Klimakemp končí, radikální svoboda antropocénu začíná

Jak čelit době, v níž je hrozba změn klimatu čím dál hmotnější? Pokud se máme posunout směrem ke klimaticky spravedlivé udržitelné budoucnosti, je nutné se osobně angažovat, mluvit s dalšími lidmi, sbližovat se a překonávat vlastní limity.

Letošní Klimakemp ve Veltrubech, stejně jako přidružené akce občanské neposlušnosti, skončil. Na shrnutí všech přednášek, workshopů, brigád a akcí proti spalování fosilních paliv či nehorázné emisní výjimce elektrárny Chvaletice by nestačilo ani mnoho tisíc znaků. Sílící klimatické hnutí každopádně potvrdilo, že jeho schopnosti a ambice rostou úměrně tomu, jak se hrozba změn klimatu stává čím dál nepopiratelnější a přítomnější.

Environmentální žal a obavu z toho, že příští generace zestárne v apokalyptické poušti, alespoň na týden překonalo zdravé sebevědomí, autonomní organizace a solidarita. Tím se ale nemůžeme nechat ukolébat. Je zcela zásadní, abychom ze vzestupu hnutí za klimatickou spravedlnost získali odvahu pro kladení obtížných otázek a přijali zdrcující odpovědnost, jež na nás leží tváří v tvář otázce, zda a jak se člověku podaří přežít antropocén.

66146036_10157290152226655_319687691585191936_nPoklidná blokáda vchodu do elektrárny Chvaletice. Foto Peter Tkáč, DR

Kdo nám vzpouru potlačí
Jistě, ani letošní Klimakemp nedosáhl velikosti masových akcí proti spalování fosilních paliv v Německu, kde se do již tradiční občanské neposlušnosti v rámci Ende Gelände zapojují tisíce lidí. Oproti předchozím ročníkům se kolektivu organizátorů ale podařilo rozvinout inkluzivní rozměr tábora, na němž se může setkat profesionální environmentální aktivista, místní občan znepokojený představou metráků rtuti z Chvaletic i anarchistka, jež jaksi z principu podpoří každou autonomní neposlušnou iniciativu usilující o překonání průmyslového kapitalismu.

Na Klimakempu i demonstraci u elektrárny Chvaletice tak byli k vidění místní všech generací, jakož i rodiny s dětmi. Iniciativě opakovaně vyjádřil aktivní podporu i starosta Veltrub Jiří Hůla. I přes odhodlanou atmosféru proběhl kemp, stejně jako následná blokáda vchodu elektrárny, v naprostém poklidu. Hlavní zásluhu na tom měla faktická absence policie.

Oproti loňskému ročníku v Louce u Litvínova, kdy takřka každou cestu z tábora provázely lustrace s evidentně vymyšlenými zákonnými důvody, ve Veltrubech policejní uniforma nebyla k zahlédnutí. To samé platí o akcích u elektrárny, které policie žádným způsobem nenarušila. Výzbroj v podobě kompletního zákona o policii, kterou si autor textu přivezl, tak zůstala k jeho neskonalému překvapení nevyužitá.

Svou roli mohla sehrát hranice krajů – a tedy i policejních kompetencí – mezi územím Klimakempu a elektrárnou, podpora starosty Veltrub či účast poslance Tomáše Vymazala (Piráti) a německého zeleného europoslance Michaela Blosse. Ať tak či tak, absence ozbrojených lidí v uniformách, kteří by vyvolávali hysterii, bezdůvodně obtěžovali aktivisty, svítili na ně v noci reflektorem či si na nich v případě nenásilné neposlušnosti zkoušeli chvaty, vedla k bezpečnému a přátelskému ovzduší.

Pomineme-li přítomnost „tajných“, kteří byli pravděpodobně jedinými lidmi, jež za účast na Klimakempu někdo platil, měli jsme možnost pozorovat, jak funguje dočasná autonomní zóna obývaná stovkami lidí bez kontroly represivními složkami – velmi obstojně.

Snad ještě lepší ale je, že dynamika protestních akcí nepotřebovala ke svému fungování ani zájmu médií přirozeného antagonistu v podobě policie rozbíjející blokádu. Ta poklidně začala a po dvou dnech bez rozpaků a stejně poklidně opět skončila s tím, že ji organizátoři pokládají za úspěšnou. Taktický štáb policie, který se rozhodl zkrátka nezasahovat a snad také investoval své síly do něčeho užitečnějšího, si zaslouží vyznamenání. Zcela neironicky.

Atomový je zamoření, atomovej je lidskej řád
Akce jsou tedy u konce, tentokrát bez šikanózních hrozeb žalobami či absurdně vysokých pokut. Zůstává otázka, co dělat dál. Hrozba změn klimatu je čím dál hmotnější a přítomnější, perspektivy se stávají stále temnějšími.

Do toho se na šachovnici objevuje více a více aktérů. Na podzim lze očekávat další oživení středoškolských stávek za klima, v některých zemích budou navíc eskalovat akce občanské neposlušnosti proti fosilní energetice v rámci plánované vlny „By 2020 we rise up“ (S rokem 2020 povstáváme). Naproti tomu uhlobaroni mobilizují svá PR oddělení a popírání i zcela očividných projevů změn klimatu se stalo normou neoautoritářů napříč světem od Tomia Okamury po Donalda Trumpa.

Vítězství hnutí za klimatickou spravedlnost je existenční nutností. Po cestě ale čeká řada rizik a výzev. Environmentální témata si jistě pokrytecky přivlastní řada prospěchářů z řad politiků, pokud se ukáže, že je to pro ně výhodné. To se ostatně ukázalo i při poslední velké středoškolské stávce za klima, kdy europoslanec Jiří Pospíšil (TOP 09) sliboval, že zavře nejšpinavější elektrárnu u nás, Počerady. Věřit podobným slibům je v konečném důsledku krajně nebezpečné.

Z odpovědnosti se zřejmě pokusí vykroutit nejen elita politická, ale také ekonomická. Ekologicky odpovědná image se již dávno stala součástí PR, a to do té míry, že se jí snaží udržovat i společnost Sev.en uhlobaronů Pavla Tykače a Jana Dienstla. Ani nemluvě o všech těch eko-friendly produktech, jimiž můžeme podle marketérů nejrůznějších firem zachraňovat svět, zatímco ony budou dále vykořisťovat globální Jih a udržovat kapitalistický modus operandi, který je přímo odpovědný za současnou klimatickou krizi.

Ze strategického hlediska je na čase uznat, že musíme usilovat o širokou strukturální změnu společnosti ve smyslu její demokratizace na rovině politické, ekonomické i symbolické. Stejně tak je ale nutné uvádět do praxe takzvanou prefigurativní politiku, čili překonávat způsob, kterým v klimaticky nespravedlivých, energeticky centralizovaných a na fosilních palivech založených podmínkách žijeme, a přinášet alternativy tady a teď.

Prosazení takové změny vyžaduje nejen kvalitní teorii schopnou načrtnout alternativy v podobě nerůstové ekonomiky, udržitelného zemědělství a energetiky, ale také bohatou praxi v podobě demokratických organizačních platforem a chytrých metod protestu i přímé akce. Ty mohou – zvláště v případě, kdy je nelimituje legální rámec – nejen vyvolat veřejnou diskusi, ale také reálně zkomplikovat byznys provozovaný na úkor klimatu.

Přímá akce je sice pojmem, který ve státních složkách odpovědných za práci s konceptem „extremismu“ vzbuzuje nefalšovaný děs, ve skutečnosti ale může nabývat velmi konstruktivních a zcela mírumilovných forem. Třeba i onoho sázení stromů, které aktivistům tak často doporučují namísto jiných akcí lidé, kteří sami pravděpodobně žádný strom nikdy nezasadili.

Barikády nový fronty
Probíhající zhroucení klimatu, které přímo navazuje na vstup světa do éry antropocénu, přináší nejen očividné problémy existenční, ale také existenciální. Svoboda, kterou lidský druh tak rychle získal svými technologickými revolucemi, najednou získala temný podtón a čpí z ní hrozba sebezničení i paradoxní bezmoc.

Praktická filosofie, politika ani lidské myšlení nedokáže dostatečně reflektovat ohromnost rámce, v němž ovlivňujeme hmotnou skutečnost. Schválně si zkusme představit jen oněch 423 kilogramů rtuti, které mají mít možnost vypouštět Chvaletice podle výjimky (zatím nepravomocně) schválené Pardubickým krajem. Nebo – pokud je nám to málo – se můžeme pokusit myslet na hmotnost oxidu uhličitého emitovaného energetikou za rok 2018, která podle Mezinárodní agentury pro energii dosáhla rekordních 33,1 miliardy tun. Je to příliš těžké a abstraktní.

Tak těžké a abstraktní, až to vzbuzuje tíseň. Co si vůbec člověk počne mezi tak kolosálními skutečnostmi? Jak má pracovat, uvařit si večeři nebo si sednout k seriálu, když si pomyslí, že je tím, komu na hlavu tlačí největší objem skleníkových plynů za přinejmenším 800 tisíc let? Je nasnadě, že stejně jako potřebujeme překonat stávající stav v rovině mocenských struktur, se neobejdeme bez toho, co Václav Havel ve své zásadní práci Moc bezmocných označuje za „existenciální revoluci“.

„Nezdá se, že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit ‚samopohybu‘ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné,“ glosoval Havel již v roce 1978 plytkost a vyprázdněný formalismus západních demokracií, jimž sice nechybí mechanismy parlamentarismu a kontroly moci, ale zato postrádají reálnou otevřenost, demokratickou dynamiku a lidské vazby, jež by překonávaly svobodu ve smyslu výběru mezi supermarketem a hypermarketem.

Havel v překvapivé (a samozřejmě zcela mimoděčné) shodě s dnešními postautonomy naznačuje východisko v podobě „post-demokratických“ samosprávných platforem, které bude živit lidská ochota pracovat na společné věci. Platforem vznikajících z dynamiky veřejného života a jeho aktuálních potřeb, které nestojí na formálních postupech, ale spíše nehierarchické ad hoc organizaci a sdílené odpovědnosti.

Fungování v takových strukturách je podle Havla snahou artikulovat potřebu „života v pravdě“ a způsobem, jak se společnou odpovědností vztahovat k fenoménům, které by jinak zůstávaly odcizené. Praxe, kterou si stovky lidí zažily na Klimakempu i v rámci dalších autonomních aktivit, tuto hypotézu potvrzuje.

Naděje antropocénu: člověk formující sám sebe
Ve chvíli, kdy člověk – byť v časem a prostorem omezeném rámci – pomáhá svou prací udržovat mikrokosmos tábora či skupiny, sdílí s ostatními radosti i nezdary, učí se organizovat v afinitní skupině svých blízkých a následně provede odvážnou akci s cílem prosadit to, čemu věří, zjistí, že cosi získal.

Získal až nečekaně účinný nástroj, kterým lze aktivně uchopit svět a vztáhnout se k fenoménům, které dosud zůstávaly za hranicí představitelného, jako je oněch 423 kilogramů rtuti. Dostal do rukou také lék na environmentální žal, a co je snad ještě důležitější, také lék na nudný formalismus plytkých řečí nemalé části politické reprezentace. V této schopnosti sebeorganizace a postupně nalézané osobní i kolektivní síle je dost možná onen potřebný náznak cesty k havlovské existenciální revoluci.

Je to ovšem pouze náznak cesty, nikoli vyznačená turistická stezka, či dokonce dálnice. Žádného z výše navržených cílů nelze dosáhnout za pomoci jakýchkoli mustrů či následováním lídrů, kteří budou tvrdit, že přesně vědí, co se má udělat. Pokud se máme posunout směrem ke klimaticky spravedlivé a udržitelné budoucnosti, je nezbytné se osobně angažovat, mluvit s dalšími lidmi, sbližovat se a překonávat vlastní limity.

Pokud se nám to podaří, otevírá se nejen šance, že antropocén přežijeme, ale také že jej naplníme novým obsahem. Snad nemusí být jen érou, kdy člověk zjistil, že v nevídaném měřítku mění tvář světa, ale také érou, v níž se mu podaří pochopit radikální svobodu, jež z této skutečnosti vychází. Érou, v níž odvážně uchopí fatální odpovědnost, která svobodu přirozeně provází, a kdy se naučí nejen měnit hmotný svět, ale především svůj vlastní pobyt v něm. A konec konců i sám sebe.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.