České lesy v éře Systému Babiš
Jan ŠíchaHospodaření v lesích má strategický význam. Systém Babiš se ho dosud nezmocnil, ale jen proto, že zatím nechtěl. První část našich rešerší a reportáží o lesích se zabývá lesním podnikáním a lidmi, kteří prací v lese tráví své životy.
Každá vláda chce učinit pokud možno nevratné kroky, které by odrážely její přesvědčení. V případě státních lesů se to podařilo ODS, přesněji řečeno ministru zemědělství Ivanu Fuksovi. V roce 2011 pod jeho vedením vznikl dokument Koncepce ministerstva zemědělství k hospodářské politice státního podniku Lesy České republiky od roku 2012. Dokumentu se obecně říká Dřevěná kniha.
Dosud platí a od doby jejího vzniku v ní byly učiněny spíše jen kosmetické úpravy. Text nijak neskrývá svá politická východiska. Najdeme v něm mimo jiné větu: „Analýza potvrzuje, že stejně jako v jiných oblastech — lesnictví nevyjímaje — není stát dobrým podnikatelem a odborníkem.“
Poté, co státní podnik Lesy České republiky v restitucích předal církvi asi 140.000 hektarů lesního majetku, poklesla jím obhospodařovaná plocha pod 1,3 milionu hektarů. K tomu státní podnik spravuje téměř čtyřicet tisíc kilometrů vodních toků a bystřin. Roční těžby se pohybují v běžných letech průměrně okolo sedmi až osmi milionů kubických metrů dřeva.
Státní podnik Lesy České republiky tak hospodaří na zhruba pětačtyřiceti procentech celkové výměry lesa v České republice. Zbytek kromě církví patří fyzickým osobám a obcím.
Péče o lesy bez vztahu k nim
Protože stát podle ideologického východiska Dřevěné knihy neumí a nemá hospodařit sám, ponechal si ve svých lesích pouze kontrolní funkci. Řídí se zákonem o veřejných zakázkách, veškeré činnosti včetně prodeje soutěží formou takzvané komplexní zakázky.
Území je rozděleno na pět celků, vítězné firmy na vysoutěžené ploše pracují pět let. Doba, kdy jednotlivé firmy začaly, je odlišná, podobně jako u voleb do Senátu. Kdyby tedy chtěl někdo s takto nastaveným systémem něco dělat, potřeboval by k tomu čas přesahující volební období, a to i v případě, že by vláda vydržela celé čtyři roky, což u nás rozhodně není pravidlem.
Komplexní zakázka znamená, že vítězná firma dřevo vytěží, odveze, prodá a vzniklé plochy osází novými stromky. Na problémy s komplexními zakázkami upozorňovala svého času odborná veřejnost, ozývaly se občanské organizace a ekologové.
Dřevěnou knihu naopak hájilo Ministerstvo zemědělství. Hodila se velkým dřevařským společnostem, které u nás mají německé, rakouské a skandinávské vlastníky. Prakticky celý zbytek pomyslného spektra, od malých pil, přes výrobce nábytku, až po profesní organizace v lesnictví, byl proti takto nastavenému systému.
Dřevená kniha se rozhodla uplatnit systém hospodaření nazývaný P, to jest „při pni nebo u pařezu“. Prodej celého cyklu zpracování dřeva se děje u stojících stromů. Okolní i vzdálenější země s výjimkou Belgie uplatňují systém OM, to jest „odvozní místo“. V tomto systému prodej dřeva realizuje sám majitel. V Belgii jsou pro přímý prodej nepříznivě nastavené daně, proto dřevo prodává ten, kdo si je nastojato koupil.
Výpočty, kolik stát na zvoleném systému tratí, se liší. Bakalářská práce Vojtěcha Fialy obhájená v Brně v roce 2012 se věnovala zhodnocení vlivu Dřevěné knihy na hospodaření státního podniku Lesů České republiky z hlediska prodeje dřeva. Autor konstatuje, že v roce 2010 byl zisk z prodeje dřeva o jedenáct procent vyšší při způsobu prodeje z odvozního místa, než ze způsobu prodeje u pařezu. Napadá východiska komise Ministerstva zemědělství a navrhuje zrušit Dřevěnou knihu i z důvodů čistě ekonomických.
Hospodářský výsledek Lesů České republiky se pohybuje okolo tři a půl miliardy korun ročně. Současné komentáře k nevýhodnosti stávajícího systému vycházejí z několika argumentů. Když dřevo se slevou a v předstihu prodáte, nemůžete dobře reagovat na vývoj trhu. Neustále se vracejí podezření, že revírníci neohlídají množství odváženého dřeva. Že tedy v tendrech zvítězí nejlevnější firmy, ty ale pak odvážejí z lesa víc, než přiznávají. Po pěti letech fungování systému je jasné, že Zákon o veřejných zakázkách, kde hlavním kritériem je cena, nedostatečně pokrývá ekologický a sociální rozměr lesního hospodaření.
Systém vyhovuje pouze velkým firmám, které mají politický vliv. Firmy odmítnuté v jednom cyklu mají možnost ucházet se o další zakázky. Všichni jsou tedy motivováni k tomu, aby nedělali potíže, a to i v případě, že zrovna neuspějí. Systém naopak vůbec nezohledňuje vzdálenost sídla firmy od místa, kde se budou práce provádět, což zcela rozbíjí vazbu na místní komunity.
V lese je nový systém podle lidí, kteří zde pracují celý život, hodně znát. Mluví o plundrování, necitlivém přístupu k nové výsadbě, o přetrhání vazeb lidí k lesu. Nový systém péči o les odlidštil. A lesy tím trpí.
Systém Babiš a lesy
Náš původní zájem o problematiku lesů vycházel z poznání Systému Babiš. Jmenuje se tak už i na úrovni Evropského parlamentu ekonomicko-politická strategie, na kterou pravděpodobně máme v Evropské unii monopol.
Ne že by jinde nebyli oligarchové. Právě v České republice se ale podařilo nechat Evropskou unii platit miliardové sumy původně určené malým zemědělcům oligarchovi, který se chystá stát premiérem. Unie si tak financuje politickou sílu, která zcela odporuje jejím hodnotám.
V domácím prostředí systém Babiš funguje na základě nepřátelských převzetí firem a vytváří ekonomicko-mocenský monopol. Stát pak není řízen jako firma, ale stává se firemní pobočkou.
Hrozí lesnímu hospodaření osud českého zemědělství? Věděli jsme, že Babiš investoval do společností Wotan Forest a Uniles. Další rešerší v terénu, kde jako obvykle nikdo nechce být jmenován, a všichni odmítají mluvit na mikrofon, jsme se dověděli, že Babiš kroužil kolem řady dalších akvizic, ale nedotáhl je.
Jako důvod, proč Systém Babiš zatím neovládl lesnictví, lidé od lesů vidí nízké marže v oboru. Například pro zelenou naftu je v lesnictví vyčleněno 250 milionů korun, kdežto v živočišné výrobě dvě miliardy.
Systém Babiš se tedy zatím lesů nezmocnil. Ale jenom proto, že ještě nechtěl. Má na to ovšem potenciál a použít může nacvičený postup. Lesy jsou natolik strategickým odvětvím, a koncentrace vlivu v nich se vinou Dřevěné knihy jeví jako natolik dlouhodobá záležitost, že pokud si Babiš usmyslí státní lesy ovládnout, udělá to: postupně a neveřejně. A všichni budou postaveni až před hotovou věc.
Od kapitalismu pro kamarády ke kapitalismu pro žraloka
Ideologická pozice, ze které vznikl současný systém správy lesů, je jasná. Stojí za to prověřit, zda by ji ODS byla ochotna přehodnotit pod zorným úhlem hrozby nástupu systému Babiš.
V Dřevěné knize se dočteme, proč Ministerstvo zemědělství přistoupilo k tak radikálnímu řešení správy lesů. Z kupónové privatizace na počátku devadesátých let vzniklo čtyřiadevadesát akciových společností. Zpočátku lesní zakázky dostávaly ony.
Pak se vše začalo komplikovat. Větší požírali menší a přišly firmy ze zahraničí. Když se ve výběrových řízeních v době sociálně demokratických vlád objevily pokusy soutěžit i podle jiných kritérií, než je cena, přibývalo žalob, a dokonce arbitráží.
Také státní lesy se pokoušely prodávat dřevo samy, určování ceny bylo ale předmětem ostrých střetů. Radikální Dřevěná kniha byla obvyklým českým řešením — jedná se tu, jen když se hasí.
Kumulací potíží Dřevěná kniha rozetla řešením, které nemá obdobu v okolních zemích. Malé lesní plochy se nyní soutěží dražbou, ne komplexní zakázkou na velké území. Právě tento systém se ukazuje jako citlivější vůči místním pracovním silám i zájmům lesa, ale ani on nepředstavuje komplexní řešení.
Systém, který ODS zavedla do hospodaření s lesy, připomíná zájem zřídit kapitalismus pro kamarády. Byla to forma korupčního uspořádání, na které možná ještě jednou budeme s láskou vzpomínat.
Systém zavedený v době dominance ODS spočíval v sepjetí politických špiček a větších firem s cílem využívat veřejné zakázky pro obě strany výhodným způsobem. Kradlo se, kupčilo, čas od času někoho zavřeli, zvláště v pozdější době, když se jednalo o evropské dotace. Zlatou érou kapitalismu pro kamarády byla doba, kdy se k systému etablovanému ODS přidala sociální demokracie, a obě strany plně ovládaly prostor.
Systém Babiš představuje vyšší stádium korupce. Prolíná se v něm ekonomický zájem, politika, a vliv na veřejné mínění. Pravidla si ušije na míru.
Hospodaření v lese potřebuje širší odborný a společenský konsensus. Ten v případě Dřevěné knihy nenastal. Bylo by velmi vhodné, kdyby příští diskuse o lese probíhala tak, aby byla co nejvíce zohledněna ekologická a sociální dimenze lesního hospodaření. A kdyby i autoři předešlého systému měli na paměti, že vytvořili pravidla, kterými umožnili případný nástup Systému Babiš.
Stát má možnost nastavovat standardy, do nichž se promítnou jeho základní zájmy: nejen ekonomické, ale také sociální a ekologické. Vrátíme se k tomu ve zvláštním textu. Nyní, když je jasný základní příběh lesního podnikání, se ale podívejme, jak práci v lese hodnotí lidé, kteří s ní mají dlouhodobé zkušenosti.
Lidé v Čecholesích
Na řadě míst v republice jsem se dal do řeči s lidmi, které živí práce v lese a práce se dřevem. Nikdo nechce být jmenován, nikdo se nechce fotit. Ale prakticky všichni řeknou, co si myslí. Jednotlivá vyprávění se navzájem dost podobají.
Stojím u chlapů, kteří opravují traktor. Jsou to soukromníci najatí firmou, která vysoutěžila zakázku u státního podniku Lesy České republiky. Až vysoutěží zakázku jiná firma, najme si je asi také, pokud někoho nenaštvou a neprovalí se, že třeba mluvili s nějakým novinářem — říkají v položertu.
Dostat práci není jen tak. Proto se daří kategorii, kterou chlapi nazývají „podlejzky“. Takže je lepší mlčet a kývat.
Státnímu podniku Lesy České republiky říkají Čecholesy. Lidé, kteří v lesích pracují, vnímají své chlebodárce jako velké pány. Podnik z jejich pohledu zaměstnává lidi, kteří na něčem musejí ukázat svou důležitost. Vzniká tak efekt buzerace.
Myslel jsem si, že to slovo zaniklo někdy s revolucí, nejpozději se zrušením povinné vojenské služby. Ale v lese žije dál. Chlapi povídají a opravují. Placení jsou za splněné lesní úkoly.
„Opravujete vlastně ve volném čase,“ snažím se o vtip během rozhovoru. Nechápou, co tím myslím. Nenapadlo by je, že údržba strojů by mohla být položkou započítanou do mzdy. Slovo odbory se ani nesnažím vyslovit.
Za komunistů bylo špatně, ale v práci líp
Za komunistů za vše odpovídal hajný. Rozdal práci a průběžně ji kontroloval. Znal svoje lidi. Dnes je nad hajným revírník. Hodně záleží na tom, zda revírník má zkušenosti nebo chce hlavně ukazovat, jak je důležitý.
Čecholesy hrozí pokutami. Za vše možné i nemožné. Třeba za zpoždění, za nedodržená, ne moc rozumná, pravidla manipulace se dřevem, za to, když se každý den barvou nezatřou odřeniny stromů vzniklé při kácení a svážení dřeva.
Chlapi to vidí tak, že větší zpoždění obvykle nevznikne, ale menší se má tolerovat, protože je to práce v terénu. Nařízení o manipulaci vnímají jako nelogické. Svezené kmeny se při manipulaci hned musí nařezat na délku dva až čtyři metry. Lepší by prý bylo nechávat kmeny celé, protože nakrácené dřevo se snáze krade.
Hlavně ale svážení a další manipulaci provádějí různé stroje. Je zbytečné, aby kvůli dílčí manipulaci vyjížděl další stroj, má se to podle nich dělat najednou.
Za komunistů prý člověk pracoval v okolí, kde bydlel, znal svého hajného. „Tempo práce bylo stejné jako dnes,“ vypráví starší žena, která v lese pracuje celý život. „Věděli jsme, do jaké hloubky se stromy zasazují, obsekávalo se opatrně. Dnes se obsekává křovinořezy, agenturní zaměstnanci to berou i se stromky,“ povídá. Blízko zná paseku, která se už zasazovala šestkrát.
Agenturní zaměstnanci jsou z Ukrajiny nebo Rumunska. Ze tří korun padesáti za stromek jim prý zbyde koruna, o zbytek je připraví jejich pasáci. Do povídání se míchá hněv: „My jsme zasazovali támhle, už si tam můžete řezat vánoční stromky. Po agenturních je tu pořád paseka,“ líčí.
„Nemají v oku správnou hloubku, střídají se. Tak se v lese vůbec nedá pracovat. Za komunistů bylo špatně. Ale v práci daleko líp. Znali jsme i ředitele podniku, přijel se podívat a ptal se. Teď je kde kdo inženýr, když se tu ukáže, pozná se hned, že většinou ničemu nerozumí. Dříve se kácelo na zimu, dnes klidně v červenci,“ vyprávějí.
Lamentují, že větve zůstávají ležet, což starší lidé od lesů považují za chov kůrovce. Ekologové naopak vysvětlují, že kůrovec žije výhradně v kmeni, nikoli ve větvích, a že se tedy jedná o rozšířenou dřevařskou pověru.
Společným nepřítelem lidí pracujících v lese je harvestor, jakýsi kombajn na stromy. Nadávají na něj úplně všichni. Nechává vysoké pařezy a rozrytý les. Stroj se dá nasadit jen v jednodušším terénu, takže horší terény zůstanou na lidi. Ti ale vyjdou dráž. Harvestor zpracuje 250 kubíků dřeva za den (výrobci udávají i 300 až 400 kubíků při rovné a následně holé ploše), lidé ve dvou čtyřicet.
U truhláře v západních Čechách
Majitel středně velkého truhlářského podniku nenechá na státním podniku nit suchou. Lesy České republiky se podle něj chlubí zisky, ale to by dokázal každý. Pro svůj podnik nakupuje na pile v Německu. Pravděpodobně české dřevo.
O cenách za dřevo mluví tak, aby byl jasný poměr. Ceny se liší podle druhu a kvality dřeva. Vezměme si příklad, kdy Lesy České republiky prodávají do Německa smrkové dřevo za 1500 korun, ale menším českým pilám za 2500 korun za kubický metr.
Rozdíl dělá množstevní sleva a zakázka vyjednaná dlouho dopředu. Velké pily u nás také nakupují se slevou, ale ty v západních Čechách v naprosté většině patří německým majitelům.
Cena dřeva pro truhlářské účely se liší podle typu a kvality, ale poměr vychází na 6000 korun za kubický metr od německého dodavatele, od českého vychází na 8500 korun. Není divu, když německá pila má levnější surovinu.
Západočeský truhlář dále říká, že v Německu nevidíte v lese holiny. Před dvaceti lety byl věk mýtného lesa osmdesát let, dnes šedesát let. „Jinak by neměli co kácet,“ říká truhlář. „Když si chci koupit dřevo doma, nejen že stojí velké peníze, ale narážím i na další problémy. Jet do Německa je spolehlivé a celkově jednodušší,“ objasňuje.
V době privatizace se mluvilo o ohlodaných a neohlodaných kostech. Lesy České republiky spravují neohlodanou kost strategického významu. V čase změny klimatu mají lesy stěžejní význam, například pro udržení vody v krajině. Lesy naštěstí právě nemají podlehnout privatizaci, naopak, již nějaký čas státní podnik chce lesy vykupovat.
Privatizace hospodaření s pitnou vodou je dnes téměř všeobecně považována za strategickou chybu, kterou je třeba napravit a vodu vrátit státu a obcím. U lesů základní strategická chyba nenastala, státní podnik je ale pod velkým tlakem, aby produkoval zisk, a chybí mu přesnější státní zadání. To by mělo vzniknout i jako pojistka proti hrozbě ovládnutí lesů Systémem Babiš.
