Že jsou na tom naše lesy špatně, dnes už vidí každý na vlastní oči. Jehličnany hynou v podstatě všude. Jak moc vážná je dle vaší zkušenosti dnešní situace? Šlo ji předvídat?

Je to horší, než jsme si kdy dokázali představit. A to říkám přesto, že na riziko podobné kalamity upozorňujeme už pětadvacet let. Pětadvacet let tu máme vědecké prognózy, podle nichž se v důsledku změn klimatu změní prostředí pro smrk tak, že bude u nás přežívat do budoucna jen v nejvyšších horských polohách. Původně je to totiž horská dřevina, má mělký kořenový systém a závisí na dostatečném množství srážek.

Už v roce 1996 Lesnická fakulta v Brně s Agenturou ochrany přírody zveřejnily prognózu, v tom týmu byl tehdy docent Buček, která ukazovala že v roce 2030 tady zbydou smrkové lesy na Šumavě, v Krkonoších a možná tak na Králickém Sněžníku či ve vyšších partiích Jeseníků, ale že jinde nebude mít vhodné podmínky. V roce 2006 zveřejnilo také několik set vědců apel na Ministerstvo zemědělství, aby problémy lesů systematicky řešilo, protože jehličnaté porosty vykazovaly známky špatného zdraví dlouhodobě, jen to tehdy ještě nedostoupilo míry, že by hromadně odumíraly. Ale signály, že se to může stát, tu byly velmi dlouho.

Když jsme tedy věděli, že naše lesy směřují ke kalamitě, proč jsme se na to nedokázali lépe připravit?

V roce 2008 vláda schválila Národní lesnický program, který byl v podstatě konsenzem všech zainteresovaných skupin — od lesnického průmyslu, tedy těžařských akciových společností a Lesů České republiky, až po ekologické organizace. Ten v obecné míře říkal, jak se má měnit legislativa, dotační politika, vzdělávání na lesnických školách a podobně. V roce 2012 byla pak vládou schválena státní lesnická politika.

Ta říkala nejen co se má změnit — druhová skladba a tak podobně — ale také jak se to má udělat: vypracovat nový lesní zákon a změnit zákon o myslivosti. Problém je, že to, co bylo v kompetenci Ministerstva zemědělství, tedy změna legislativy a dotační politiky, tak se prostě nestalo. Ministerstvo to neudělalo.

Lze tedy říci, že za současnou kalamitu může do určité míry Ministerstvo zemědělství — a už se začíná ujímat změna jeho názvu na „Ministerstvo kalamitotvorby“. Protože ať už je ministrem kdokoliv, resort není schopen situaci lesů řešit a plnit vládou schválenou politiku.

A to jsme v situaci, kdy tu v celé republice plošně hynou lesy, všichni vidí, že je zle a že je potřeba něco zásadně změnit. Kdy k tomu vládu vyzývá už i parlament, který se loni jednoznačně usnesl, že vláda má konat kroky k nápravě kalamity a že řešit je třeba nejen následky, ale především příčiny. A kdy také sněmovní Výbor pro životní prostředí jasně specifikoval, co má stát udělat a vyzval vládu, aby změnila lesní a mysliveckou legislativu. To se ale neděje.

Jaké má tahle neschopnost příčiny?

Sám na tu otázku hledám odpověď. Myslím, že se setkává víc důvodů. Je tu podle mě určitá byrokratická setrvačnost celého ministerského aparátu, což platí i pro dvě odborné instituce, které ministerstvo samo zřizuje a o něž se opírá — na mysli mám Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti a Ústav pro hospodářskou úpravu lesa.

Na ministerstvu i těchto ústavech jsou částečně dosud lidé — někteří z nich tam byli už za komunistů — kteří připravovali podklady pro tu dosud platnou legislativu, připravenou v devadesátých letech. Nedá se to samozřejmě paušalizovat, částečně jsou tam i lidé noví a také někteří vyloženě progresivní, názory nejsou jednolité.

Ale část těch lidí by zkrátka musela uznat, že udělali chybu. Že když vymysleli takzvanou „cílovou druhovou skladbu“, v níž by měl být smrk za sto let zastoupen třiceti procenty na území republiky a stanovili program, že se k tomu bude kráčet postupnými pomalými kroky, takže se donedávna smrk dál vysazoval na padesáti procentech území republiky, tak že se prostě spletli. To je jeden důvod.

Druhý důvod pak je, že odpovědní pracovníci Ministerstva zemědělství zkrátka nejsou kompetentní. Sami nejsou schopni tu nezbytnou hlubší a systémovou změnu připravit.

Ale v momentě, kdy ji navrhne někdo jiný, tak ji odmítají, protože ji nepřipravili oni sami. A třetí důvod, který se už teď podle mě tolik neuplatňuje, je že ministerstvo řešilo dřív ty věci tak, aby šlo cestou nejmenšího odporu.

Chodilo tam lobbovat mnoho zájmových skupin a oni se snažili vyhovět a vyjít vstříc těm ekonomicky nejsilnějším. Což už teď tolik neplatí. Když se účastním některých jednání, kde jsou zástupci všech různých hráčů, tak shoda na potřebě systémové změny už je dnes absolutní. Včetně průmyslu, lesnických fakult, vědecké sféry, občanských organizací. Ale na konci těch jednání vždycky přijde zástupce Ministerstva zemědělství a řekne, že začnou tedy vytvářet novou koncepci.