„Oteplování klimatu je faktem,“ řekl generální ředitel státního podniku Lesy České republiky Daniel Szórád na debatě, kterou letos koncem března uspořádala sociálně-demokratická ekologická platforma Zvonečník spolu s Masarykovou demokratickou akademií. Generální ředitel Szórád, muž, který mimo jiné vedl polskou pobočku koncernu Ikea, byl distingovaný a otevřený, dával si záležet, aby bylo vidět, že otázky a různé názory vítá.

Působil dojmem člověka, který si uvědomuje, že lesy jsou státní, takže občanky a občané mají jaksi z podstaty právo se nejen ptát, ale i dostat odpověď. Další řečníci byli natolik věcní, že se s nimi těžko dalo nesouhlasit. Ale praxe v dalekých lesích si dál šla svou cestou.

Na čem se shodnou, a na čem vůbec ne

Na mnohém se lidé od lesů většinou shodnou. Klima se otepluje, za poměrně krátký čas to u nás udělá dva stupně. Jeden stupeň znamená posun druhů o stopadesát kilometrů severně a stopadesát metrů do výšky. Zatímco srážky zůstávají víceméně stejné, teploty stoupají.

A občas přijde výjimečné sucho, jako v roce 2015. Lesníci rozlišují vegetační stupně, podle složení stromů vhodných pro dané klima. Dnes u nás počítáme čtvrtý a pátý stupeň, do budoucna to může být první a druhý.

Pozorujeme u nás chřadnutí smrkového porostu, který navíc roste z více než třiceti procent na nepůvodních plochách, tedy níže, než by měl. Kůrovec je jen jeden z důvodů chřadnutí lesů, hlavní příčinou je změna klimatu. Smrkům, stromům pro horské oblasti, se v teplejších podmínkách samozřejmě nedaří.

Jednotlivé druhy stromů jsou daleko zranitelnější, než jsme byli v posledních desetiletích zvyklí. Lze jen obtížně předpovídat, který výkyv bude pro určitý druh životu nebezpečný. Momentální změny těžce snáší kromě smrku také jasan. Škody se ale šíří regionálně, v Českém lese srážek přibylo, na Moravě chybí. Bránit se můžeme změnou druhové skladby lesů a přírodě blízkým hospodařením.

A na čem se lidé od lesů neshodnou? Viditelným projevem neshody jsou události, jako byla kůrovcová kalamita na Moravě v roce 2016. Pro Lesy České republiky důsledek změny klimatu, pro Hnutí Duha odpovědnost těch, kdo nechali kůrovce vylétat, a otevřeli tak možnost rekordní těžby čtyř milionů kubických metrů dřeva.

Hlavní neshoda ale tkví hloub, než jsou jednotlivé případy selhání, jednotlivé krádeže dřeva nebo časově a regionálně ohraničené ničení lesní půdy.

Manažeři obvykle chtějí racionální argumenty. Ty je v lesním hospodaření možné uplatňovat pro určitý čas a určitou oblast. Data je třeba sbírat alespoň čtvrtstoletí.

Nebo lze argumentovat zahraničními zkušenostmi. Nebo nereagovat na manažerskou výzvu k racionalitě, trvat na tom, že les je partner, a že záleží na tom, jak se do lesa volá.

Inženýr Ferkl a nepasečný les

Inženýr Vladislav Ferkl napsal knihu, kde shrnul zkušenost více než čtvrtstoletí nepasečného lesního hospodaření na čtyřech stech hektarech v oblasti Kolokočná spadající pod Lesní závod Konopiště.

Ferkl mluví o dohodě s přírodními podmínkami, akceptuje, že jeho lesní protějšek je živý. Těžba v nepasečném lese se děje opakovaným výběrovým způsobem. Probíhá zde obnova a výchova, usměrňování procesů.

Takto pěstěný les má bohatě strukturovanou druhovou skladbu, a je méně zranitelný. Ferkl tvrdí, že vytěží 280 až 300 kubických metrů z hektaru. O dvacet procent víc, než v okolních lesích s pasečným hospodařením. V lese navíc plynule stoupají zásoby. Klesají náklady na zalesňování, les se obnovuje sám.

Lidská práce se pak může přesunout k činnostem, které lesníci nazývají „výchovné“. Cílený prořez, regulaci jednotlivých druhů, snahu o optimální výšku a velikost, tedy také o světlo v lese.

Přibližování kmenů vyjde při nepasečném hospodaření o sedmadvacet procent dráž než obvykle. Celá péče je ale v úhrnu levnější a ekonomicky výhodnější, protože přirozená obnova znamená z ekonomického pohledu úsporu, objem dřeva je větší a větší stabilita ekosystému o dvou až třech patrech se asi v penězích vyčíslit nedá.

Vladislav Ferkl tvrdí, že současná pravidla hospodaření v lesích jdou proti smyslu ekonomického i ekologického přístupu. A dodává, že les, obhospodařovaný jeho metodou, je samozřejmě schopen vydělat na lidi, kteří se o něj řádně starají. Když tu máte inženýra Ferkla, který po čtvrtstoletí práce tvrdí, že výdaje při nepasečném hospodaření činí sedmatřicet procent výdajů oproti hospodaření pasečnému, těžko se proti tomu hledají argumenty.

Dohoda s přírodními podmínkami je princip. Manažersky velmi zkušený generální ředitel státního podniku Lesy České republiky říká, že rozlišuje mezi argumentací a ideologií. Tak to ale není. Ve chvíli, kdy se všichni shodnou, že oteplování existuje, a lesy jsou zranitelné, máme tu přesto různé modely péče o les. A různé kulturní, nikoli pouze ideologické, přístupy.

Vedení státního podniku Lesy České republiky říká: „Cílem je trvale udržitelné hospodaření v lesích, cílem je smíšený les. Cílem jsou stabilita a biodiverzita. Obnovuje se jedno procento lesů ročně. Proměna tedy bude trvat sto let. Průměrná holina má dnes rozlohu třicet arů, což je mnohem méně než v dřívějších dobách. Čtyřiapadesát procent nově vysazovaných lesů tvoří smrk a borovice, což je o deset procent lepší bilance, než je panující představa o druhovém rozložení stromů.“

Když si ale zblízka prohlédneme praxi obřích komplexních zakázek, odcizení práce v lese od těch, kdo ji desetiletí dělali, a otrockou práci zahraničních dělnic a dělníků, vychází nám jiný obraz, než jaký malují koncepční matriály státního podniku Lesy České republiky. V realitě se hlavně vydělává.

Ve studiu lesů má Česká republika velmi slušnou vědeckou základnu. Tak třeba i o škodlivosti harvestorů, kombajnů na dřevo, existuje diplomová práce. Co ale chybí, to je vůle ke společenskému dialogu, k nalezení shody; a schází rovněž politická vůle řešit problematiku lesního hospodářství jako strategickou záležitost.

Neschopnost částečně vystřílet srny a srnce, jeleny a laně

Ilustruje to podstatný detail. Od devadesátých let se u nás velmi přemnožila spárkatá zvěř. Tato zvěř ničí přirozenou obnovu lesa. Spásá malé stromky. Zjevně rozumným řešením by bylo snížit množství spárkaté zvěře.

Člověk by si myslel, že v zemi disponující největším počtem poloautomatických zbraní v Evropě, nebude problém spárkatou zvěř prostě zčásti vystřílet. Není tomu tak. Klidně se dál pasou.

Státní podnik Lesy České republiky disponuje dvaceti procenty honiteb. Je to málo. Honitby byly vysoutěženy na deset let, ještě před nástupem současného vedení Těm, kdo honitby vysoutěžili, je přemnožení zvěře lhostejné. Zaplatili, chtějí pěkné trofeje.

Přemnožení spárkaté zvěře je živým, a v tomto případě velmi estetickým a živočišně sympatickým, důkazem neschopnosti našeho společenství něco dělat s problémem, kterého jsou si na odborné úrovni všichni vědomi. Dalo by se o tom referovat s nadpisem:

Kterak Kocourkovští z kuchyně, s puškou v ruce, pozorovali, jak jim srny žerou les.

Lesy, voda a smysl pro detail

Zemědělství a stavební činnost samozřejmě ničí životní prostředí víc, než jakýkoli, i špatně spravovaný les. K lesu patří strategická surovina voda. V letech po revoluci se zlepšilo povědomí o významu mokřadů. Ustala tendence je odvodňovat a přeměňovat na zemědělskou a lesní půdu.

Padesát procent zásahů v našich lesích, jsou zásahy nucené. O to větší opatrnost a smysl pro detail si žádá hospodaření na plochách, o něž lze pečovat koncepčně. Současný systém komplexních — a obřích — zakázek smysl pro detail téměř vylučuje, velké firmy nakoupily drahou techniku a musejí ji využít.

Lesní hospodaření má za sebou jeden cyklus kapitalistické koncentrace, kdy privatizací vzniklo mnoho malých podnikatelů, které následně zničili nebo osedlali podnikatelé velcí.

Prohloubením takového systému by mohl být monopol. Systém Babiš. Další monopolizace hospodaření v lesích může znamenat ale jen ještě další ztrátu citlivosti a smyslu pro detail.

Změnu může přinést jen podpora a regulace

Současnému vedení státního podniku Lesy České republiky nemá smysl nasazovat psí hlavu. V daných podmínkách dělá, co může. Působí bez jasnějšího politického zadání, v zemi, kde se lidé nedokážou dohodnout.

Podle Jaromíra Bláhy z Hnutí DUHA si státní podnik Lesy České republiky odmítá nechat své hospodaření certifikovat podle pravidel FSC (Forest Stewardship Council), který by garantoval šetrné hospodaření ve veřejných lesích. Poptávka po FSC certifikovaných výrobcích ze dřeva (stejně jako po značce BIO u potravin) přitom roste a dřevozpracovatelé i obchodníci je žádají.

nabízet pouze výrobky z recyklované suroviny nebo suroviny s  certifikátem FSC. Foto Hnutí DUHA

Firma IKEA například rozhodla, že svým zákazníkům bude od roku 2020 nabízet pouze výrobky z recyklované suroviny nebo suroviny s certifikátem FSC, který zaručuje dodržování kvalitních ekologických a sociálních standardů při lesním hospodaření. Pokud firma neopatří alespoň část státních lesů FSC certifikátem šetrného hospodaření, zkrachují další tuzemské menší a střední firmy, které své dřevěné produkty korporaci Ikea dodávají.

Další cestou je státní podpora využití dřeva ve stavebnictví. Mají ji zavedenu v Německu a Rakousku, a to na různých stupních. Budovy realizované z veřejných prostředků se snaží jít příkladem. Vznikají krásné a inženýrsky smělé konstrukce. U nás je toto odvětví velmi nerozvinuté, přestože by stačilo některé věci opsat.

Podpora, regulace, antimonopolní opatření, aplikace mezinárodních ekologických úmluv, to jsou způsoby, jak v českém prostředí omezit kritérium ceny a zisku ve prospěch obecné prospěšnosti lesního hospodaření. Ministerstvo zemědělství by si v daleko větší míře mělo osvojit roli moderátora mezi různými názorovými a vlivovými skupinami kolem lesního hospodářství.

Lesy a případná politická intervence

Když si položíme zcela hypotetickou otázku, co by musela udělat politika, aby se hospodaření v lesích posunulo směrem k praxi z Kolokočné, musíme si vzápětí uvědomit, jak málo je realistická. Použitý harvestor se na internetu nabízí za jeden až dva miliony v malé verzi, velký i za devět milionů. Stroje mají největší návratnost při mýtné těžbě v příznivém terénu.

Firmy, které soutěží komplexní zakázky, mají také komplexní znalosti. Od technických, až po společenské. Firmy musí disponovat dost vysokým provozním kapitálem. Případné ohledy na živý organismus lesa po způsobu Klokočné vyžadují kontinuální hospodaření v místě.

To zcela odporuje způsobu, který byl nastaven poměrně bolestně a poměrně nedávno. Dnešní firmy na velké zakázky vědí, že když někde zničí lesní půdu, ozve se přehledné množství aktivistů, a přijde pokuta v předpokládatelné výši. Co si počít s lesem, ve kterém je nutná stálá přítomnost, aby bylo možné stále doprovázet jeho růst, současné firmy nevědí.

Případná politická intervence v lesním hospodaření by musela vyjít ze silné ekologické představy o lesním hospodaření. Něco takového je představitelné jen v případě, že by vznikla krizová situace, a stát by musel nastavit krizový režim. Ten by znamenal odškodné pro firmy, řešení řady činností ve vlastní režii státního podniku, nadřazení cílového záměru zdravého lesa všemu ostatnímu, hlavně zisku.

Na případu lesního hospodaření je dobře vidět stabilizace pokročilého kapitalismu v českých zemích. Trhu dominují velké firmy, ty největší si koupily média, aby jim veřejnost nekazila podnikání.

Vliv státu v lesích by se musel opírat o jasnou ekologickou koncepci. Tato vláda se o pokusila koncepci, ze které by v další fázi mohla vyplynout i politická vůle pro lesy (dokument Česká republika 2030). Pokud volby dopadnou jak praví průzkumy, koncepce samozřejmě skončí v nějakém hodně zastrčeném šuplíku.

Občanské organizace a média mohou přispívat k tomu, aby vycházely najevo skandály. Podstata systému — zakázky, kde se soutěží cena, ale zůstává nedotčena. Dnes jsou biti všichni. Firmy musí jít s cenou dolů, pokud chtějí vyhrát, stát nedostane peníze, které by dostat mohl, les nedostává péči, která by mu náležela.

V rámci špatně nastaveného systému, který za sebou nemá společenskou shodu, částečně setrvačností, částečně v provizoriu, přeci jen funguje lesní hospodaření. Hospodaření s lesy je lekcí o tom, jak funguje česká politika a společnost vůbec.

Jako v mnoha jiných odvětvích českého společenského a hospodářského života, i při zájmu o lesy, dojdete k přesvědčení, že je zde daleko víc nápadů, kvalitních lidí, slušných koncepcí, než dobré praxe. I v případě lesů máte na první pohled pocit, že vlastně chybí málo k tomu, aby nastala pozitivní změna, která by  v případě lesů měla mířit k modelu z Kolokočné. Dalo by to práci, ale šlo by to.

Současná politická tendence ale jde opačným směrem. Oligarchizace a monopolizace českého kapitalismu nás nepřiblíží živým lesům bez pasek. Časem a celkem logicky nás dostane i z Evropské unie, protože odtud přicházejí regulace s naším systémem neslučitelné.

Les je živý a pro lidi životně důležitý organismus. Jak se člověk k lesu chová, tak se chová k lidem okolo. A tak si dejme pozor, ať nás zčista jasna, nepřejede harvestor.