Ekologická úzkost bude s postupující destabilizací klimatu pravděpodobně zachvacovat víc a víc lidí. Již dnes podle studií trpí dlouhodobou depresí pětačtyřicet procent dětí, které přežily případy extrémního počasí či přírodních pohrom. Část tohoto emocionálního chaosu pramení nepochybně ze zmatení — proč nedělají dospělí víc pro to, aby klimatickou krizi zastavili?

Rozhovory s dětmi nám poskytují svěží náhled na to, jak absurdní je dělat proti změnám klimatu tak málo. Odhalují ovšem také znepokojivý rozpor mezi tím, co děláme, a tím, co říkáme.

Dospělí se v otázce změn klimatu často proviňují kognitivní disonancí. Britský parlament například vyhlásí stav klimatické nouze jen den poté, co odhlasoval rozšíření letiště. Vědci upozorňují, že Amazonský prales má pro svět klíčový význam jako ekosystém pohlcující skleníkové plyny, zatímco jeho rozsáhlé části záměrně vypalujeme, abychom udělali místo pro metan vypouštějící dobytek. Zatímco hodnocení stavu Velkého bariérového útesu v Austrálii je sníženo ze „špatného“ na „velmi špatný“, tamní vláda poblíž schválí otevření obřího uhelného dolu.

Je pravděpodobné, že mladí lidé jsou prostě méně cyničtí a snáze chápou, jak zjevně iracionální taková rozhodnutí jsou. Když jsem dělala rozhovory s dospívajícími dětmi na Maledivech, jedno z nich mi řeklo: „Na internetu jsme viděli, že lidé na Islandu dnes pořádají pohřeb pro ledovec, který zmizel. Ale kdo uspořádá pohřeb pro nás? Copak nevidí, že budeme brzy pod vodou a naše země bude ztracená? Nikoho to nezajímá. Jak mohou truchlit pro led a nás ignorovat?“

Kvůli vzrůstajícím hladinám moří mají lidé v nižších polohách Malediv víc co ztratit, než většina ostatních. Pocit nespravedlnosti, který tu mladí lidé cítí, je hmatatelný. „Klimatická krize je jako Thanos (komiksový záporák, pozn. překl.), vyhladí polovinu světa, aby zbytek mohl přežít… a my jsme ti, koho se ostatní rozhodli obětovat.“

↗

Skupina hochů z Malediv, které mohou v roce 2100 kvůli rostoucí hladině moří zcela zmizet. Foto UNICEF

V tom, co mladí lidé o klimatu říkají, je cítit morální naléhavost, ale navzdory jejich věku je znát také znavenost. Mladí lidé ostatně používají sociální média a záplava špatných zpráv z ekologické oblasti na ně tak doléhá stejně jako na dospělé. U některých z nich to vede k tomu, že se pro ně ekologická degradace — kupříkladu masové vymírání druhů — stává něčím běžným.

Jedno desetileté dítě ve Velké Británii mi řeklo: „Pro nás už je normální, že vyrůstáme do světa, v kterém lední medvědi prostě nebudou, tak to prostě bereme, pro vás to bylo jiné.“

V rozhovorech s dětmi jsem řešila dilema, jak s nimi o změnách klimatu mluvit tak, abych je ještě víc nerozrušila. Chtěla jsem ale také vědět, jak se ve skutečnosti, podvědomě, cítí. Nechtěla jsem je slyšet opakovat to, co se naučily ve škole nebo od svých rodičů — chtěla jsem slyšet, co si tato generace — lidí, kteří nikdy nepoznali svět bez bezprostřední hrozby klimatické katastrofy — myslí o tom, co se s jejich planetou a jejich budoucností děje.

Jak zacelit mezigenerační zlom

Poprosila jsem proto děti, aby klimatickou krizi zahrály — aby si ji zkusily představit jako tvora, a dát mu hlas. Kdyby mohla klimatická krize mluvit, co by říkala? Doufala jsem, že když tento hlas zvnějšní, dovolí jim to mluvit upřímněji. Ani tak jsem nebyla plně připravená na jejich odpovědi.

„Vy jste mě stvořili a teď musíte nést následky. Zničili jste zvířatům a dětem planetu, a teď ji zase zničím já vám. Dospělí pokazili svět a já se jim teď za to pomstím,“ vyslechla jsem.

Hněv byl nejčastější emocí, kterou tato technika odhalila. Tyto komplikované emoce — jež lze možná obtížně vyjádřit či artikulovat v běžné konverzaci — pro mne byly překvapením, možná ale neměly být. Vzhledem k tomu, jak vážné mají dopady změn klimatu a vymírání druhů během životů nejmladších generací být, je hněv nejspíš na místě.

Mé rozhovory s dětmi a dospívajícími ovšem odhalily také přetrvávají soucit k tvorům, s nimiž sdílejí svět. Děti si uvědomují svou vlastní zranitelnost tváří v tvář klimatické krizi, neztrácejí proto ale svou starost o zbytek světa přírody. Naopak vyjadřují s jinými druhy soucit a solidaritu.

Jedno z nich mi řeklo: „Změny klimatu jsou jako přírodní sprej proti hmyzu. A lidi jsou ten hmyz.“

Myslím si, že děti snášejí emoční tíži změn klimatu statečněji než dospělí. Dlužíme jim ale možnost své myšlenky sdílet. Naslouchejte svým dětem, když o změnách klimatu mluví — lépe pochopíte, jak převzít odpovědnost za nepořádek, který jsme na světě nadělali, omluvit se a začít ho napravovat.

Text vyšel na webu The Conversation pod titulkem I’m a psychotherapist — here’s what I’ve learned from listening to children talk about climate change. V DR vychází v rámci spolupráce Covering Climate Now. Přeložil JOSEF PATOČKA