Ministerstvo zemědělství káže listnáče a sází smrky
Jiří BenešPokrytectví úřadu, který nese odpovědnost za stav českých lesů, získává novou dimenzi.
Úředníkům Ministerstva zemědělství nemohlo za několik posledních let uniknout, že rozpad stejnověkých smrkových porostů je takového rozsahu, že jakákoliv snaha o jeho zastavení je předem prohraným bojem. Přesto se nadále tváří, že to zvládne a odmítá řešit příčiny krize lesů. Stejně jako posledních dvacet let.
Už na konci devadesátých let bylo přitom lesníkům hospodařícím v exponovanějších regionech severní Moravy jasné, že monokulturám odzvonilo. Od roku 2015 se pak lýkožrout ze severovýchodu Moravy postupně šíří do zbytku republiky.
Dle vyjádření ministra životního prostředí Richarda Brabce může jen letos kůrovcová kalamita postihnout půl milionu hektarů smrkových lesů u nás, tedy polovinu jejich celkové rozlohy. V loňském roce se vytěžilo nejvíc dřeva v zaznamenávané historii, 23 milionů metrů kubických. Naplňují se tak ty nejméně optimistické scénáře, které odborníci politikům předkládají už od 90. let.
Pro úředníky Ministerstva zemědělství ale tento vývoj žádnou potřebu změny kurzu neznamená. I v minulém roce byl smrk nejčastěji vysazovanou dřevinou, tvoří sedmatřicet procent veškerého zalesnění.
Ale nejde jen o smrk. Změnit je potřeba způsoby hospodaření - nedělat úmyslné holoseče, pěstovat lesy nejen druhově pestré, ale i věkově a strukturálně rozrůzněné. A omezit přemnoženou spárkatou zvěř, která většinu vysázených listnáčů a jedlí sežere.
Ministerstvo už před lety dostalo zadání vládou schválené lesnické politiky připravit nový lesní zákon, aby podporoval druhově a věkově pestré lesy, a upravit zákon myslivecký. Potud teorie. Jak to dopadlo v praxi?
Ministerstvo zemědělství teď připravilo nic neřešící novelu, která se na současný stav našich lesů neohlíží. Práci, na kterou měli lidé z Ministerstva zemědělství několik let, proto vzali do rukou někteří poslanci a poslankyně. Připravili řadu pozměňovacích návrhů, které naplňují zadání lesnickou politiku, Národní lesnický program i programové prohlášení vlády a zajišťují:
- obnovu lesů ekologicky a klimaticky vhodnými dřevinami,
- podporu přirozené obnovy lesů prodloužením lhůt k zalesnění,
- omezují úmyslné holoseče,
- zabraňují nepřiměřenému poškozování lesní půdy při těžbě a degradaci půdy nadměrným odvozem těžebních zbytků do spaloven
- nastavují mechanismy plánování a kontroly lovu spárkaté zvěře tak, aby mohly odrůstat mladé listnáče a jedle.
Patrně zaspali uplynulé diskuze, na kterých se přesně tyto změny řešily. A ze kterých vzešly požadavky na právě takové změny, které poslanci a poslankyně obsáhli do svých pozměňovacích návrhů.
Většina poslanců a poslankyň Zemědělského výboru a Výboru pro životní prostředí, kteří novelu lesního zákona společně s navrhovanými pozměňovacími návrhy před pár dny projednávali, bohužel většině těchto výmluv od ministerských úředníků uvěřila. Návrhy na změny vedoucí k věkově a druhově pestrým lesům tak nepřijali.
Nyní je na všech zákonodárcích Poslanecké sněmovny, aby se na plénu po parlamentních prázdninách za lesy postavili oni. Stojí o to již přes 43 000 lidí podepsaných pod výzvou Zachraňme lesy a spolu s tím, jak se lesy dále rozpadají, stoupá tento počet každým dnem.
Nemáme přemnoženého kůrovce. Máme přemnožený smrk. Ale především se nám extrémně přemnožila lidská blbost.
Spárkatá zvěř žije v lese a požírá stromky. Člověk žije na zeměkouli a od spárkaté zvěře se až tak neliší. Někteří lidé z toho vyvozují potřebu humanizace mathusiánství. To znamená, že nesmíte říct napřímo o co vám jde.
Středověký člověk možná netoužil mít se lépe (úplně mu stačilo mít se dobře). Možná zjistil, že je ve skutečnosti dítětem Božím a toužil být v souladu s Bohem.
Pak se něco stalo (reformace, osvícenství), člověk si začal myslet, že když se mu daří lépe než těm ostatním, že je v souladu s Bohem, že jeho materiální úspěch je známkou Boží přízně, známkou toho, že on patří k těm vyvoleným a ne k těm zatraceným. A ti, kdo podle této logiky začali patřit k těm, kteří měli být navždy zatraceni, začali chtít měnit systém. Jenže ta snaha o změnu systému byla vlastně jen racionalizovanou agresivitou, která reagovala na tu "Weberovu protestantskou morálku".