zato se v ní vyskytují velcí predátoři – vlci, rysi a další druhy, které jsme vyhubili proto, aby bylo kde chovat dobytek – a velké množství divokých býložravců.

Ve vlhkém podnebí mírného pásu, jaké najdeme v Británii, tvoří většinu přírodní vegetace stromy. I ty nejlepší farmy jsou při této představě jen ubohou parodií na přírodu a poskytují jen málo prostoru pro druhy, které by se jinak v krajině vyskytovaly.

Chceme-li předejít klimatické i ekologické katastrofě, klíčovým úkolem je minimalizovat množství země, kterou využíváme k pěstování jídla, a proměnit způsob, kterým ji obhospodařujeme. Vlády téměř všech zemí však namísto toho využívají veřejné prostředky k destrukci planety.

Příkladem je 500 milionů liber, za které slíbila britská vláda skoupit dobytek, který bude v případě uskutečnění brexitu bez dohody neprodejný. To je přitom stejné jako ta nejhorší a nejhloupější politika, kterou kdy vyplodila EU: tržní intervence, které způsobily zbytečnou nadprodukci a nerovnováhu. Brexit přes všechny škody, které napáchá, představuje příležitost začít platit vlastníkům půdy za to, že budou dělat věci jinak, a ne utrácet ještě víc veřejných prostředků za zaneřáďování planety.

IPCC i vlády se s těmito problémy nedokážou vypořádat. Když se ale podíváme vědecké závěry, zjistíme, že stravovat se tak jako dosud logicky prostě dál není možné. Začneme se podle toho chovat, nebo chceme dál užírat z životů těch, co přijdou po nás?

Text We can’t keep eating as we are – why isn’t the IPCC shouting this from the rooftops? vyšel původně v The Guardian. Z angličtiny přeložila Míla Zemanová Palánová