Jak udělat z nepříjemné pravdy přijatelnou vizi

Karel Polanecký

Proč se riziko klimatické změny dávno nestalo klíčovou prioritou všech, kdo jsou u moci? Odkud pramení důvody laxnosti politiků a zvládli by to jiní lépe?

Asi každý, kdo usiluje o snižování rizik spojených s globální změnou klimatu, zažil v uplynulých měsících příjemné překvapení. Počet účastníků studentských klimaticky motivovaných demonstrací zdaleka přesáhl i nejsmělejší odhady. Studenti z Fridays for Future nejen mobilizují vrstevníky, ale také pomáhají české debatě přímočarou komunikací.

Deník Referendum psal o klimatu ještě, než to bylo cool. Podpořte naši práci a pomozte nám učinit z něj společenskou prioritu.
×

Základní teze, že reakce politiků „na vědecká varování neodpovídají závažnosti situace“, provokuje k nezbytným otázkám. Vyplývá laxnost politiků z neznalosti, neschopnosti nebo jiných důvodů? Proč se riziko klimatické změny dávno nestalo klíčovou prioritou? Zvládli by to jiní politici lépe?

Nepochybuji o tom, že významné množství politických představitelů má o rizicích spojených s vysokými emisemi skleníkových plynů dostatečné množství informací. Jejich slabá aktivita má ovšem různé důvody. Prvním a naprosto skandálním důvodem je podléhání tlaku byznysových skupin.

V případě prolomení územních limitů na velkolomu Bílina nebo udělení výjimek z emisních limitů pro uhelné elektrárny nešlo o nic jiného než o ekonomické výsledky dotčených firem (s tím, že v případě ČEZ je stát příjemcem miliardových dividend). V podobných případech je zřejmé (a příklady ze zahraničí potvrzené), že jiní politici by mohli z pohledu snižování emisí rozhodovat lépe.

Podaří se lidem kolem Fridays for Future vybudovat v nastupující generaci společenskou a spotřebitelskou poptávku po klimaticky šetrných řešeních? Foto Petra Dvořáková, DR

Druhý důvod pro nedostatečnou klimatickou aktivitu je rovněž evidentní: některé potřebné kroky jsou nevyhnutelně nepopulární. Typickým příkladem je přístup k individuálnímu vytápění uhlím — příkladem o to křiklavějším, že vedle poškozování klimatu zahrnuje i daleko srozumitelnější problém poškozování zdraví v důsledku znečištění ovzduší.

Je zřejmé, že dokud bude hnědé uhlí levnější než čistší varianty vytápění, nelze očekávat, že jím lidé přestanou ve svých domácnostech topit. Ministři vědí, že existuje jednoduché řešení problému: navýšit energetickou daň z uhlí a tím i jeho cenu. Konkurenční výhoda paliva způsobujícího znečištění by odpadla. Zároveň by ovšem zmizela možnost levného vytápění, kterou využívají stovky tisíc lidí s volebním právem.

Výsledkem je, že zjevné řešení několika problémů zůstává u ledu. V tomto případě je vysoce pravděpodobné, že k prosazení vyššího zdanění uhlí by výměna vládnoucí garnitury nemusela stačit. Přízeň voličů řeší všechny strany.

Dlužno poznamenat, že zvýšení energetické daně z uhlí nebo třeba omezení provozu uhelných elektráren, které vyrábějí elektřinu na vývoz, jsou jen první jednoduché kroky, jež se většiny společnosti vůbec nedotknou (nepočítáme-li určité omezení příjmů státního rozpočtu). Naopak významná část obyvatel by v zimních měsících uvítala možnost dýchat čistší vzduch.

Přesto se prosazují velmi obtížně a výsledky dosud nejsou uspokojivé. K prosazení stejně potřebných kroků, jako je třeba úplný útlum uhelných elektráren, bude třeba překonávat daleko silnější odpor.

Proč neumíme emise zkrotit?

Problém razantního snižování emisí je (obecně i z pohledu politických představitelů) komplikovaný také v tom, že se neobejde bez vědomého zapojení velké části populace. Zatímco v případě úspěšného řešení globálního problému narušení ozónové vrstvy si většina spotřebitelů nemusela všimnout, že spreje nebo ledničky obsahují jinou látku než doposud, u emisí skleníkových plynů je tomu jinak.

Spotřeba elektřiny, tepla a pohonných hmot vstupuje do našich životů v daleko větším měřítku a prostá náhrada aktuálně využívaného množství fosilních paliv se současnými technologiemi není proveditelná. Marketingovým poradcům by naskočila husí kůže, kdyby politik, kterému radí, chtěl veřejně označit podobný úkol za svoji prioritu.

Poněkud za očekáváním zůstávají praktické výsledky zlepšování energetické efektivnosti, což je část problému, na níž by se daly nějaké politické body nasbírat. Příkladem může být v mnoha ohledech ukázková podpora zateplování budov v České republice. Přes desítky miliard korun utracených za úsporná opatření zůstává spotřeba energie v sektoru domácností a služeb prakticky na stejných číslech jako v roce 2010.

Jedním z pravděpodobných důvodů je přirozená reakce obyvatel zateplených domů, kteří začali vytápět své příbytky na vyšší teplotu, případně rozšířili počet vytápěných místností. Projekce, kam by spotřeba vyskočila bez úsporných opatření, nedávají z hlediska ochrany klimatu žádný smysl. Emise musíme snižovat, udržování jejich současné úrovně nestačí.

Dostáváme se k problému starému stejně jako snahy o omezení emisí skleníkových plynů: k tomu, jak si fosilní paliva omotala civilizaci kolem prstu. Dokázala to díky tomu, že výrazně přispěla k fyzickému pohodlí svých uživatelů, udělala z něj normu a umožnila jeho další zvyšování podmíněné rostoucím množstvím spáleného uhlí, plynu, benzínu nebo nafty. Nahradit fosilní paliva umíme jen zčásti, zejména ve chvíli, kdy se o náš životní standard stále úspěšněji pokoušejí další miliardy lidí.

I když prohlížím různé potenciálové studie ze všech stran, nevidím možnost dosáhnout snížení objemu emisí bez omezení nejen spotřeby, ale i výroby některých druhů zboží. A při úvahách o razantním snížení objemu emisí, které je ovšem pro omezení dopadů změny klimatu nezbytné, musíme dojít k otázkám, jež jsou z pohledu politických představitelů kacířské.

Může mít v nízkouhlíkové ekonomice automobilový průmysl takové postavení jako dnes v České republice? Je možné zajistit dodávky elektřiny pro každý podnik a každou domácnost podle jejich poptávky bez ohledu na denní a roční dobu? Lze účinně ekonomicky zatížit fosilní paliva a zároveň se vyhnout energetické chudobě?

Obávám se, že někteří politici si jsou vědomi rozsahu změny, která by byla potřebná, ale rozhodně se do ní nechtějí pustit (ani udělat první jednodušší kroky typu energetické daně z uhlí). Volí proto politicky průchodnější cestu a sofistikované vědecké práce přecházejí líbivými na „selský rozum“ orientovanými výroky typu: „Vedro bývalo už za pradědečka“. Vždyť kolik voličů těm klimatologům vlastně rozumí?

Jak vzbudit zájem o omezování emisí?

Bylo by ovšem alibistické házet celý problém jen na štáby politických stran. Ve chvíli, kdy bude společnost klimaticky vstřícné kroky silně vyžadovat, politici je udělají, jinak budou vyměněni. A tady opět stojíme před problémem fosilní závislosti v jeho obludné velikosti. Co vlastně mají lidé chtít? Byty vytápěné na rozumnou teplotu? Zdražení letenek, které povede k omezení letecké dopravy? Drahý benzín a drahou naftu výměnou za lepší veřejnou dopravu a cyklostezky? Nebo změnu systému placení za energii, motivující k nižší spotřebě?

Umím si představit, jak by na uvedené otázky reagovala náhodná skupina dotázaných. Zásadním problémem boje s globální změnou klimatu je, jak to zařídit, aby omezení emisí znamenalo pro společnost významnou prioritu.

Přiznávám, že nevím, jak to udělat. Zatím se mi nedaří ani vysvětlit desetileté dceři, proč jedu celý den a celou noc vlakem na místo, kam se dá pohodlně doletět za hodinu. Argumentace suchem, táním ledovců ani vymíráním druhů nezabírá, příčinná souvislost není vidět.

Středoškoláci mi vedle jiného ukázali, že jsem se v jedné věci hodně pletl. Ještě před rokem bych se vsadil, že v případě svolání demonstrace za řešení klimatické krize budu všechny účastníky znát osobně a v hospodě se vejdeme k jednomu většímu stolu. Rád jsem se nechal organizátory studentských protestů přesvědčit, že jsem úplně mimo.

Podaří-li se lidem kolem Fridays for Future vybudovat v nastupující generaci společenskou a spotřebitelskou poptávku po klimaticky šetrných řešeních, vytřou mi zrak podruhé. Politiků, kteří najednou začnou naslouchat klimatologům, se pak jistě najde víc než dnes.

Text původně vyšel v časopise Sedmá generace 4/2019.

    Diskuse
    Ano, začíná se přece jenom ukazovat, že alespoň část populace (především té mladší) si začíná krizový stav planetárního ovzduší postupně uvědomovat. A snad jsou dokonce ochotni pro to i něco dělat.

    Musím přiznat, že jsem dříve nevěřil, že by k takovémuto obratu v myšlení lidí mohlo kdy dojít. Předpokládal jsem že klimatická katastrofa napřed bude muset propuknout v plné síle, že bude muset zdevastoval velkou část života na Zemi (a tedy i značnou část samotné lidské populace), nežli ten zbytek pochopí, že je nutno začít žít radikálně jinak.

    A co je vlastně nejpřekvapivější: zdá se že toto ekologické cítění si opravdu osvojili už i někteří politici (s výjimkou těch českých, ovšem). Třeba i takový Macron se zdá být ekologickými hrozbami opravdu znepokojen.

    Potud tedy dobře. Na straně druhé ale - reálné chování lidí je stále takové: všechno pro naše pohodlí! Jak uvádí autor článku, například zateplení obydlí nepřinese nic, když pak jejich obyvatelé o to více topí.

    To samé jsem nedávno četl v souvislosti s Německem: technickým pokrokem se podařilo značně snížit spotřebu automobilů; jenže celková spotřeba pohonných hmot v Německu v daném období poklesla jenom zcela nepatrně. Proč? - Prostě proto, že lidé si kupují stále větší, a tedy i stále těžší automobily - které pak mají tím pádem zase vyšší spotřebu.

    Takže je to začarovaný kruh.

    Co s tím? - Zdá se, že to jediné co na lidi opravdu platí jsou peníze. Tedy když to musí zaplatit z vlastní kapsy. Ovšem - tady jsou zase v cestě principy liberální demokracie.

    Zrovna v minulých dnech přišel jeden bavorský politik k návrhem dodatečného zdanění extrémně levných letů na krátké vzdálenosti. Je to skutečně až zvrácené, když vnitrostátní letenka na relativně krátkou vzdálenost stojí mnohem méně nežli jízdenka na vlak. Reakce? - Bouře odporu ze všech stran, včetně jeho vlastní partaje. Zřejmě se obávají, že by jim takové "drastické" opatření odehnalo jejich voliče. Takže jako vždycky, podbízení se voličům to nakonec vyhraje, zcela bez ohledu na všechno ostatní.
    Smůla je, pane Poláčku, že ani důsledné prosazení radikálně jiného způsobu života podle mne nezaručí, že ke klimatické katastrofě, která může zdevastovat značnou část života na Zemi, nedojde.
    JK
    August 31, 2019 v 17.54
    Heleně Zemanové
    Jediné, co je jisté: Když se nebude dělat nic, k takové katastrofě dojde určitě.
    JN
    August 31, 2019 v 18.51
    Panu Kalousovi
    Existují samozřejmě také zkušenosti, že když se dělá "něco", situaci to může i zhoršovat.
    JK
    August 31, 2019 v 21.25
    Jiřímu Nushartovi
    Jako například?
    Například biopaliva (jak to bude s elektromobily zatím nevím).
    JK
    September 2, 2019 v 8.51
    Nebo fotovoltaika. Nebo cokoli jiného z nových technologií, i těch, které původně byly vyvinuty k řešení globálnícj problémů, z čeho můžou vlastníci něco vyrejžovat a tím ty globální problémy dále prohlubují. Problém není hlavně v dělání čehokoli a už vůbec ne v technologiích jako takových. Problém je v systému.

    https://www.blisty.cz/art/96826-ses-digital-kriple.html
    https://www.blisty.cz/art/96829-jak-prezit-kapitalismus.html
    Je to tak.
    Feťák na heroinu je na tom stejně jako civilizace s fosilními palivy. Totální závislost.

    Nadchl mě ale tenhle nový nápad:

    https://www.novinky.cz/ekonomika/clanek/misto-baterii-obri-veze-z-betonu-svycarska-firma-nasla-novy-zpusob-ukladani-elektriny-40294928

    V jeho jednoduchosti je náznak geniality -- jako zásobárnu pro přebytečnou energii využít gravitaci. Když mám přebytek, zvedám břemeno, když slunce nesvítí, jeho spouštěním roztáčím turbínu.

    Samozřejmě ten neforemný 150 metrů vysoký prototyp by mohl projít velkým zdokonalením, mohlo by to být pod zemí apod., ale je to nesložité (třeba ve srovnání s fúzním reaktorem) a funkční.
    JK
    September 2, 2019 v 17.49
    Aleši Morbicerovi
    Zas tak úplně převratná novinka to není, přečerpávací vodní elektrárny využívají téhož principu už nejmíň 130 let. Nicméně stále platí, že nejde o primární zdroj, ale o konzervu na energii, kterou je nutno získat někde jinde nějak jinak.

    "Feťák na heroinu je na tom stejně jako civilizace s fosilními palivy. Totální závislost."
    Totéž napsal už před více než 15 lety Kurt Vonnegut ve svém eseji Absťák. Český překlad viz Literární noviny 23/2004.
    September 3, 2019 v 14.51
    Velký otřes
    Kdosi se tu v jedné dřívější diskusi zmínil o potřebě nějakého velkého otřesu, který pohne lidstvem. Nevím, proč mě tehdy při těch slovech napadl příběh z doby římského království. Nejdřív jsem ho nechtěla uvádět. Ale teď ho uvedu. Týká se jedné z Apollónových věštkyň (sibyll), která přinesla králi Tarquiniovi Superbovi vzácné knihy (údajně plné tajemných věšteb). Bylo jich devět a sibylla je králi nabídla za mimořádně vysokou cenu. Král to odmítl, načež sibylla bez váhání tři z devíti knih spálila a nabídla králi zbylých šest za stejnou cenu. Tarquinius Superbus to znovu odmítl jako směšnou nabídku. Poté věštkyně šla a bez mrknutí oka v naprostém klidu spálila další tři knihy. A zbylé tři pak nabídla králi za cenu původních devíti. Tu si král uvědomil, že možná o něco přichází, zalekl se, že dojde i na spálení těch posledních tří knih a to jím otřáslo natolik, že ty tři zbylé věštecké knihy koupil za stejnou cenu, za kterou jich původně mohl mít devět. Římský stát prý pak do těch knih nahlížel vždycky, když byl v ohrožení.
    Lidstvo možná opravdu prožije nějaký velký otřes, po kterém zachrání poslední zbytky nesmírného bohatství planety. Zatímco včasná změna mohla zachránit všechno.
    + Další komentáře