↗

„Poslušně hlásím“… Koronavirová krize vyjevila některé charakteristiky národní mentality, kterou sdílí podstatná část domácí populace. Ochota, a u mnohých dokonce snad až potřeba disciplinovaně vykonávat bizarní prostocviky, bude hrát v příštích měsících a letech klíčovou roli. V tomto smyslu nouzový stav ještě dlouho neskončí, jelikož vytvořil staronové „režimy pravdy“. Repro DR

Podle krizového zákona nouzový stav skončil. Řada otázek ale zůstává. Jedna je klíčová. Jak porozuměli prvnímu jednání covidové epidemie běžní sociální aktéři? Komu připsali roli zachránců a škůdců, a koho mají za viníka? A především, jakou formu sociálně-politické profylaxe a terapie považují pro futuro za nejvhodnější?

Nic není vzdálenější pravdě než tvrzení, že nic už nebude jako před krizí. Skutečnost, že vláda vytěsnila zdravotní ohrožení prudkým utlumením společensko-ekonomických procesů, povede nutně k tomu, že normalizace poměrů bude podobně prudká, respektive dojde k zesílení předkrizového binárně autoritárního štěpení společnosti na ne/přátele lidu, stoupence/odpůrce národních hodnot, respektive svatých tradic národního státu, ochrany hranic apod. Cosi podstatného v tomto smyslu naznačuje polemika Václava Bělohradského s Janem Kellerem uveřejněná v DR předminulý týden.

Epidemie nového viru tak jen umocní staré rozpory, které bylo lze zachytit již v souvislosti s tak zvanou migrační krizí a snahou zachovat národní — rasovou, náboženskou, jazykovou — čistotu coby předpoklad zdraví naší kultury. Základní rysy tohoto přístupu jsou přítomny i ve sporu mezi zastánci obsedantně úzkostné rouškové sterilizace společnosti a příznivci zachování nahé Tváře coby svobody volby.

Jinými slovy, koronavirová krize posílí dlouhodobé rozpory mezi stoupenci „nebezpečně“ nesolidární svobody volby a „bezpečného“ života za/pod autoritami reglementovanou maskou. Skutečná krize je z pohledu těchto rozporů teprve před námi a její výsledek bude závislý na tom, jak se vyrovnáme se třemi propojenými mechanismy, které se v průběhu nouzového stavu aktivovaly: s biomocenskou disciplinací populace, simulativním konstruováním ohrožení/bezpečí a s nástupem technologického kyberautoritarianismu. Rozhodující bude, zda se vyhneme nejpravděpodobnějšímu scénáři v podobě normalizace uvedených mechanismů.

Biomocenské disciplinační strategie a jejich důsledky

Epidemie mají nejen biologickou dimenzi, ale i rovinu politickou, jak ukázal mimo jiné Foucault a později také Illich. Oba ukazují, jak moderní stát stále efektivněji uplatňuje moc skrze regulaci biologických procesů.

Bio-politické protiepidemické praxe se v zásadě pohybují mezi póly cynického vitalismu a paternalistického humanismu. Jinými slovy, řeší epidemii (a) podporou imunizace, která má posílit zvláště produktivní populaci, a kalkuluje s plánovanými ztrátami, (b) pečujícím objetím dohlížitelského státu, které má potenciál zadusit i toho, kdo má být ochráněn, včetně kulturních a institucionálních pravidel, jež definují základy — liberální — demokracie.

Jedná se o modelové bio-politické dilema, které se bude v případě dalších epidemických vln vracet a stane se klíčovým zdrojem konfliktů. Jde o dilema, které je přítomno v řadě dalších procesů, jimiž se řídí západní společnosti. Jeho řešení činí západní civilizaci stále větší obtíže, jelikož nedokáže porozumět nebezpečí instrumentálního a manipulativního zneužívání neomylnosti přirozenosti přírodního a nejisté křehkostí lidské přírody.

Proto tak špatně zacházíme s životem na naší planetě a podléháme imperativu instrumentálně exploatující efektivity, která vede moderního Odyssea opakovaně k sebedestrukci. Jinými slovy, disciplinujeme se podle „přirozených“ pravidel vytvořených autoritárně exploatující mocí.

Protiepidemická opatření tak ovlivňují zásadně naše jednání a vyžadují ochotu a vůli k sebeomezující disciplinaci, která nese jak řadu bizarních příkazů typu udržujte social distancing, nepodávejte si ruce, nedotýkejte se nosu a věcí, vyvarujte se objímání cizích lidí, tak i nové formy sociálního jednání. Míra jejich akceptace a tvůrčí aplikace do různých oblastí sociálního života vypovídá cosi o naší kolektivní mentalitě, respektive o její ochotě přizpůsobit se bez kritické reflexe a potřeby zachovat si tvář.

Například ochotu rezignovat na klíčový psychologický a spirituální význam Nahé Tváře, která nám říká: potřebuji tě, neopouštěj mě v mé smrtelnosti, a volá nás k odpovědnosti za druhého a činí nás tak individuálním „rukojmím“, který ručí za to, že se životem druhého to dobře dopadne (Levinas). Lze tuto bazální potřebu alespoň částečně naplnit v zarouškované společnosti, pod jejímž povrchem zůstává hluboká paranoidní nedůvěra vydezinfikovaných aktérů? Stěží.

Nahotou své Tváře vstupuje Druhý do naší osobní existence, prolamuje její individualistické hradby a brání našemu pokušení redukovat jej pouze na instrumentální funkci v neosobních strukturách anonymní society. Jde vlastně o základní potřebu ručení za Druhého, kterou potlačuje ono mělce obsedantní bezpečí hadříku přes tvář (a hlavně přes pusu), coby masky pro úzkostného klauna, třeba v roli dvojnásobně zarouškovaných tváří některých on-line učitelů. Až budeme po třetí koronavirové epidemické vlně „zdraví“, hrozí, že ona ochranná Maska ne-bezpečí s deseti mentálními filtry bude již přirostlá na Tvář v podobě nekrotizovaného lidství.

Pravděpodobně nejbizarnější ukázku této slepé disciplinační adaptace představoval příkaz zarouškovat i televizní tlumočníky do znakové řeči, jejichž sterilizovaná komunikace se tak stala pro některé diváky nesrozumitelnou. Podobně zbytečně dramatizující bylo i zarouškování televizních moderátorů, a především jejich teatrální vyhánění ze studia do přírody, aby se zde se svými respondenty třásli zimou, až divákům zamrzal z této disciplinační hlouposti smích na rtech.