Konec nouzového stavu, nebo první krok k autoritární disciplinaci?

Jaromír Volek

Autor v eseji argumentuje, že po konci formálního nouzového stavu společnosti hrozí normalizace přijatelnosti omezujících opatření: biopolitických, motivovaných šířením strachu a umožněných nástupem technologického kyberautoritarianismu.

„Poslušně hlásím“… Koronavirová krize vyjevila některé charakteristiky národní mentality, kterou sdílí podstatná část domácí populace. Ochota, a u mnohých dokonce snad až potřeba disciplinovaně vykonávat bizarní prostocviky, bude hrát v příštích měsících a letech klíčovou roli. V tomto smyslu nouzový stav ještě dlouho neskončí, jelikož vytvořil staronové „režimy pravdy“. Repro DR

Podle krizového zákona nouzový stav skončil. Řada otázek ale zůstává. Jedna je klíčová. Jak porozuměli prvnímu jednání covidové epidemie běžní sociální aktéři? Komu připsali roli zachránců a škůdců, a koho mají za viníka? A především, jakou formu sociálně-politické profylaxe a terapie považují pro futuro za nejvhodnější?

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Nic není vzdálenější pravdě než tvrzení, že nic už nebude jako před krizí. Skutečnost, že vláda vytěsnila zdravotní ohrožení prudkým utlumením společensko-ekonomických procesů, povede nutně k tomu, že normalizace poměrů bude podobně prudká, respektive dojde k zesílení předkrizového binárně autoritárního štěpení společnosti na ne/přátele lidu, stoupence/odpůrce národních hodnot, respektive svatých tradic národního státu, ochrany hranic apod. Cosi podstatného v tomto smyslu naznačuje polemika Václava Bělohradského s Janem Kellerem uveřejněná v DR předminulý týden.

Epidemie nového viru tak jen umocní staré rozpory, které bylo lze zachytit již v souvislosti s tak zvanou migrační krizí a snahou zachovat národní — rasovou, náboženskou, jazykovou — čistotu coby předpoklad zdraví naší kultury. Základní rysy tohoto přístupu jsou přítomny i ve sporu mezi zastánci obsedantně úzkostné rouškové sterilizace společnosti a příznivci zachování nahé Tváře coby svobody volby.

Jinými slovy, koronavirová krize posílí dlouhodobé rozpory mezi stoupenci „nebezpečně“ nesolidární svobody volby a „bezpečného“ života za/pod autoritami reglementovanou maskou. Skutečná krize je z pohledu těchto rozporů teprve před námi a její výsledek bude závislý na tom, jak se vyrovnáme se třemi propojenými mechanismy, které se v průběhu nouzového stavu aktivovaly: s biomocenskou disciplinací populace, simulativním konstruováním ohrožení/bezpečí a s nástupem technologického kyberautoritarianismu. Rozhodující bude, zda se vyhneme nejpravděpodobnějšímu scénáři v podobě normalizace uvedených mechanismů.

Biomocenské disciplinační strategie a jejich důsledky

Epidemie mají nejen biologickou dimenzi, ale i rovinu politickou, jak ukázal mimo jiné Foucault a později také Illich. Oba ukazují, jak moderní stát stále efektivněji uplatňuje moc skrze regulaci biologických procesů.

Bio-politické protiepidemické praxe se v zásadě pohybují mezi póly cynického vitalismupaternalistického humanismu. Jinými slovy, řeší epidemii (a) podporou imunizace, která má posílit zvláště produktivní populaci, a kalkuluje s plánovanými ztrátami, (b) pečujícím objetím dohlížitelského státu, které má potenciál zadusit i toho, kdo má být ochráněn, včetně kulturních a institucionálních pravidel, jež definují základy — liberální — demokracie.

Jedná se o modelové bio-politické dilema, které se bude v případě dalších epidemických vln vracet a stane se klíčovým zdrojem konfliktů. Jde o dilema, které je přítomno v řadě dalších procesů, jimiž se řídí západní společnosti. Jeho řešení činí západní civilizaci stále větší obtíže, jelikož nedokáže porozumět nebezpečí instrumentálního a manipulativního zneužívání neomylnosti přirozenosti přírodního a nejisté křehkostí lidské přírody.

Proto tak špatně zacházíme s životem na naší planetě a podléháme imperativu instrumentálně exploatující efektivity, která vede moderního Odyssea opakovaně k sebedestrukci. Jinými slovy, disciplinujeme se podle „přirozených“ pravidel vytvořených autoritárně exploatující mocí.

Protiepidemická opatření tak ovlivňují zásadně naše jednání a vyžadují ochotu a vůli k sebeomezující disciplinaci, která nese jak řadu bizarních příkazů typu udržujte social distancing, nepodávejte si ruce, nedotýkejte se nosu a věcí, vyvarujte se objímání cizích lidí, tak i nové formy sociálního jednání. Míra jejich akceptace a tvůrčí aplikace do různých oblastí sociálního života vypovídá cosi o naší kolektivní mentalitě, respektive o její ochotě přizpůsobit se bez kritické reflexe a potřeby zachovat si tvář.

Například ochotu rezignovat na klíčový psychologický a spirituální význam Nahé Tváře, která nám říká: potřebuji tě, neopouštěj mě v mé smrtelnosti, a volá nás k odpovědnosti za druhého a činí nás tak individuálním „rukojmím“, který ručí za to, že se životem druhého to dobře dopadne (Levinas). Lze tuto bazální potřebu alespoň částečně naplnit v zarouškované společnosti, pod jejímž povrchem zůstává hluboká paranoidní nedůvěra vydezinfikovaných aktérů? Stěží.

Nahotou své Tváře vstupuje Druhý do naší osobní existence, prolamuje její individualistické hradby a brání našemu pokušení redukovat jej pouze na instrumentální funkci v neosobních strukturách anonymní society. Jde vlastně o základní potřebu ručení za Druhého, kterou potlačuje ono mělce obsedantní bezpečí hadříku přes tvář (a hlavně přes pusu), coby masky pro úzkostného klauna, třeba v roli dvojnásobně zarouškovaných tváří některých on-line učitelů. Až budeme po třetí koronavirové epidemické vlně „zdraví“, hrozí, že ona ochranná Maska ne-bezpečí s deseti mentálními filtry bude již přirostlá na Tvář v podobě nekrotizovaného lidství.

Pravděpodobně nejbizarnější ukázku této slepé disciplinační adaptace představoval příkaz zarouškovat i televizní tlumočníky do znakové řeči, jejichž sterilizovaná komunikace se tak stala pro některé diváky nesrozumitelnou. Podobně zbytečně dramatizující bylo i zarouškování televizních moderátorů, a především jejich teatrální vyhánění ze studia do přírody, aby se zde se svými respondenty třásli zimou, až divákům zamrzal z této disciplinační hlouposti smích na rtech.

Že by v naší kolektivní mentalitě stále přebýval duch Haškova kadeta Bieglera či vlasteneckého gymnaziálního profesora Udo Krafta? Smích ale mizí při vědomí, jak snadné je postavit novináře na značky, aby respektovali oficiální „vůli k pravdě“. Aby autoritativně definovali, kdo je a kdo není relevantní z pohledu řešení epidemické krize, a eliminovali ty, kteří neznají pravidla „správné řeči“ a nerespektují tak disciplínu statu quo.

Uvedené ilustrace představují jen nahodilý a neúplný výčet zdánlivě nepodstatných charakteristik národní mentality, kterou sdílí podstatná část domácí populace. Jde o indikátory naší kulturně-adaptivní odlišnosti, která nám umožnila přežít ve složitém geopolitickém prostoru mezi Západem a Východem.

Ale i odlišnosti, která nás vždy neodvratně stahuje do dalšího zotročení. Ochota, a obávám se, že dokonce potřeba disciplinovaně vykonávat bizarní prostocviky, bude hrát v příštích měsících a letech klíčovou roli. V tomto smyslu nouzový stav ještě dlouho neskončí, jelikož vytvořil staronové „režimy pravdy“.

Jeden z nich můžeme nazvat „pozor na nepřátele bezinfekčního bezpečí a sterilizované — politické — řeči“ a je evidentně spřízněn s „protiuprchlickým režimem“ z doby, kdy víc než dvě třetiny Čechů, Moravanů a Slezanů vyhlížely hordy uprchlíků, které ne a ne ukázat svou tvář. V tomto smyslu není asi náhoda, že ty společnosti, které kosí Covid-19 po tisících, nebyly tak disciplinovaně organizované jako naši zarouškovaní tlumočníci ani v předchozí krizi, kdy podobně „lehkomyslně“ přijímali a nadále přijímají statisíce uprchlických virů, kterým poskytovali či poskytují humanitární pomoc.

V naší společnosti by se ale tito „neodpovědní“ stoupenci prostupnosti hranic dostali do hledáčku nesmrtelných pomocníků pomocné stráže veřejné bezpečnosti či jinak řečeno byli by označeni administrátory chytré karantény, která jen posiluje paranoidně udavačské rysy národní mentality. V této perspektivě hrozí, že za bezpečnou bude stále více pokládána chytře využívaná mediální simulace infekční reality, jejíž dozorci-konstruktéři představují pro společnost mnohem větší nebezpečí než existence všudypřítomných virů.

Limity mediální logiky: dekontextualizovaná simulace ohrožení a bezpečí

Jak rychle a do jaké míry se podaří české společnosti zvládnout post-epidemickou kocovinu bude záviset na úrovni bazální společenské důvěry, kterou formují zvláště zpravodajská média, jež mají za úkol zabránit ztrátě orientace majoritní populace plynoucí z těžko anticipovatelných situací či katastrof. Problém je ale v tom, že produkčně-profesní logika velí médiím komunikovat formou dialektické artikulace ohrožení-bezpečí, jež zvyšuje nejen jejich sledovanost, ale v konečném důsledku také jejich kredibilitu, neb je pasuje do role těch, kdo znají řešení i cestu do bezpečí.

Uvedená logika profesního chování předpokládá, že čím dramatičtější bude expozice hrozby, o to větší bude sledovanost a následně i důvěra publik poté, co jim budou nabídnuta mediální řešení problému. Můžeme zde hovořit o mechanismu „tržní uplatnitelnosti pravdy“.

Jakkoliv tento profesní vzorec užívala různá média s různou mírou intenzity, obecně platí, že reprezentace domácí koronavirové epidemie i celosvětové pandemie se řídila primárně touto logikou vedoucí k přeexponovaným obrazům ohrožení, které začasté postrádaly relevantní srovnávací kontext. A to jak ve vztahu k samotnému onemocnění Covid-19, tak ve vztahu k incidenci denní/týdenní/měsíční smrtnosti jiných onemocnění, například úmrtí na kardiovaskulární choroby, nádorová onemocnění či jen na sezónní chřipku.

Taková relevantním kontextem nezatížená sdělení o epidemii se ve veřejném prostoru chovala svévolně, respektive jejich status byl de facto hyperreálný, to znamená nejednalo se o lživá, ale „jen“ o simulovaná sdělení, konstruovaná na základě dekontextualizovaných modelových představ, které se týkaly zvláště umírání a mrtvých. Toto manifestní svádění simulovanými obrazy epidemického umírání mělo až pornografickou povahu.

Zvláště vizuální nadprodukce obětí v transportovaných rakvích či uložených v mrazících vozech vyhovovala voyérské potřebě kontrolovat infikovaný svět ze sterilně bezpečné vzdálenosti. Výsledkem byla ztráta smyslu pro realitu umocňovaná stále menší západní zkušeností s umíráním a smrtí, které jsme vytěsnili do speciálního heterotopického prostoru — zvláště do léčeben pro dlouhodobě nemocné, kam byly odsunuty i klíčové existenciální otázky mezi bytím a ne-bytím.

Odtud i ona velká panika mezi nejmladší generaci. Jde o důsledek existenciálního odcizení západních hyperindividualistických společností, které nežijí autenticky, jelikož nepropůjčují své smrtelnosti či umírání smysl. A to ani ve formě rituálů, resp. veřejných ceremoniálních gest — pohřbů, kterých dramaticky ubývá. Smrt již není přítomna „v“ konkrétním jedinci. Ten je jen ponechán sám sobě a umírá „s“ mrtvým.

Jinými slovy, média prezentovala často nemoc Covid-19 nejen bez reference k běžným ukazatelům, které poskytuje zdravotnická statistika, ale především bez referenčního rámce transcendentálních hodnot, jejichž jménem dáváme život. Fungovala tak především jako zvětšovací sklo, které čím podrobněji přibližuje krizovou realitu, tím víc zužuje povědomí o celku a spouští tím nezamýšleně panické efekty na straně majoritní populace. Čím intenzivněji se média snažila repetitivně tlumit difúzní úzkost i strach z možného zdravotního ohrožení, tím je činila pravděpodobnějším.

Speciální roli sehrály v tomto smyslu permanentně se opakující statistiky nakažených a mrtvých komunikované v dekontextualizované formě kvantifikační rétoriky cyklicky uzavřené v magickém kruhu moderátorů či komentátorů žonglujících s počty postižených a mrtvých. Žurnalisté v tomto smyslu plnili funkci profesionálních zaříkávačů a užívali formu ritualizované aktualizace zdravotních ohrožení.

Nastolovali tak povahu „diskurzu problému“, a „diskurzu krize“, přičemž definovali „pravdu" a „realitu” epidemické nouze za pomoci spektakulárně simulovaných a virtualizovaných strategií, které měly, a především budou mít, své nezamýšlené i zamýšlené důsledky. Zvláště na některé senzitivnější skupiny obyvatel mělo takové pokrytí koronavirové agendy neblahý vliv, který bude mít v příštích týdnech a měsících pravděpodobně sekundární negativní zdravotní dopady.

V tomto smyslu se ukázaly obecnější limity informační komplexity zvláště komerčních zpravodajských médií, která někdy obtížně maskovala tendenci k pornografii umírání, respektive cíl monetizovat paniku. Půdu pro takovou nekrofilní vizualizaci epidemického umírání připravila ale především pandemická diseminace násilných obsahů v poválečné etapě vizuálních médií.

Například adorace role represivních složek, která de facto otevírá prostor pro přijetí různých forem autoritárního bezpečí a rychlých politických řešení autoritárního státu. Tedy bez reference k transcendentálním hodnotám, které dávají našim životům smysl, a které jsou klíčové pro přežití každé civilizace, jelikož nám připomínají, že pro přežití civilizace jsou důležitější věci než život. Jinak nepřežije.

Hrozba technologického autoritarianismu v (post)epidemické situaci 

Každý významný společenský otřes typu delšího válečného konfliktu, nebo ekologické či zdravotní katastrofy ohrožuje společensko-politickou stabilitu. Často ale také akceleruje vývoj technologií, které mají tuto nerovnováhu odstranit a nastolit staronovou normalitu. Nezřídka tak činí oslabením elementárních principů demokracie.

Moderní epidemie mají potenciál ohrozit občanská práva a svobody prostřednictvím nadměrné koncentrace moci a podle Foucaulta umožňují „kontrolovat populaci, určit každému jeho místo, vést podrobné informační registry a vytvořit prostředí bez úniku, v němž každý občan podléhá přímému vlivu moci. A jsou v tomto smyslu ‚snem všech mocných‘.“ (Surveiller et punir: Naissance de la prison, 1975)

Mocenskou inovaci pro řešení naší (post)epidemické situace představuje silná společenská „vůle k virtualitě“. Tam, kde mizí zkušenost Nahé Tváře Druhého, sílí potřeba její virtuální substituce, ale i její kontroly.

Jde o variantu vůle k moci, které má ale mnohem silnější sociálně kontrolní, a tudíž i manipulativní potenciál. Otevírá tak prostor pro nastolování mocenských strategií, které neoslovují sociální aktéry jako transcendentální reprezentace, ale jen jako imanentní objekty, jen jako produkty technologie, které ztrácejí své „organické“ kvality a stávají se součástí informačních sítí, což vede k rozpouštění hranic mezi námi a druhými, mezi lidskou a technickou přírodou.

Pravděpodobnost, že se nákaza bude periodicky vracet dává novému mocenskému modu legitimitu, respektive dává příležitost udržovat nouzový stav ve stand-by režimu a udržovat tak populaci v permanentní úzkosti. To umožňuje posilovat i nenahraditelnost strážců pořádku a bezpečí opírajících se o svou umělou inteligenci prezentovanou jako politicky neutrální dobro střežící chování neviditelného viru. Fakticky ale jen jeho nositele.

Uplynulé dva měsíce ukázaly, jak se na pozadí manifestně svobodné produkce i recepce mediálních obsahů nepozorovaně realizuje tato manipulativní vůle k virtualitě ve formě „strategií souhlasu“ s různými sociálně kontrolními mocenskými nástroji. Systémy monitorujícími běžné lidské činnosti ve veřejném prostoru počínaje a náramky-obojky sledujícími zdravotní stav konče.

Manipulativní efektivita této vůle k virtuálnímu bezpečí je silnější než u velkých ideologických vyprávění, jelikož její persvazivní rychlost neposkytuje aktérům téměř žádný čas na reflexi. Místo ní zbývá čas jen na reflex coby reakce na panické či varovné signály. Takové vyvázání ze sociálního řádu neutralizuje všechny transcendentální ostrůvky kritiky, které se tak stávají pouhým doplňkem imanentních, globálních komunikačních sítí.

Všechny dopady této virtualizace mocenské technologie ještě nevidíme, ale jejich autoritární povaha se projevuje již dnes v politických řešeních (post)koronavirové pandemie, a to jak v globálním měřítku, tak na domácí scéně. Zvláště v zemích, které nákazu zvládly nejlépe, se skrze tyto tiché virtuální prostředky legitimují opatření aplikovaná v rámci nouzového režimu jako normální metody vládnutí.

Vidíme zde inspiraci čínskou cestou, jejíž „hedvábné“ koordináty vedou její následovníky k autoritárním metodám kontroly obyvatelstva a k omezování základních občanských svobod a práv výměnou za pocit bezpečí nastolovaného dohlížitelským státem. Tato mechanická aplikace řešení „made in China“ za pomoci technologií dozoru a trestu není pro naše kulturní vzorce vhodná a povede jen k prohlubujícímu se odcizení a k obecné nedůvěře.

Nemáme-li podlehnout tomuto nenápadnému půvabu politiky digitálního autoritarianismu v mezích zákona, musíme se vymanit z virtuálně nastolované symbiózy mocných a bezmocných a alespoň resuscitovat konstitutivní politický konflikt na úrovni fyzického veřejného prostoru. Prostoru zbaveného plytké „konektivity“ sociálních sítí a povrchních elektronických selfie-sticků.

Je třeba vrátit co nejrychleji do veřejného prostoru politické jednání. Zůstat jen „online“ znamená v tomto smyslu reprodukci infekce snadno manipulovatelných virtuálních vztahů, které mají povahu útěku do nicoty virtuální konektivity. Pokud se bude v příštích měsících a letech opakovat epidemií vynucené uzavření fyzického veřejného prostoru, bude jedním z (ne)zamýšlených důsledků tohoto opatření i nárůst ochoty majoritní populace akceptovat autoritárně manipulativní politická řešení řídící se logikou zombie viru — ani život, ani smrt.

    Diskuse