Nusle, pusté náměstí Bratří Synků, zavřené obchody, veřejná doprava v prázdninovém režimu, nouzový stav. Čekáme na tramvaj na refýži, pár lidí, kteří se odvážili ven. Z východu od Michle se blíží policejní SUV, upoutá moji pozornost, na střeše mu totiž sedí megafony. Vůz se k nám plíží jako zvíře na lovu. Z tlampače se ozve chrastění a skřípání, připomínající hlášení obecního rozhlasu.

„Vy, paní v červeném, nasaďte si pořádně roušku!“ vyletí z policejního tlampače zlobný úřední hlas, kousek ode mě, na plné decibely. Hrkne to ve mně. Vy! Neviditelný ukazováček míří na viníka. Já? Roušku mám, pokud mi nesjela. Dívám se, jestli na sobě mám něco červeného. Nemám. Policejní napomenutí je vždy osobní. Čím hlasitější, tím osobnější, tím víc člověk znejistí.