Ekologická úzkost bude s postupující destabilizací klimatu pravděpodobně zachvacovat víc a víc lidí. Již dnes podle studií trpí dlouhodobou depresí pětačtyřicet procent dětí, které přežily případy extrémního počasí či přírodních pohrom. Část tohoto emocionálního chaosu pramení nepochybně ze zmatení — proč nedělají dospělí víc pro to, aby klimatickou krizi zastavili?

Rozhovory s dětmi nám poskytují svěží náhled na to, jak absurdní je dělat proti změnám klimatu tak málo. Odhalují ovšem také znepokojivý rozpor mezi tím, co děláme, a tím, co říkáme.

Dospělí se v otázce změn klimatu často proviňují kognitivní disonancí. Britský parlament například vyhlásí stav klimatické nouze jen den poté, co odhlasoval rozšíření letiště. Vědci upozorňují, že Amazonský prales má pro svět klíčový význam jako ekosystém pohlcující skleníkové plyny, zatímco jeho rozsáhlé části záměrně vypalujeme, abychom udělali místo pro metan vypouštějící dobytek. Zatímco hodnocení stavu Velkého bariérového útesu v Austrálii je sníženo ze „špatného“ na „velmi špatný“, tamní vláda poblíž schválí otevření obřího uhelného dolu.

Je pravděpodobné, že mladí lidé jsou prostě méně cyničtí a snáze chápou, jak zjevně iracionální taková rozhodnutí jsou. Když jsem dělala rozhovory s dospívajícími dětmi na Maledivech, jedno z nich mi řeklo: „Na internetu jsme viděli, že lidé na Islandu dnes pořádají pohřeb pro ledovec, který zmizel. Ale kdo uspořádá pohřeb pro nás? Copak nevidí, že budeme brzy pod vodou a naše země bude ztracená? Nikoho to nezajímá. Jak mohou truchlit pro led a nás ignorovat?“

Kvůli vzrůstajícím hladinám moří mají lidé v nižších polohách Malediv víc co ztratit, než většina ostatních. Pocit nespravedlnosti, který tu mladí lidé cítí, je hmatatelný. „Klimatická krize je jako Thanos (komiksový záporák, pozn. překl.), vyhladí polovinu světa, aby zbytek mohl přežít… a my jsme ti, koho se ostatní rozhodli obětovat.“