Nový školní rok metodou pokus-omyl

Hana Konvalinková

Navzdory novému ministerskému manuálu zůstává dálková výuka v rovině neřízeného experimentu. Berme to ovšem jako příležitost a vybudujme náš vzdělávací systém pro děti, které jsou „z těsta“ 21. století.

„Vůbec netuším, jestli je takhle něco naučím, ale povinnost je povinnost,“ popisuje Hana Konvalinková svou přípravu na online výuku. Foto WmC

Když jsem se na jaře tohoto roku rozhodla po čase vrátit ke své učitelské profesi, ani jsem si neuvědomila, že nejspíše nastoupím do velmi nestandardního školního roku. S tím, jak se první školní den nezadržitelně blíží, moje nervozita stoupá. I já jsem s napětím očekávala projev ministra školství a rychle studovala obsah manuálu, kterým se má běh příštího školního roku řídit.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Podle ministra Plagy manuál přišel právě včas, podle mnohých pedagogů dost pozdě. Dokument má údajně poskytovat dobrý návod na to, jak se v případě výskytu nákazy a nestandardních situací s tím spojených má škola chovat, ale mnozí ředitelé a pedagogové spokojeni nejsou. Na jednu stranu nastavuje manuál jasná pravidla, zejména ta hygienická, a na druhou překvapuje svou obecností v rovině pedagogické.

Koronavirus je s námi už pěkných pár měsíců, každý byl nucen se s novou situací nějak vyrovnat. V obecné rovině většina z nás chápe, že vlivem pandemie se predikovatelnost všeho, ekonomikou počínaje a naší soukromou dovolenou konče, významně snížila. A tato situace se promítá pochopitelně i do škol. 

Učitelé, žáci, studenti i rodiny na jaře prožili jeden velký nepřipravený a nijak centrálně neřízený experiment. Ze dne na den začalo dálkové vyučování, o kterém do té doby nikdo neslyšel, a tak pochopitelně nemělo žádná pravidla. Mnozí si proto ani nestačili uvědomit, že distanční forma výuky neměla v zákoně žádnou oporu a účast na ní byla v podstatě nepovinná. A proto i hodnocení výkonu mělo být dle doporučení ministerstva školství velmi shovívavé. 

I nadále však hrozí, že se jednotlivé třídy a školy (a doufejme, že ne celá města, ba kraje) dostanou do situace, kdy budou muset na novou formu výuky opět přejít. Proto byla připravena a schválena novela školského zákona, která stanovuje, že účast na dálkové výuce bude v případě jejího vyhlášení v režimu nouzového stavu povinná. Na straně školy je zároveň povinnost takovou výuku poskytovat. 

O kolik jsme se ale posunuli za těch několik měsíců experimentální výuky k vymezení pojmu distanční vzdělávání, stanovení jeho podmínek a standardů? Ne mnoho. 

Manuál s názvem „Provoz škol a školských zařízení ve školním roce 2020/2021 vzhledem ke Covid-19“ zůstává v bezpečné rovině strohých, jakkoliv rozumných a zcela pochopitelných doporučení. A hned v úvodu také uvádí, že „není zcela reálné stanovit plošně jednotný a závazný postup pro organizaci vzdělávání a školských služeb.“ 

Většina jeho obsahu má doporučující, nebo informativní charakter, závazná část se prakticky výhradně týká situací, kdy se ve škole vyskytne nákaza, nebo podezření na ni. V případě, že je škola, nebo její část převedena na distanční formu výuky, manuál uvádí, že škola „je povinna přizpůsobit distanční vzdělávání včetně hodnocení podmínkám dětí/žáků/studentů.“  

Co ovšem přesně znamená „přizpůsobit“? Kdy to bude vhodné přizpůsobení, kdy nevhodné, kdy bude dostatečné a kdy naopak ne — když vlastně jediné, co víme, je to, že bychom měli být nějakým způsobem s žáky v kontaktu a pokoušet se je nadále vzdělávat? A jak je k tomu všemu hodnotit? To vše zůstává nejasné. 

Manuál je natolik obecný, že nutně přinese celou řadu problémů. Podívejme se na distanční výuku z pohledu takové učitelky. Co ji čeká?

Jak může vypadat den učitelky

Na začátku školního roku si zjistím, kdo má v rodině jaké podmínky — zda má k dispozici počítač, nakolik mu rodiče pomáhají s úkoly —, abych v případě dálkové výuky věděla, kde je třeba pomoci. Bude mi to připadat asi trochu zvláštní, vyptávat se rodičů na tyto podrobnosti. Bez toho bych ovšem stěží dokázala vzdělávání přizpůsobit individuálním podmínkám dítěte a obtížně poznávala, kdo má objektivní problém se k výuce připojit a plnit úkoly a kdo se na to jen vymlouvá. 

Pár dětí bude mít vlastní pokoj, vlastní počítač a připojení k internetu, čili dobré podmínky pro online výuku. Několik dětí nebude mít vlastní pokoj a v jejich okolí se i během výuky budou pohybovat mladší či starší sourozenci, nebo další členové rodiny a o počítač se s nimi budou dělit. V takovém případě už si musím udělat poznámku, že nemůžu počítat s tím, že ve stanovenou dobu se bude moci dítě k výuce připojit. Možná online zvládne, ale jindy, až mu usne malý bráška, nebo starší sestra dokončí svou hodinu a dodělá úkoly. 

V horším případě se k počítači musí dostat ještě maminka, která dělá firmám účetnictví a zrovna jí zavolal klient, že něco urgentně potřebuje. A pak jistě budou i žáčci, kteří počítač doma prostě nemají. Jim by měly potřebné vybavení půjčit školy, které na jeho zakoupení dostanou prostředky. Bude to ovšem stačit?

Nemají-li doma počítač, možná nemají ani internet. Má jim škola zajistit mobilní data? A budou přístroj umět doma vůbec zapojit a zprovoznit? Technickou podporu a servis software bude škola, respektive učitel poskytovat také? 

Tam, kde to s počítačem zkrátka fungovat nebude, mohu žáčkovi poslat zadání práce poštou. Jak mu ovšem látku vysvětlím? Odkázán na učebnici a samostudium možná úkol vypracuje, než ovšem dopis dorazí zpět, budeme o dvě lekce dál. 

V 5. třídě tedy budu patnáct dětí vyučovat online v čase podle rozvrhu, čtyři později, protože neměly zrovna možnost se připojit, třem napíšu dopis a dalším dvěma zavolám v šest večer, protože dřív se k tomu nedostanu. V 6. a 7. třídě online výuka není, a tak jedu podle rozvrhu. Snadné to věru není.

A pokud jsem sama v karanténě? Vyučuji z domova online, dle rozvrhu i individuálně, protože ne všichni se mohou připojit v domluvený čas, ale všem musím poskytnout výuku. Sama problém nemám: mám super výkonný počítač, skvělé internetové připojení a tři monitory. Na jednom jede Webex, na druhém Google Meet a na třetím Zoom, do toho mi jiní žáci pokládají dotazy na Slido.

Zvládám různé ročníky i předměty prakticky zároveň. Večer napíšu pár dopisů těm, na něž nezbyl počítač, nebo jim to zkrátka ne a ne fungovat. Těm posledním už jenom zavolám, strana 15, cvičení 7 a ne, že tam bude štěkat pes, až mi to vypracované budete číst zítra do telefonu. Vůbec netuším, jestli je takhle něco naučím, ale povinnost je povinnost. 

Buďme shovívaví

Co na to ministerský manuál? Upřímně, prostoru ke kritice poskytuje opravdu hodně. Cupovat ho ovšem nechci. Kdyby se totiž snažil distanční výuku rovnou přesně definovat a stanovit pro ni striktní pravidla, jistě by se to nepovedlo a způsobilo více škody a zmatku. Lépe ať zůstane před mořem neznámých proměnných této nové formy vzdělávání uznale v rovině obecných doporučení. 

Pokud jsem dálkovou výuku letošního jara nazvala neřízeným experimentem, je nutno přiznat, že ve školách, kde bude muset být zavedena i nastávajícím školním roce, experimentem při nejlepší vůli zůstane.

Všichni pedagogové se budou jistě snažit, aby splňoval náležitosti výuky a naplňoval její smysl a současně vyhovoval podmínkám a možnostem jednotlivých žáků. Zdá se to takřka nesplnitelné? 

Ano, bude ještě trvat, než se metodou pokusů a omylů dopracujeme k jasněji definovanému formátu distančního vzdělávání. Buďme proto v tom příštím školním roce trpěliví, shovívaví, dejme si velkorysý prostor na chyby i na jejich nápravy. Hledejme v nových formách učení nový řád, ale připravme se i na notnou dávku chaosu. Dávejme si ambiciózní cíle, ale netrestejme jejich nesplnění. 

Snad od Marie Terezie nebyl v našem školství takový „průvan“. Leccos zpřevrátil, leckde bude ještě chvíli nelad. Máme před sebou ale také možnost prověřit jeho základy a postavit ho moderně — pro děti, které jsou „z těsta“ 21. století a rostou pro budoucnost, o níž víme ještě méně než o Covid-19.

    Diskuse