V nejdůležitější kanceláři ministerstva životního prostředí sedí už rok bývalý top manažer z chemického průmyslu Richard Brabec z ANO. Za tu dobu v resortu leccos opravil (zejména to, na co má rozhodující vliv on sám) i pokazil, navrhl zlepšení několika důležitých zákonů (což si pak z části nechal zkazit zákonodárci), začal se bavit s nevládními organizacemi i odborníky a přerušil tradici svých předchůdců z ODS v paranoidní obavě ze „zelené ideologie“ s níž bojovali venku i uvnitř budovy. Ale u opravdu ambiciózních projektů, které by společnost mohly posunou někam dál, přešlapuje na startovní čáře.

Přitom poslední bod je v nové branži pana ministra Brabce klíčový. Ministerstvo životního prostředí nemá jen dobře spravovat peníze na ekologické projekty a kontrolovat dodržování předpisů, případně je vylepšovat, byť je to záslužná činnost. Má v agendě také řešení „maličkostí“ typu změny klimatu a zdraví české krajiny. Ovlivňuje každodenní život každého z nás od účtů za energie až po to, co se může stavět v našem okolí a jestli do toho můžeme mluvit.

Šumavský test

Ale popořádku. Vstupním testem je v posledních letech pro každého ministra životního prostředí Národní park Šumava. Na zhodnocení pokoutně skoupených pozemků a těžbě dřeva zde mají zájem jihočeští kmotři, ministr a ředitel parku jsou jejich hlavními překážkami. Buď kmotrům mohou sloužit nebo s nimi bojovat, nic mezi tím.

Ministr Tomáš Chalupa z ODS se rozhodl pro první variantu. Ministr Brabec zatím pro tu druhou. Postavil se skupině senátorů kolem Tomáše Jirsy z ODS, kteří navrhli a v Senátu prosadili likvidační zákon, jenž měl dvě třetiny národního parku otevřít výstavbě. Vláda signalizovala senátorům červenou, desetitisíce lidí se proti skandálnímu návrhu postavily a poslanci jej na konci října odmítli.

Ale ministra nyní čeká ta těžší část. Zajistit pravidla pro ochranu krásné divoké přírody na Šumavě, a tím také pokračování prosperity tamních obcí, pro něž je divočina hlavní ekonomickou devizou. Pravidla, která by už nezávisela na tom, kdo bude sedět v křesle ředitele parku ani ministra.

↗

Ministr Brabec se postavil skupině senátorů kolem Tomáše Jirsy z ODS, kteří navrhli a v Senátu prosadili likvidační zákon, jenž měl dvě třetiny národního parku otevřít výstavbě. Foto FB ANO

Ministerstvo vypracovalo novelu zákona, která by ve všech národních parcích založila podmínky pro ochranu nerušených přírodních procesů. Ale na druhou stranu by případnému nezodpovědnému řediteli parku umožnila velkoplošné kácení. Jak dopadne finální bitva s kmotry, to se tedy teprve uvidí.

A doufejme, že lépe než nedávná kauza s půdou. Ministerstvo navrhlo dobrá opatření pro omezení eroze a nešetrných zemědělských postupů. Ale během legislativního procesu se do novely zákona dostala řada výjimek ze zásadního pravidla — odvodů peněz za zábor zemědělské půdy — které motivuje zbytečně půdou neplýtvat.

Ministr měl nakonec velké štěstí, že poslanci (opět za podpory ekologických organizací, veřejnosti a vědců) podruhé pokořili senátory, a alespoň zamítli jejich verzi novely, která by ochranu půdy drasticky snížila. Nebezpečné výjimky pro stavby na zelené louce však zůstaly.

Trochu pálit, trochu třídit

Nejen ekologické organizace zvedaly obočí nad čerpáním fondů EU v době vlády ODS, která se na moc — kromě odhalené snahy o odklonění peněz do stranické pokladny — nezmohla. Na smysluplné projekty jako zateplování budov a recyklaci odpadků se čerpalo nejhůř ze všech programů. Tohle ministr Brabec v rámci velmi omezených možností končícího dotačního období napravil.

A pokračoval, do určité míry úspěšným, vstupem do nového rozpočtového období EU. Peníze se využijí ke snížení plýtvání energií a přírodními zdroji. Dojem však kazí plán financovat dvě spalovny odpadů. Část cenných surovin se tak možná bude za evropské peníze spalovat místo ekonomicky i ekologicky výhodnější recyklace.

Odpadová story Richarda Brabce však nekončí evropskými fondy, naopak nabývá na dramatičnosti. Ministerstvo prosadilo zákaz skládkování netříděného odpadu (začne platit za necelých deset let), nestanovilo však jasné směřování k třídění a recyklaci. Zákaz skládkování (jakkoli vítaný) může vést k podpoře spalování odpadků, a tedy i zásadnímu zvyšování poplatků za odpad, které ročně z našich účtů plynou na radnice.

Ministerstvo prosadilo povinné třídění bioodpadu v obcích, ale pravidla jsou tak volná, že ve většině měst a vesnic nepřinesou nic nového. A na závěr si ministr Brabec nastavil sám sobě nohu, když nepochopitelně snížil republikový cíl pro recyklaci. Může se sice radovat, že nízký cíl lehce splníme a Unie nebude „prudit“. Podobně se však možná radují leckteří krajští politici, kterým nebude moci ministr nic vytknout i když budou recyklovat málo.

Ale není vše ztraceno. Nejdůležitější epizoda je teprve před námi: nový zákon o odpadech, který by měl zavést jednoduchou ekonomickou motivaci pro snižování množství odpadů a lepší třídění. Tím může ministr vynést trumf a naplnit svůj bod ve vládním programu, který slibuje, že se dostaneme s recyklací na úroveň úspěšných evropských zemí.

Pozor na průmysl

A programové prohlášení vlády na Brabce přeneslo i výkonnou odpovědnost za přelomovou věc: zákon o snižování závislosti na fosilních palivech. Tato zdánlivě nenápadná položka je inspirována velmi úspěšným vzorem z Británie. Tam se na konci roku 2008 dohodla labouristická vláda s opozicí, průmyslem i odbory, a byla přijata legislativa, která jednoduše stanovuje jízdní řád pro pokles spotřeby ropy, plynu a uhlí. Od té doby už ostrovní království snižuje emise skleníkových plynů (tedy spotřebu fosilních paliv) o dvě procenta každý rok.

Podle nejnovějších dat minulý rok přidalo rekordní devítiprocentní pokles díky zavření dvou starých uhelných elektráren. Není divu, že britský zákon kopírují další země jako Rakousko, Belgie, Dánsko, před pár dny Finsko a loni dokonce i Francie. Richard Brabec zatím váhá s předložením zákona, byť i opozice se k němu vyjádřila kladně.

Nemá náhodou ministr strach z reakce průmyslu? Mohl by tomu nasvědčovat jeho přístup v několika jiných případech. Před několika týdny byla schválena novela zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Její znění omezující zapojování veřejnosti do rozhodování o stavbách vážně porušovalo evropské předpisy.

A ministr Brabec se od začátku přípravy novely schovával za tlak Evropské komise a snažil se udělat jen úplné minimum, které by ještě Brusel zkousnul. Jako kdyby rozšíření občanských práv vláda lidem při svém nástupu sama nenaslibovala. A když pak ke konci procesu Svaz průmyslu přišel s požadavkem na úpravu, která není výhodná pro slušné investory ani občany, ministr toleranci novely upravené k horšímu vyjednal v Bruselu a prosadil u poslanců.

Jsou stejné obavy i za tím, že Richard Brabec nespěchá s konkrétními návrhy co by nutily továrny méně znečišťovat a tedy modernizovat technologie, byť by to v zájmu zlepšení ovzduší v českých městech jistě udělat měl? A je ministrova péče o český průmysl důvodem, proč na rozdíl od svých kolegů ze západoevropských vlád nenavrhoval razantnější snížení emisí skleníkových plynů jako cíl EU do roku 2030? Paradoxně podpořil dokonce nižší cíl pro snížení emisí než navrhuje český ministr průmyslu Jan Mládek v nové energetické koncepci.

Ano, český ministr životní prostředí by měl pečovat i o ekonomiku, zaměstnanost a tedy i o průmysl. Ale potřebujeme slabší kopii ministra průmyslu? A je snad v zájmu průmyslu chránit jej před progresivními trendy? Líbí se snad Škodě Plzeň — přednímu světovému výrobci hřídelí pro větrné elektrárny — stagnace větrné energetiky u nás a prosazování co nejslabších cílů pro obnovitelné zdroje v EU?

Možná jen do té doby, kdy politici přestanou Škodovku udržovat v plané naději, že prodá ještě hodně turbín do uhelných a jaderných elektráren. A možná stačí odvážný politik, který ukáže jiný směr. Třeba i bývalý průmyslník, který jistě ví, že pro ekonomiku je důležitá jistota pro investice a chytré inovace?

Richard Brabec už ve vládě obhajuje limity těžby hnědého uhlí, tedy také velké koncepční rozhodnutí, které bezesporu ekonomice a společnosti (o zdravějším prostředí nemluvě) prospěje. Základní odvahu očividně má. Ale při množství výzev, které na ministra čekají, by z něj absence nových ambiciózních řešení nedělala průměrného ministra životního prostředí. Dělala by z něj velmi neúspěšného ministra životního prostředí.

K hodnocení roku ministra Brabce dnes také komentář předsedkyně Strany zelených Jany Drápalové zde.