V roce 1976 vyšel ve sbírce zákonů ČSSR Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (takzvaná Helsinská smlouva). Tím se stal pro Československo závazným, ale tehdejší normalizační režim si s tím hlavu moc nelámal. Přesto bylo možno závazky v tomto paktu obsažené mezinárodně reklamovat, tedy domáhat se alespoň diplomaticky i mediálně jejich plnění. Ale soudně to moc nešlo, protože soudy nebyly svobodné a reálně je držel v rukách vládnoucí režim. Navíc smlouvy uzavřené z iniciativy OSN nejsou vymahatelné prostřednictvím sankcí — na rozdíl od závazků Evropské unie a u Soudního dvora EU v Lucemburku.

V roce 2004 vstoupilo Česko do EU a v předvstupních smlouvách se zavázalo k respektování a naplňovaní evropského práva, mimo jiné tedy dvou velmi důležitých směrnic o ochraně přírody: Směrnice o biotopech a Směrnice o ptácích. Tehdejší vláda podepsala tyto závazky stejně, jako husákovský režim podepsal Helsinskou smlouvu. Totiž v naději, že je nikdy nebudou muset plnit, a že „s nimi zase pěkně vydrbeme“.

Bývá zvykem si sem tam kopnout do EU, jak nás omezuje a co nám zase „oni“ vymysleli. V oblasti životního prostředí a ochraně přírody jsou ale evropské instituce k nezaplacení, protože státy bývalého východního bloku si své přírody neváží. A tak i naše (už demokraticky zvolená) vláda s „nesnesitelnou lehkostí“ pohrdá mezinárodními závazky. Naštěstí pro přírodu už nemá v rukou soudní ani zákonodárnou moc.

Česko tak čelí zatím předběžnému (pilotnímu) řízení ze strany Evropské komise ohledně neschopnosti zajistit ochranu některým evropsky významným lokalitám, především jde o Soutok — Podluží (území kolem soutoku řek Moravy a Dyje). Přitom o ochraně tohoto území formou rozšíření Chráněné krajinné oblasti Pálava se uvažovalo dlouho před vstupem do Evropské unie.