Současným způsobem se nemůžeme nadále stravovat
George MonbiotMezivládní panel pro klimatickou změnu ve své nejnovější zprávě o půdě a krajině hrubě podceňuje dopad, jaký má na planetární ekosystémy naše nadměrná konzumace masa a mléka.
Je to tragicky promeškaná příležitost. Nová zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu IPCC, týkající se využívání krajiny a půdy, se vyhýbá zásadním věcem a nereprezentuje vědecké poznatky. Výsledkem je, že nám neposkytuje příliš mnoho vodítek k tomu, jak přežít toto století. Byla snad koupená, nebo byl strach jít proti průmyslovému zemědělství příliš velký pod vlivem zdrcujícího útoku, který podnikli kritici placení uhelným a ropným průmyslem?
Problém zprávy spočívá v tom, že se zaměřuje pouze na jeden ze dvou způsobů, jímž se počítá uhlíková stopa zemědělství. První způsob — který zvolil IPCC — lze popsat jako prosté počítání emisí, které má zemědělství na kontě. Kolik skleníkových plynů každý rok produkuje provoz traktorů, chemické postřiky a produkce masa? Podle IPCC je to 23 procent všech skleníkových plynů, které v současnosti lidstvo vypouští. Toto číslo ale zdaleka nezachycuje celkový dopad produkce potravin.
Druhý způsob výpočtu je mnohem pádnější. Lze jej popsat jako celkovou bilanci: jak si stojí zemědělství ve srovnání s přírodními ekosystémy, jejichž místo zabírá? Článek publikovaný loni v časopise Nature, jenž ale IPCC nezmiňuje, se tento dopad snažil kvantifikovat. Stojí za to si jej pečlivě přečíst — může člověku zcela změnit život.
Podle oficiálních výpočtů činí uhlíková stopa každého obyvatele Velké Británie 5,4 tuny oxidu uhličitého ročně. Článek v Nature ale říká, že k tomu je třeba u každého Evropana ještě připočíst dalších 9 tun ročně, což je uhlík, který by se uložil do země v případě, že by se na ní nehospodařilo. Jinými slovy, kdybychom připočetli tyto „náklady za ztracené příležitosti k uložení uhlíku“, naše celková uhlíková stopa by se téměř ztrojnásobila na 14,4 tuny.