Krkonoše za dob sucha
Robin BöhnischŘeditel Správy Krkonošského národního parku přibližuje, co se v krkonošských lesích a dalších ekosystémech s postupující klimatickou krizí mění. Podaří se lesy a rašeliniště zachránit?
„To je nějaká střecha támhleto dole?“, říká mi Jaromír Bláha a ukazuje kamsi dolů do Labského dolu. V naznačeném směru vidím oranžovočervenou plochu a pak další a další v celém údolí. Protože naše malá exkurze po Krkonoších směřuje právě do míst, kde se zvolna postupně utváří budoucí evropský veletok, budeme mít za chvíli možnost záhadu prozkoumat.
V horní části údolí, kousek od Labského vodopádu, stihnu ještě návštěvě ukázat právě rozkvétající vzácné kropenáče a lepnice, obklopené trsy suchopýrku alpského. Všechny jmenované rostliny jsou vázané na prameniště, rašeliniště a vlhké skály. O pár metrů níž je už podél kamenného chodníku situace jiná.
Obvykle zelený rašeliník je na jindy vlhkých a mokrých místech vysušený a vyšisovaný až do běla, vzácné mokřadní rostliny sluneční žár buď předčasně zahubil, nebo tu přežívají v malé a drobné podobě. Poupata symbolu Krkonošského národního parku, hořce tolitovitého, který by měl už za pár týdnů zdobit horské stráně, jsou leckde spálená dohněda.
https://prima.iprima.cz/zpravodajstvi/biolog-pokorny-kurovec-je-obrovsky-prusvih-pokud-chceme-vyresit-sucho-musime-na-sumavu
Rád bych nicméně vtáhl do debaty nějaké skutečně odborně zdatné biology a ekology, protože „uznávaný biolog‟ Pokorný se mi zdá hojně sdílen na Facebooku a sám nedokážu vysypat z rukávu pro jeho čím dál početnější fanoušky dostatečně pádné argumenty, proč ho nemají brát vážně.
Zkušenosti s krkonošským suchem nemám. Navštěvuji sice toto pohoří skoro každý rok, aspoň na den, či dva, ale už dlouho jen v zimě, resp. když je sníh. V létě jsem si zde připadal jako v parku, nikoli národním, ale rekreačním. Silničky na hřebenech se mi nelíbí. Ani moderní lanovky na Černou horu a Sněžku. Ani ta atrakce, co vyrostla u první ze zmíněných hor. Naštěstí snad zatím chybí skywalk nad Sněžné jámy či Labský důl... V zimě jsou Krkonoše, zvláště když se povede horší počasí, stále ještě pořádné hory.
Samozřejmě, že když bylo třeba letos v červnu v Praze několik dní dobrých 35 stupňů a měsíc sucho, ve výšce 1300 až 1400 metrů 100 km dál se to musí taktéž projevit. Globální oteplování se Krkonoším nevyhne a myslím, že v Národním parku bychom toho proti němu zas až tak moc zkoušet dělat ani neměli. (Pozvolná změna skladby lesů je samozřejmě leckde na místě, bagry v řečišti potoka, jak jsem to při poslední letní návštěvě viděl, řekl bych nikoli.)
Ač je dnes vývoj podnebí již do značné míry lidským dílem, přece je vedle snah náš vliv redukovat patřičná i určitá pokora. Kruté vůči původním obyvatelům hor dokáže být sucho jako vlhko, vítr jako vysoký sníh (např. ještě při mé letošní návštěvě na začátku dubna).
Vůči čemu pokora na místě určitě není, ani mlčení, to je nemírná komerční (a spekulativní) výstavba, snaha nalákat do hor další a další návštěvníky (např. za cenu nadměrného zasněžování a zajištění alternativní náplně trávení volného času třeba v podobě akvaparku). Určitě je důvod skřípat zuby ve Špindlu, Peci či Harrachově, po pár letech se tam stěží vyznáte, nicméně tato centra nejsou součástí KRNAPu. Např. postupné rozšíření Horních Míseček na několikanásobek je však hanebnost, o jakých bychom měli mluvit aspoň tolik jako o suchu. Protože bez debat naše bezprostřední vina, již (nastalý) déšť na rozdíl od sucha nezmírní (a nesmyje).