Pojezierze Gnieźnienské na hranici Kujavského a Velkopolského vojvodství, přibližně hodinu cesty z Poznaně, je místo, kde by chtěl dovolenou strávit každý cyklista. Není potřeba zdolávat kopce, ale krajina je pestrá. Střídají se tu lesy, pole a jezera, cestu často lemují značky území Natura 2000. Turistů sem ale přijíždí v poslední době daleko méně než dřív. Vody v jezerech je daleko méně a na vině je povrchový důl v nedalekých Tomislavicích, kde těží uhlí společnost ZEPAK.

Ve středu 18. července se na louku ve Swientnem začalo sjíždět množství lidí včetně naší skupinky z České republiky. Nepřijeli jsme jako obyčejní turisté, ale jako návštěvníci prvního polského klimakempu — Obozu dla klimatu. Těžko by se pro něj hledalo příhodnější místo, které se nachází v epicentru odporu vůči těžbě hnědého uhlí a zároveň na místě, kde je radost tábořit.

Proti těžbě uhlí se tu ozývají mnozí. V roce 2015 proběhlo v nedalekém okresu Babiak referendum o otevření nového povrchového dolu na hnědé uhlí v Dęby Szlacheckie. Jeho obyvatelé tento návrh jednoznačně odmítli. Místní obyvatelé si uvědomují, že ztráta vody oslabuje turistický průmysl a dělá problémy místním zemědělcům.

Polské uhlí a práce

Polsko je uhelná velmoc. Přes 80 procent vyrobené elektřiny pochází z uhlí a uhelný průmysl je také významným zaměstnavatelem. Využívání uhlí je ospravedlňováno energetickou soběstačností a bezpečností. Díky spalování domácího, polského uhlí nemusí být země závislá na ruském zemním plynu ani následovat německý model energetické transformace. Skrze uhlí se tak v Polsku buduje národní identita — obraz jednotného Polska, kde veřejnost jednoznačně podporuje těžbu až do poslední hroudy.

Požadovat v takovém prostředí uzavření uhelných elektráren a dolů vyžaduje rozvážný postup. Program kempu i diskuse mezi účastníky se proto točily kolem tématu takzvaného spravedlivého přechodu. Tedy přechodu na obnovitelnou energetiku, který nenechá na holičkách ani pracovníky a pracovnice fosilního průmyslu. „Osobně podporuji diskusi s těžebním průmyslem. Nemůžeš vytvořit sociálně zodpovědné a emancipační hnutí tak, že lidem začneš něco povýšenecky diktovat,“ říká Mateusz, jeden z účastníků klimakempu.

Těžební průmysl se těžko vypořádával s novou situací po změně režimu v roce 1989. V uhelných regionech, jako je například Slezsko, přišlo v nedávné minulosti spoustu lidí o práci. „Tahle debata měla začít v Polsku už před lety, kdy přišla první vlna zavírání uhelných dolů. Ty doly byly zavřené ne kvůli ekologickým, ale kvůli ekonomickým důvodům. Horníky pak nechali bez jakéhokoli programu rekvalifikace nebo čehokoli podobného,“ konstatuje Mateusz.

V debatě o pracovních místech jsou někteří z účastníků kempu kritičtí vůči roli státu, který podle nich situaci příliš nepomáhá. „Dali peníze korporacím, aby sem přišly vyrábět auta nebo cokoli. Firmy dostávají daňové prázdniny a další vládní podporu. Tyhle peníze mohli prostě dát lidem a nechat je žít třeba pět let zadarmo. Myslím, že prvním úkolem je převrátit narativ vytváření pracovních míst. Jeho používání jenom ospravedlňují politiky, ze kterých profitují korporace,“ říká rozohněně účastnice Maria.

Hnutí za klimatickou spravedlnost razantně nastoluje témata sociální spravedlnosti. Ten byl patrný i během páteční demonstrace v Konině před elektrárnou Patnow. Na dvě stovky lidí zde vytvořily červenou linii, symbol hnutí za klimatickou spravedlnost. Skrze skandování hesel, jako například „solidarni s gornikami, ale nikdy s odkrywkami“ (solidární s horníky, ale nikdy s povrchovými doly) nebo „sprawiedliva transformacja, wspólne dobro, wspólna racja“(Spravedlivá transformace, společné dobro, společné právo) dali jasně najevo, že akce není namířená proti pracovníkům elektrárny a dolům.

Občanská neposlušnost a represe

Klimakempy, jak je známe ze západní Evropy, vytvářejí mimo jiné bezpečné místo pro lidi, kteří se chtějí účastnit akcí občanské neposlušnosti. V Anglii, Německu, nebo v posledních letech i u nás se někteří v čase klimakempu odhodlají k blokádám uhelné infrastruktury. Taková akce se ale během polského klimakempu nestala. Ten byl především otevřenou inkluzivní akcí, jež měla za cíl propojit lidi z různých skupin, kteří by se jinak stěží mohli potkat a mluvit spolu.

Místní obyvatelé kemp podporovali, ale akce občanské neposlušnosti pro ně byla nepřijatelná. Internetové stránky kempu proto zdůrazňovaly, že respekt k místním obyvatelům a jejich přání nemůže být podřízený jednorázové přímé akci. Ta by mohla vystavit místní obyvatele i účastníky kempu nepřiměřenému tlaku a odradit potenciální další zájemce o klimatické hnutí.

Polské ekologické hnutí se metodám občanské neposlušnosti nevyhýbá. Mnozí z účastníků klimakempu se podíleli na blokádě kácení Bělověžského pralesa minulý rok, jedné z nejvýznamnějších a největších akcí občanské neposlušnosti v Polsku v posledních letech. Okázalé porušování zákonů ze strany ministerstva životního prostředí vyvolalo silnou nevoli veřejnosti a díky úsilí ekologických aktivistů a jejich přímým akcím se podařilo zachovat velkou část tamního unikátního pralesa.

Kácení ustalo až letos v květnu a proti mnoha aktivistům je stále vedeno soudní řízení. Účastníci blokády měli také spoustu negativních vzpomínek na neakdekvátní zásahy policie nebo lesní stráže. I to jsou projevy zvyšující se represe vůči občanské společnosti v Polsku. Ve srovnání s německým, nebo i českým prostředím se tak zdá pochopitelné, proč letos k občanské neposlušnosti během klimakempu nepřistoupili.

Akce občanské neposlušnosti znamenají pro aktivisty v jiných částech světa osobní ohrožení. Podle zprávy organizace Global Witness bylo jen v minulém roce zabito nejméně 207 environmentálních aktivistů, což je nejvíce od počátku sbírání těchto dat. Takové incidenty nejsou nic neobvyklého pro aktivistky z kolumbijské La Guajiry. V tomto regionu byly zavražděny vice než tři tisíce lidí kvůli těžbě uhlí, takřka 60 tisíc lidí bylo přesídleno.

Příjemné společné kempování