S tím, jak se blíží dosud zřejmě největší akce environmentálního hnutí Extinction Rebellion, v českém kontextu poněkud nešťastně překládaného jako Rebelie proti vyhynutí, se v kruzích lidí, kterým není lhostejné přežití lidského druhu, rozvířila neobvykle intenzivní debata. Týká se především taktik, jež by klimatické a širší environmentální hnutí mělo užívat, jakož i otázky vhodného způsobu komunikace s veřejností a politiky.

Diskusi o Extinction Rebellion sice zahájil klimatolog a člen klimatického panelu OSN Radim Tolasz, je ale vidět, že se téma dotýká i mainstreamu a politického středu: prozradil to extrakt centrismu v podobě komentáře Petra Honzejka varujícího hnutí za klimatickou spravedlnost před přílišným „radikalismem“. Deník Referendum současně zveřejnil otevřený dopis směřovaný Hnutí DUHA vyzývající k razantním aktivitám tváří v tvář počínajícímu klimatickému zhroucení, jakož i hned tři odpovědi od lidí, jejichž zásluhy pro životní prostředí jsou dlouholeté a nezpochybnitelné.

Jádro Tolaszova blogového textu a kritiky v českém prostředí stále nového hnutí se nese kolem údajně nereálných či nekonkrétních požadavků Extinction Rebellion, tedy:

1. dosažení uhlíkové neutrality k roku 2025
2. vyhlášení stavu klimatické nouze
3. ustavení shromáždění občanů, jež by se účastnila rozhodovacího procesu ohledně řešení klimatické krize

Na Tolaszovu stranu se postavila ona část klimatického hnutí, jež má blíže k hledání systémových a institucionálních řešení. Lidé zaměřující se spíše na aktivismus zdola a občas značně punkovou nehierarchickou organizaci nesouhlasí a stojí spíše za tím, že je zkrátka dobře, že Extinction Rebellion něco dělají.