Klimatické změny mají samozřejmě výrazný dopad i na přírodu Národního parku České Švýcarsko. V důsledku dlouhotrvajícího sucha např. během loňského léta zcela vyschly některé menší vodní toky v národním parku, což mělo velmi devastující dopad především na menší vodní organismy. Zaznamenali jsme však také úhyny větších druhů ryb, především pstruhů. Podobná situace se bohužel opakuje také v letošním roce. Na tomto místě je důležité poznamenat, že na vysychání drobných vodotečí se vedle sucha zřejmě ve větší míře podílely a podílejí také ilegální odběry vody v obcích při hranici národního parku.

Zdaleka největší dopad mají ale změny klimatu na lesy národního parku. Když v roce 2000 park vznikl, dostal bohužel do vínku i nepůvodní smrkové lesy pokrývající asi dvě třetiny jeho území. Smrk je přirozeně horská dřevina, která ke svému životu potřebuje dostatek vláhy. Tuto vláhu navíc potřebuje nepříliš hluboko pod zemí, neboť má mělké kořeny. V Českém Švýcarsku proto smrky dříve rostly přirozeně jen v hlubokých a vlhkých roklích. Propustný pískovec, který tvoří většinu podloží národního parku, není pro pěstování smrku vhodný.

↗

Pro obnovu přírodě blízkého lesa je výhodnější nechat stát i odumřelé stromy, které novým semenáčkům poskytnou živiny a stín a lépe zadrží vláhu. Foto web NPCS

Dokud panovalo víceméně „normální“ počasí, byly smrky schopné ve zdejší krajině prosperovat. Díky poloze Českého Švýcarska v severozápadní části České republiky netrpěla zdejší oblast v minulosti nedostatkem srážek. V posledních letech se ale v důsledku klimatických změn mění i proudění vzduchu a místo vlhkého atlantického severozápadního proudění začíná stále více převládat suché a teplé proudění jihovýchodní, které má za následek vlny veder a sucha.

Smrky ale nejsou schopné v takovýchto podmínkách dlouhodobě přežívat. Následkem sucha jsou velmi oslabené a snadněji podléhají atakům tzv. kalamitních druhů hmyzu, v našich podmínkách zejména lýkožrouta smrkového lidově zvaného kůrovec. Dalším faktorem, který zvyšuje riziko odumírání smrkových porostů v národním parku, je skutečnost, že se z velké části jedná o monokulturní lesy, tvořené pouze smrkem, navíc o lesy ve věku 80 až 100 let, kdy jsou pro kůrovce nejatraktivnější.

Je dobré připomenout, že tyto lesy byly vysázeny po obrovské katastrofě, která zdejší přírodu postihla ve 20. letech minulého století. I tehdy zde převládaly člověkem uměle vysázené jehličnaté lesy, které plošně napadla bekyně mniška. Tehdejší lesníci se však příliš nepoučili a vysázeli opět smrky, někde i borovice. Tehdy ovšem ještě neexistoval národní park a zdejší lesy plnily převážně hospodářskou funkci.

Když byl však na přelomu tisíciletí zřízen národní park, jehož hlavním posláním je ochrana přírody, bylo jasné, že jedním z jeho nejdůležitějších úkolů bude postupná přeměna smrkových lesů na smíšené, převážně jedlobukové porosty, které se budou co nejvíce podobat původním lesům. Hráli jsme ale o čas. Tušili jsme, že pokud bude panovat dlouhodobé sucho, smrkové lesy tu vezmou rychlý konec.

Díky relativně příznivému počasí se nám podařilo za necelých dvacet let přeměnit asi dvacet procent lesů, respektive položit základy nového druhově i věkově pestřejšího lesa. Smrkový les jsme prosvětlovali a vysazovali v něm hlavně buky, jedle, ale i duby a další původní druhy dřevin. Pokud by „normální“ počasí vydrželo ještě dalších padesát let, zřejmě by se nám podařilo většinu smrkových lesů postupně přeměnit na lesy smíšené. Příroda ale byla jiného názoru.

V posledních třech letech se začaly i u nás čím dál častěji projevovat dopady klimatických změn. Vedle dramatického úbytku srážek přišly i četnější vichřice, které způsobily rozsáhlé vývraty a polomy. Takto oslabené a rozpadlé porosty byly samozřejmě také velmi lákavé pro kůrovce, který se začal rychle šířit.

Zpočátku jsme se snažili jeho šíření zastavit, a tak jsme intenzivně těžili napadené stromy a co nejrychleji jsme je odváželi z lesa pryč. Ostatně mimo bezzásahové zóny, v nichž proti kůrovci zasahovat nesmíme, nám lesní zákon ani jinou možnost nedával. Výsledkem však byly rozsáhlé holiny, a kůrovec se přesto šířil dál. Nakonec jsme i po dohodě s Ministerstvem životního prostředí dospěli k závěru, že takovýto přístup nevede k cíli a kůrovcovou kalamitu nezastaví. Ba naopak je z hlediska zájmů ochrany přírody spíš kontraproduktivní. Na vzniklých holinách, jejichž rozloha jen v loňském roce činila přes dvě procenta území parku, totiž bude trvat řadu let, než opět zarostou lesem.

Pro obnovu přírodě blízkého lesa je mnohem výhodnější, když v něm necháme stát i odumřelé stromy, které novým semenáčkům poskytnou živiny a stín a lépe zadrží vláhu. V souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny jsme tak v převažující části národního parku upřednostnili tzv. samovolné přírodní procesy. Jinými slovy jsme tento zákon v národním parku nadřadili nad lesní zákon. Proti kůrovci tak prakticky zasahujeme již jen v okrajových částech národního parku z důvodu eliminace jeho šíření do okolních lesů a podél turistických cest kvůli bezpečnosti návštěvníků.

Předpokládáme, že kůrovcová kalamita do dvou let zasáhne veškeré smrkové porosty v národním parku. Jen během letošního roku odhadujeme její rozšíření na 25 až 30 procentech území parku. Již dnes je patrné, že se celkový ráz krajiny národního parku dramaticky mění. Čím dál častěji se budeme setkávat se zcela jiným typem lesa, než na jaký jsme byli po dlouhá léta zvyklí. Zelené smrkové lesy, ve kterých ale vedle smrků většinou nic jiného nerostlo, nahradí mladý les, tvořený v první fázi převážně tzv. pionýrskými dřevinami, zejména břízou, osikou, jeřábem s bohatým bylinným a keřovým podrostem. Výrazně také přibude odumřelého dřeva.

Domníváme se, že tyto přechodné lesy se budou v pozdějších letech samovolně měnit na lesy smíšené s převahou buku, dubu a jedle a že do těchto lesů již budeme zasahovat jen velmi málo, případně vůbec. Takto přírodou samovolně založené lesy budou mnohem odolnější proti výkyvům počasí způsobeným změnou klimatu. Budou také druhově mnohem pestřejší a poskytnou příznivé životní podmínky mnoha dalším druhům organismů.