Připadá vám nadpis článku příliš silný? Silný je. Ale stejně tak silné jsou i jeho důvody. Národní kontrolní úřad totiž 27. ledna 2014 vydal zprávu o hospodaření MŽP za roky 2010 až 2012. Znepokojujícího je toho v ní hodně. Snad nejvíce ale obsah tabulky číslo 4. Prohlédněte si prosím, co se v ní skrývá.

↗

Tab. Počet ukončených a uzavřených pracovních poměrů MŽP, 2010-2012 (část, zdroj: NKÚ)

Co nám tato tabulka říká? Ve stručnosti asi tolik, že v roce 2010 mělo ministerstvo 639 (přepočtených) zaměstnanců. Do konce roku 2012 jich z tohoto počtu ministři ODS Pavel Drobil a Tomáš Chalupa propustili 427 a nabrali 318. V úvodních sedmi měsících roku 2010 sice ještě působili na MŽP ministři Jan Dusík, Jakub Šebesta a ministryně Rut Bízková, ale ani jeden z nich však žádné dramatické personální změny nedělal.

To samo o sobě stačí. Zkusme si uvědomit, co znamená propustit šedesát šest procent a nabrat čtyřicet devět procent zaměstnanců u šestisethlavého úřadu během tří let.

Záměry ministrů Pavla Drobila i Tomáše Chalupy (související například se zrušením Odboru změny klimatu, děravým zákonem o ovzduší, podporou spaloven namísto recyklace či kácení na Šumavě) byly zřejmé: bylo jim nepříjemné, když jim někdo koukal pod prsty, či pokud někdo na rozdíl od nich na Ministerstvu životního prostředí upřednostňoval ochranu životního prostředí před zájmy průmyslu.

Bylo v roce 2010 na ministerstvu 639 zásadových ochranářů? Asi těžko. Mezi zaměstnance ministerstva se totiž počítají pracovníci účtárny, ostraha, uklízečky, čistě administrativní zaměstnanci a tak dále.

Když ministři Chalupa s Drobilem propustili 427 lidí (což násobně překročilo jejich původní plán nazvaný „Redukce agend životního prostředí“), dali padáka téměř všem, kterým záleželo na ochraně přírody, a nebyli se schopní dívat na to, jak jejich úřad začíná být místem stále častějších schůzek s podnikovými lobbisty. Jistě, najdou se výjimky. Ale celkově to platí.

Jak ukazuje podrobný rozpis propuštěných z roku 2012, vyžádaný dle zákona o svobodném přístupu k informacím, na dnešním MŽP už je jen minimum lidí, kteří mají v tomto úřadu dlouhodobou praxi, mají skutečný zájem na ochraně přírody a nejsou ochotní přehlížet prapodivné čachry, které se na ministerstvu v uplynulých letech děly. Řečeno ještě stručněji: Ministerstvo životního prostředí Richard Brabec bourat nemusí. Už se stalo.

S osazenstvem, které je zaměřené z velké části na propagaci úřadu, životní prostředí chránit nebude a z podstaty nemůže. Když navíc Brabec mnohoznačně říká, že provede „personální audit, protože na některých odborech pracuje ve srovnání se soukromou firmou neuvěřitelné množství lidí“, lze to pochopit i tak, že chce ministerstvo dále okrájet. Doufejme, že mluví právě a jen o Odboru tiskovém a marketingu.

Brabec, Landa a Mana: je to poslední rána?

Ministr Richard Brabec byl vedoucím odboru financování Unipetrolu, finančním ředitelem Spolany Neratovice, členem představenstva Svazu chemického průmyslu ČR a v letech 2005-2011 generálním ředitelem Lovochemie, která patří prostřednictvím Babišově Agrofertu. To je sice samo o sobě v mezinárodním srovnání kvalifikace na ministra skutečně nevídaná, nicméně přesto je fér hodnotit ministra Brabce podle současných činů a ne dle jeho minulosti.

Zvlášť, když se v médiích proti rozkladu MŽP pod taktovkou ODS výrazně vymezuje. V rozhovoru pro MF DNES uvádí doslova: „Svým posledním předchůdcům vyčítám hlavně to, že odbornost mnohde ustoupila a z ministerstva se stalo rejdiště lobbistických organizací, které si tam prosazují svoje projekty.“

V kontextu tohoto jeho prohlášení je ale na místě se ptát, proč se hned o den dříve velmi humorným způsobem vymezil vůči výše uvedenému auditu NKÚ a následně dle tiskové zprávy ze 4. února uvedl do vedení úřadu antiekologické lobbisty. 

Vedle Jana Landy, dlouholetého finančního ředitele Unipetrolu nominovaného za ANO, ČSSD dle tiskové zprávy prosadila následujícího náměstka: „Náměstkem pro sekci státní správy byl jmenován pan Vladimír Mana. Před nástupem do pozice náměstka působil jako vysokoškolský pedagog na Ostravské univerzitě a Masarykově univerzitě Brno.“

Zajímavější, než co se o Vladimíru Manovi v tiskové zprávě píše, je to, o čem tato zpráva mlčí. Tak pro pořádek předně s tím učitelstvím. Na internetových stránkách Ostravské univerzity lze najít jen jeho email, jinak vůbec nic. Dle informačního systému brněnské Masarykovy univerzity vyučuje kurzy managementu utkání a hry v hokeji a fotbale.

Ze sylabu kurzu například uveďme: „4. lekce: Pohyb hlavního rozhodčího, 5. lekce: Pohyb čárového rozhodčího, 6. lekce: Signalizace hlavního rozhodčího (včetně body language), 7. lekce: Signalizace čárového rozhodčího a technika vhazování“.

Tedy nic proti hokeji, ale je toto hlavní a jediná kvalifikace, kterou má smysl uvádět při vstupu do vedení ministerstva, které chce pan Brabec výslovně na místech náměstků odborně opravit a zbavit lobbyistických chapadel? Odpověď je snadná a překvapivá: ANO!

Ostatní informace a vzkazky o Vladimíru Manovi totiž přímo či nepřímo podporují domněnku, že sám dlouhodobě působí jako průmyslový lobbista. Vladimír Mana na svých webových stránkách komentuje Klausovu Modrou planetu jako „podnětnou“, publikuje svou klimaskeptickou brožuru a o hnutí ANO se nevyjadřuje příliš lichotivě.

V roce 2004 kandidoval do zastupitelstva Moravskoslezského kraje ve dresu Unie svobody, v roce 2008 se tam již dostal za KSČM (oprava autora - omlouvám se za věcnou chybu v původní verzi článku. Vladimír Mana nebyl v letech 2008-2012 zastupitelem za KSČM, ale členem Výboru pro životní prostředí Zastupitelstva Moravskoslezského kraje za KSČM) a v roce 2012 do zastupitelstva vstoupil pro změnu za ČSSD. Jeho manželka Lucie Manová nyní pracuje jako placená asistentka progresivně antiekologické poslankyně KSČM Kateřiny Konečné. Co je ale zajímavější, asistentem poslankyně Konečné byl několik roků i Vladimír Mana.

Často jsem Vladimíra Manu, jakožto tehdejší parlamentní zpravodaj asociace neziskovek Zelený kruh, vídal na Výboru pro životní prostředí Poslanecké sněmovny a v Senátu. Vzpomínky mám jasné. Paní poslankyně Konečná je velmi zdatná ve schopnosti formulovat svá vystoupení tak, aby nebylo zřejmé, zda jí jde o zájmy přírody nebo o zájmy průmyslu.

Obě skupiny tak čas od času dokáže dostat na svou stranu. A v rozhodujícím okamžiku ona a spolu s ní i KSČM hlasují proti životnímu prostředí. Stalo se tak ukázkově například při projednávání novely zákona o ovzduší, který z poplatků osvobodil Prunéřov a ArcellorMittal, či v debatách, jejichž prodlužování vedlo k exponenciálnímu růstu tajemně vlastněných solárních elektráren.

Právě ODS a KSČM na Výboru pro životní prostředí a Hospodářském výboru tuto debatu nejvíce protahovali. Při obou těchto případech měla Kateřina Konečná zásadní vliv. Píšu to tak rozsáhle proto, že při naprosté většině těchto jednání byl Vladimír Mana přítomný.

Troufám si říct, že před dobrou polovinou četných vystoupení poslankyně Konečné jí něco zcela bezprostředně šeptal. Přestože asi nikdo nikdy nezjistí, co přesně jí před projevy a hlasováními doporučoval, jedno platí: od této historie svého vlivu na největší antiekologické průšvihy posledních let se Vladimír Mana nemůže odstřihnout.

Myslí-li to ČSSD a ministr Brabec vážně se slibem, že na místa náměstků přivedou odborníky, kteří nechtějí ochranu životního prostředí jen předstírat, měli by se bez prodlení odstřihnout od něho. Dokud nebude Mana odvolaný a na MŽP nenastoupí skuteční odborníci, nelze věřit Brabcovým slovům. Ministr se tak zatím řadí po bok rozkladačů Tomáše Chalupy a Pavla Drobila, vůči kterým se tolik snaží vymezit.