Děti Země dnes ohlásily, že držitelem antiekologické ceny ropák se pro rok 2013 stal prezident České republiky Miloš Zeman. Je to poprvé, kdy se této hanby dostává úřadující hlavě státu. Překvapuje to jednak proto, že během svých kormoutlivých deseti let na Hradě nezískal cenu ani jednou Václav Klaus, který, když už není čestným předsedou ODS, jistě by mohl být čestným předsedou ropáckého hnutí. 

Ale překvapuje to rovněž proto, že Miloš Zeman na svého prvního ropáka čekal tak dlouho. Přitom se tu sluší poznamenat, že nepatřil k zarytým nepřátelům přírody a jejích ochránců vždy. Když se v první polovině devadesátých let pokoušel integrovat do ČSSD všechny síly stojící v opozici proti Klausově vládě, choval se k ekologickému hnutí vyloženě přátelsky.

Vystupoval energicky proti zařazení ekologických organizací na seznamy extremistů, přislíbil jim vcelku velkorysou podporu a zavázal se, že vláda ČSSD nedokončí výstavbu jaderné elektrárny Temelín, aniž by předtím proběhlo referendum. Zeman v opozici se choval jako příznivec a přítel občanské společnosti.

Avšak právě kolem vzniku první vlády ČSSD a rozhodování o dokončení nešťastné jihočeské elektrárny se jeho postoje začínají lámat. Jednobarevná Zemanova vláda byla podstatně lepší, nežli je její dnešní pověst. Sympatizantů občanské společnosti i progresivní evropské levice v ní byla celá řada, takže rozhodování o tehdy již soustavnými průtahy a zdražováním notně zdiskreditovaném Temelínu v ní bylo bojové.

Z devatenácti ministrů se jich vyslovilo proti dostavbě v podobě, v jaké ji navrhl Miroslav Grégr, hned osm: Jaroslav Bašta, Eduard Zeman, Pavel Dostál, Miloš Kužvart, Vladimír Špidla, Pavel Mertlík a zejména dvojice, která pro zastavení Temelína ve vládě pracovala s největším nasazením: Pavel Rychetský a Jan Kavan. Miloš Zeman zuřil a plně se přimkl k technokratickému křídlu ve vládě i ve vlastní straně.

Ekologické hnutí začal postupně nenávidět i proto, že mu během jeho vládnutí nikdy neopomnělo připomenout porušený, ve vzájemně podepsané dohodě uvedený, slib, že se Temelín nebude uvádět do provozu, aniž by se předtím konalo referendum. Druhým faktorem, který ze Zemana udělal zatvrzelého nepřítele občanské společnosti, byla mimořádně nešťastná opoziční smlouva a politická kultura, která v jejím důsledku začala prostupovat parlamentní strany.

Ta uvrhla sociální demokracii do ryze mocenského spojenectví s jejím úhlavním politickým protivníkem, což uvolnilo stavidla cynismu v politice, a samozřejmě neblaze poznamenalo i vnitřní kulturu sociální demokracie. Tak okatou zradou předvolebních slibů se otevřel prostor k provozování mocensky technologické, bezprogramové, bezprincipiální politiky. Tatáž choroba, která již zahubila ODS, tak dnes reálně ohrožuje rovněž ČSSD.

Typ mocensky cynické politiky samozřejmě nelze provozovat v přátelských vztazích s občanskou společností. Přičteme-li k tomu během devadesátých let s gustem uměle živenou hlubokou předsudečnost české společnosti vůči veškeré levici, byl výsledek jasný: během čtyř let opoziční smlouvy mezi ČSSD a občanskou společností vznikly příkopy, které se jen těžko daří zacelovat.

Tak se Zeman po svém čtyřletí, v němž sice na jedné straně dosáhl jistých příznivých posunů oproti katastroficky nešťastné Klausově vládě, zvláště v sociální a ekonomické oblasti, ale na straně druhé napáchal velké škody na politické kultuře, ztratil na Vysočině, kde se záhy začal utápět v hořkosti a spřádat plány na pomstu, zejména po té, co se mu nepodařilo stát se v roce 2003 prezidentem.

Začal nenávidět i vše, co bylo spojováno s Vladimírem Špidlou a jeho novým, netechnokratickým směrem. Nakonec se na této cestě Zeman propracoval k plebejskému populismu, někde v sousedství Babiše a Okamury, s nímž vzhledem k čím dál rozčilenějšímu rozpoložení české společnosti uspěl v loňských prezidentských volbách.

K tomuto typu poklesle plebejského populismu patřil i okázalý odpor k ekologickému hnutí, které v návaznosti na linii Václava Klause, s nímž se od časů opoziční smlouvy už jen sbližoval, označil v jednom ze svých malmotů za „zemské škůdce“, a doporučil je „vypálit, počůrat a posolit“. A pak kdo tu má sklon k praktikám teroristů.

Po svém nástupu na Hrad snad nevynechal jedinou příležitost postavit se za všechny sebebláznivější nápady českých technokratů vězících posud v budovatelské mentalitě poloviny minulého století: chtěl by stavět kanál Dunaj-Odra-Labe, prolomit limity těžby, přistavovat další bloky k oběma jaderným elektrárnám a samozřejmě plenit Šumavu ve jménu boje proti kůrovci. Je to zabedněnost, která nemá nic společného se současnou evropskou levicí, ani s československou humanitně-demokratickou tradicí.

Jeho dráha tak skýtá obrázek smutného příběhu muže, který začínal s nepochybným politickým talentem a zosobnil nemalé naděje české společnosti, že se stane principiální politickou alternativou Klausova arogantního neoliberálního technokratického pojetí politiky. V této úloze zklamal, selhal a jeho další kariéru už lze vysvětlit jako řetězec kroků motivovaných zklamáním, hořkostí a touhou po pomstě. Také proto jeho prozatím tak nešťastné počínání na Hradě nyní zdobí i titul ropáka.

Jenomže nelze přehlédnout, že v tom není sám. Společnost mu dělají další představitelé české politické elity, zelenou perlu pronesl Andrej Babiš, hned druhý v této anketě se umístil ministr vnitra Milan Chovanec, v anketě Ropák bodovali oba loňští ministři životního prostředí Podivínský a Chalupa, zastoupení tu tak mají ČSSD, ODS, ANO i KDU-ČSL.

Paradoxně to tak působí, jako by prezident byl opravdu reprezentantem všech, jako by blazeovaná zášť vůči přírodě a jejím ochráncům byla jedním z mála témat, na nichž v jinak tak haštěřivé české politické krajině panuje až dojemná shoda.

Vážné otázky se tu kladou zejména sociální demokracii, což se znovu bolestně připomnělo v tomto týdnu, kdy její senátní klub až na dvě čestné výjimky, hlasoval pro antiekologický i antisociální zákon otevírající Šumavu developerům.

Je ČSSD skutečně biofilní stranou, jak o ní mluví Vladimír Špidla, anebo zůstává stranou technokratických nepřátel přírody i občanské společnosti, v Zemanově pojetí? Vše, co od voleb dělá, zatím bohužel hovoří pro druhý výklad. Pokud byl v nástupu ČSSD k moci i nějaký příslib pro ekologické zájmy, zatím je krutě zklamáván.

A samozřejmě se tu nastavuje nepříjemné zrcadlo zelené politické reprezentaci. Rozbité do asi pěti stran, klopýtající od neúspěchu k neúspěchu, o němž si vždycky nalže do kapsy, že to přece není tak zlé a je to příslib pro budoucnost, motající se v bludném kruhu pošetilých představ o vlastní politické totožnosti mimo osu levice pravice, do omrzení nechápající, že reálnou perspektivu má zelený politický proud jedině nalevo od ČSSD, a znova a znova se upínající k lidem, kteří opakovaně selhali, zklamali, ale zato vedou free a cool kampaně na sociálních sítích.

Kdyby zelení měli jakýs takýs vliv, kdyby byli znovu aspoň trošku konkurenceschopní, mělo by to příznivé kultivační účinky i na ostatní politické strany. Například v roce 2002 nedala ODS rozvoj jaderné energetiky do svého volebního programu v obavě, aby tím nepomohla „zeleným“, a to se lidé z ekologického hnutí Stranu zelených teprve chystali převzít. Dnes se zelených v politice nikdo nebojí, jsou bohužel spíše pro smích.

Ekologické téma a progresivní sociálně-ekologická platforma jsou tím ve společnosti hrubě podkopávány. A těžce na to doplácí také samo ekologické hnutí. Ne, že by na tom bylo bez viny, svým zaslepeným příklonem k Bursíkovi s Liškou v době, kdy prohospodařovali kapitál ekologického hnutí v zelené obdobě opoziční smlouvy: v koalici s ODS. Ale jak k tomu přijde příroda, že ji necháváme napospas ropákům?

Hůř už o moc být nemůže, z čehož ještě neplyne, že bude líp. Začít je ale třeba poctivou analýzou vlastních slabin. A opustit sebeklamy o vlastním vlivu. Udělat je toho třeba na mnoha místech mnoho, ale jedna věc je zcela evidentní: je nutné, aby si ekologické hnutí znovu začalo vydobývat respekt politických stran mnohem zřetelnější ochotou ke konfrontaci.