Jak se rouška povýšila na skafandr

Martina Schepelernová-Putíková

Kdyby českým občanům stát vysvětlil, jak účinné roušky jsou, či nejsou, a vedl o jejich plošném zavedení debatu, nekřičelo by se tu na všechny, komu zrovna sklouzla pokrývka z úst. V zemích jako Dánsko to podle tamější autorky vědí.

Vyděšený občan si data k roušce domyslí sám. A čím vyděšenější je, tím nepropustnost jeho roušky roste. Foto WmC

Nusle, pusté náměstí Bratří Synků, zavřené obchody, veřejná doprava v prázdninovém režimu, nouzový stav. Čekáme na tramvaj na refýži, pár lidí, kteří se odvážili ven. Z východu od Michle se blíží policejní SUV, upoutá moji pozornost, na střeše mu totiž sedí megafony. Vůz se k nám plíží jako zvíře na lovu. Z tlampače se ozve chrastění a skřípání, připomínající hlášení obecního rozhlasu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

„Vy, paní v červeném, nasaďte si pořádně roušku!“ vyletí z policejního tlampače zlobný úřední hlas, kousek ode mě, na plné decibely. Hrkne to ve mně. Vy! Neviditelný ukazováček míří na viníka. Já? Roušku mám, pokud mi nesjela. Dívám se, jestli na sobě mám něco červeného. Nemám. Policejní napomenutí je vždy osobní. Čím hlasitější, tím osobnější, tím víc člověk znejistí. 

Funguje to, proto se to tak praktikuje. Když se dnes policie uchyluje k použití tlampače, znamená to, že jde o život. A o život dnes jde. V Itálii umírají lidé, že je nestačí pohřbívat, ve Španělsku rakve už došly, pohřbívá se v kartonových krabicích. Smrt si nevybírá a zavítala i do Nuslí. Na náměstí Synků, uprostřed Sodomy a Gomory, žena v červeném bez roušky!

Mladá paní v červeném kabátě však sedí na lavičce na druhé straně ulice, vzdálená takových dvacet metrů od nás, co tu čekáme trpělivě na příjezd tramvaje. Shrbená hltá hladově svačinu v papíru, roušku na bradě.

Nezůstalo žel u té jedné epizody. Kvůli roušce na půl žerdi, nebo nedej Bože spadlé proklatě nízko až na bradu, osočují se na sebe cestující i chodci, prodavači i kupující. V tramvaji i v samoobsluze, v Jiráskových sadech i u pomníku tří odbojů, všude na území Nuslí, kde jak osud chtěl, trávím dny nouzového stavu. Napočítala jsem incidentů dosud deset. „Vy, nandejte si pořádně tu roušku, dejte si tu roušku pořádně…“ za každým okřiknutím je slyšet výhružné nebo, závan nesmyslné agrese lidí, kteří si příležitost obořovat se na druhé zjevně užívají, po němž ve vzduchu zůstávají kapénky křivdy a strachu.

Například v Dánsku, a podobně ve Švédsku, chodí občané bez roušky. Vláda si nedovolí obyvatelům doporučovat — a už vůbec ne pod pokutou nařizovat — co nelze vědecky, statisticky, zkrátka věcně opodstatnit. Občané vědí, že vláda se musí chovat věcně a vláda zase ví, že to občané od ní očekávají. Aby měl nějaký návrh šanci, musí obstát ve veřejné diskusi, musí být zvážena pro a proti. Nepodložená nařízení by opozice roznesla záhy na kopytech, a voliči by vládu či stranu, která prosadila nepodložený návrh, napříště už nevolili. Zdiskreditovala by se. A dánští občané se — oprávněně — na rozdíl od Čechů ptají, nakolik jsou roušky vlastně účinné.

Věcně orientovaní Dánové se vrhli do empirické studie, která má určit jak moc či málo vlastně roušky dokáží s viry zatočit. Výzkum je financován dánskými obchodními řetězci a organizován ve spolupráci se třemi specializovanými nemocnicemi. Výsledky se očekávají koncem května 2020. Pokusu se budou účastnit dobrovolně celý měsíc zaměstnanci i zákazníci obchodů. Jedni budou obsluhovat a nakupovat s rouškami, kontrolní skupina zase bez roušek.

V České republice se občan od epidemiologa Prymuly dozvěděl, že rouška nepropouští aerosol, a pak panují už jen dohady, nakolik nás roušky vlastně chrání. Hádá se tuhle osmdesát procent, tuhle více. Konkrétní čísla už ale Prymula neuváděl. Prymula nelže, chytře mlčí. Vyděšený občan si domyslí k roušce data sám. Čím vyděšenější je, tím nepropustnost jeho roušky roste. Podomácku ušitá rouška povýšila vlivem strachu rychle málem na skafandr. 

Nevíme, jaké jsou odborné podklady pro plošné nošení roušek, kolik virů rouška propustí a zadrží, jak se mění čísla podle místa, na vzduchu nebo v uzavřeném prostoru. Nemusíme přitom hned volit silná slova, ohánět se rouškovou diktaturou. Diskuse pro a proti, proč a jak, se u nás ovšem nekonaly vůbec. 

Kdyby čeští občané věděli, že rouška není skafandr, a propouští třeba až osmdesát procent virů, napomínali by megafonem paní v červeném, která stranou všech jedla rohlík? Volali by policii, že na lavičce u tří odbojů sedí tři lidé bez roušky? Křičeli by jako posedlí na paní v obchodě, která si při vykládání potravin z košíku nevšimla, že ji klesla rouška? Seřvala by v tramvaji starší paní mladší slečnu, aby si pořádně nasadila roušku? Seděly by dámy penzistky na lavičkách, a dohlížely tam na dodržování státního nařízení u lidí venčících psy? O cestujících v tramvajích a autobusech, jimž nedopatřením spadla rouška na půl žerdi a těžce si to odnesli, ani nemluvě.

Žádný z těchto potupných výstupů by se nejspíše nekonal, protože by občan věděl, co rouška dokáže nebo co spíše nedokáže. Možná o to více by se dodržovala jiná důležitá opatření. Rouška je — argumentují například zrovna Dánové — falešná jistota.

I v dopravě přitom lze najít jiná řešení, než povinné roušky: nepouštět do nich víc lidí, než kolik může udržovat bezpečné rozestupy. V Kodani proto nasadí do oběhu více autobusů. V České televizi se zato dozvídám nejnovější mutaci rouškové superschopnosti: rouška vás ochrání i v přeplněném autobuse! 

    Diskuse