Chci přispět X

Je nutné vyvěšovat transparenty na těžební věže. Ilegálně obzvlášť

To, co dnes potřebujeme v maximální možné míře, je kritický náhled na legální rámec a ochotu myslet mimo něj. Není to vždy příjemné, ale nepohodlná je i skutečná svoboda.

Vody environmentálního a klimatického hnutí ke konci minulého týdne rozvířila kauza prodlouženého zadržení a následného rozhodnutí o vazbě dvanácti aktivistů Greenpeace, kteří vyvěsili na těžební věž ve slovenské obci Nováky transparent s heslem „Skončite dobu uholnú“.

Narychlo se uspořádalo několik menších demonstrací za propuštění zadržených a napříč sociálními sítěmi i dalšími médii se začala šířit kritika na adresu slovenských represivních orgánů. Krom argumentační linie, která poukazovala, že omezení aktivistů na svobodě je neúměrné se ale – jako obvykle – rozvinula i argumentace protikladná.

Ta typicky přicházela od lidí, kteří by aktivisty nejen nechali zavřené tak dlouho, jak by si státní orgány přály, ale nejraději by jim v následném soudním procesu ještě napařili pořádný nepodmíněný trest. Proč, když se aktivisté nedopustili žádného násilného činu? Je to snadné: protože vedeni morálním přesvědčením překročili zákon – či jinak řečeno upřednostnili legitimitu před legalitou – což je především v našich končinách stále vnímáno jako vrchol vší provokace.

47421417_1151605431655468_6384876142892941312_nVedeni morálním přesvědčením překročili zákon, upřednostnili legitimitu před legalitou. Foto Limity jsme my

Zlaté tele zákona
V prvém sledu je nutné uznat, že legalita s legitimitou se zkrátka nekryje. Legalita je ze své podstaty jen určité situační zachycení toho, co zákonodárné vedení společnosti – potažmo obecněji viděno to, co by Foucault označil za dispozitiv moci – pokládá za legitimní. Struktury, jež soudobé společnosti vládnou, se sice z logiky věci snaží stávající legalitu vykreslit jako trvalou, v praxi ji ale pod tlakem objektivních okolností i obecného tlaku musí měnit. Změny legality případně přijdou i se změnou celých vládnoucích struktur.

Je potom smutnou skutečností, že v rámci systémů legality existují šedá pásma a skupiny, vůči kterým, zpravidla nepřiznaně, moc a zákon působí jinak než vůči ostatním. Pro příklad netřeba chodit daleko: stačí, aby si řadový čtenář bez kontaktů ve vrcholném byznysu či politice představil, co by se stalo, kdyby se pokusil využít dotace podobně kreativním způsobem jako současný premiér, a následně za pochybných okolností vyslat svého syna na Ruskem okupovaný Krym.

Dalším logickým problémem je, že stávající moc si vždy přizpůsobí legální rámec k obrazu svému, a může tak uvést v zákon věci, jež jsou ve všech jiných kontextech pokládány za krajně nelegitimní. Takových situací naše civilizace v posledním století viděla až příliš mnoho, než aby bylo zapotřebí se o nich dále rozepisovat.

Problém s legalitou spočívá nejen v jejích slepých úhlech, ale i v autokratickém paradoxu, kdy nástroje legality hlídají před zneužíváním represivní moci pouze další složky toho samého systému – v českém kontextu můžeme mluvit například o GIBS, jež má kontrolovat policii, i když je na ni fakticky napojená. A to je jen několik z mnohých důvodů, proč v žádném bodě života společnosti nelze legalitu pokládat za absolutní a nepřekročitelnou.

Naopak: kritický náhled na legální rámec a ochota myslet mimo něj je tím, co společnost posouvá vpřed. Pokud bychom totiž poslušně přijali to, co je, jako absolutní, skončíme přinejlepším v tupé technokracii bez jakékoli politické a sociální imaginace.

Zásadní je připomenout, co předešlé řádky neznamenají: že by veškeré prvky legality byly a priori chybné, jak říkají někteří povstalečtí anarchisté. Naopak: je naprosto správné, že není zákonné třeba brutální loupežné přepadení. Však se také toto legální opatření nikdo nesnaží přenastavit. Nejsou a nebudou tu hnutí pachatelů takových činů, jenž by se nenásilným odporem snažili dosáhnout práva zbít náhodného člověka na ulici a ukrást mu peněženku.

Chvála neposlušnosti
Existuje samozřejmě bezpočet příkladů legitimity přesahující zákon či jeho výklad. Od útěků otroků ve starověkých říších přes boj pracujících za důstojné podmínky v raném kapitalismu či odboj proti totalitním režimům po vyvěšení vlajky kurdských milicí v Německu. Od milostných vztahů lidí stejného pohlaví napříč staletími přes plzeňské povstání proti měnové reformě až po dnešní odpor íránských žen proti nucenému nošení šátku.

Celá ta myriáda situací, kdy umírali nevolníci i dělníci postřelení při divoké stávce, kdy se ocitali ve vězení sufražetky i pacifisté, kdy policie rozbíjela tonfami tábory hnutí Occupy či antifašistické blokády, má několik společných rysů. Lidé, kteří se rozhodli porušit zákon, tak neučinili z nudy či pubertálního vzdoru.

Překročili hranici legality kvůli přesvědčení, že danou věc je nutno udělat a že je správná z obecného principu, který je pro svědomí člověka významnější než paragrafy. Udělali to s vědomím, že přijde represe, protože ta v takových situacích přijde vždy – tím spíše, že policie se napříč věky vyznačuje zvláštní averzí vůči lidem, co proti ní stanou z morálních pohnutek.

Ve většině historických situací potom státní moc vykreslovala tyto morální narušitele práva a pořádku jako bandu antisociálních a nebezpečných živlů, nejlépe ještě placených z pochybných zahraničních zdrojů. V tom jí vždy sekundovala řada lidí, kteří – ať již z podivného masochismu, či snad snahy o sebeidentifikaci s mocí – všechna tato osočení ochotně přebírali, či dokonce hnali ad absurdum dále. To ostatně vidíme i u příkladu „dvanáctky z Nováků“, kdy se můžeme na sociálních sítích dočíst, že dotyčné, nepochybně nebezpečné bestie, přece musí platit Soros.

Zásadním protiargumentem vůči logice legitimity je to, že se na morální pohnutky může při překročení zákona odvolat kdokoli. Co kdyby se třeba fašisté rozhodli, že zablokují antifašistický průvod? Věc je až překvapivě prostá. Lucie Hašková po boku antisemitů i příznivců Miloše Zemana nezablokovala 17. listopadu 2016 antifašisty, stejně jako uhlobaroni nevyrazili v létě blokovat infrastrukturu environmentálních aktivistů na Klimakemp.

Ve chvíli, kdy by to udělali – což by zrovna v případě uhlobaronů mohlo být nanejvýš zábavné – velmi rychle by se prozradila účelovost jejich činu. Bylo by až příliš cítit, tak jako třeba z bigotních protofašistů snažících se čas od času blokovat duhový průvod Prague Pride, že se do daného boje nevypravili s čistým – a frommovsky řečeno biofilním – záměrem, ale spíše touhou mít moc zadupat svého oponenta do země policejní botou.

Chápat aktivisty může být náročné. Taková je i svoboda
Musíme si uvědomit, že legalita ani legitimita nejsou absolutní pojmy, jež by se samy o sobě vznášely v platónském vzduchoprázdnu. Je tomu právě naopak: při upřímném hodnocení obojího potřebujeme chápat daný kontext a nebát se překračovat hranice toho, co se zdá dané – a přijmout tak nemilý důsledek, že se dostáváme na nejistou půdu čiré etiky.

To je nicméně součást svobody, která z otázky legitimity vychází. Pokud chceme, aby byla naše společnost sdružením svobodných a uvědomělých jedinců, nikoli otupělým normalizovaným davem, právě tuto obtížnou svobodu interpretace musíme přijmout.

Vyžaduje to ochotu zabývat se problémy, jež k nám přicházejí zvenčí, a to mnohdy provokativní formou. Ochotu nahlížet svět z jiné perspektivy než té, v níž plníme funkci pasivní součástky ve stroji, jež se bezmyšlenkovitě přizpůsobuje vnějším normám od školy přes zaměstnání až po hrob. Taková ochota je nepohodlná, ale nepohodlná je i skutečná svoboda.

Svoboda, již nutně jako společnost potřebujeme – a to obzvlášť v době, kdy se zmítáme v síti kulturních střetů a nedostatku zřetelných alternativ. A svoboda, s níž jsme na tom proklatě špatně, nedokážeme-li pochopit ani takové nevinné překročení legálních hranic motivované upřímnou obavou o budoucnost lidstva, k jakému došlo na Slovensku.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.